Okamžik volby – Achillova pata demokracie

Jsou volby opravdu svátkem demokracie? Může být akt volby dostatečnou pojistkou pro zachování demokracie, resp. její kvality?

Už v roce 2013 vyšel sborník příspěvků z odborné konference nazvané „Volby – svátek demokracie, nebo pletich?“ Dnes jsme o pět let dál a za tu dobu se přihodila řada kauz, které by nezaujatého pozorovatele možná donutily se přiklonit spíše ke druhé variantě. Jen pro připomenutí: využití technik digitálního marketingu nad osobními daty získanými z Facebooku firmou Cambridge Analytica v rámci prezidentské kampaně v USA, ještě dříve, rovněž v USA, využití techniky gerrymanderingu pro získání většího počtu mandátů při stejném počtu získaných hlasů, resp. podezření o ruském zásahu do hlasování o brexitu; k tomuto a jiným zásahům doporučuji tento článek.

Jakkoli je řada těchto technik naprosto legálních, je na místě i otázka, zda to jsou způsoby vedoucí k uskutečňování svrchovanosti moci lidu, která je základní premisou moderní demokracie.

Vzpomínám si na jednu z úvodních scén filmu Zachraňte vojína Ryana, ve které při vyloďování v Normandii radí důstojníci svým vojákům, aby se co nejdříve co nejvíce rozprostřeli po pobřeží: „Jeden chlap, špatný cíl; pět chlapů, dobrý cíl.“ V den voleb jsou v jeden den na mušce všechny cíle najednou; navíc, při současné míře polarizace prakticky všech západních společností stačí pár zásahů na správná místa pro získání celkového vítězství a je-li to navíc vítězství typu „vítěz bere vše“, jedná se až o příliš lákavý cíl, než aby to někdo nezkusil.

U nás je díky poměrnému volebnímu systému riziko dopadu případných pletich přeci jen menší. I tak existuje, co by důsledek opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS z roku 2002, jedna disproporce, v jejímž důsledku vítěz minimálně „bere více“. K tomuto tématu více na tomto odkazu.

Ať už byla tato změna v době svého předložení prezentována jakkoli, je zřejmé, že skutečným záměrem bylo dosažení rozdělení politického hřiště mezi dva hlavní aktéry „na věčné časy“. Kromě nedosažení zmenšení počtu stran ve Sněmovně zmiňované v odkazovaném příspěvku poslancem Výborným došlo ke ztížení sestavování vládních koalic také tím, že vítězná strana často vůbec necítila potřebu hledat konsensus se svými koaličními partnery, neřku-li s opozicí. Jednou z hlavních proher, které jsou do značné míry způsobeny tímto jevem, je nerealizace důchodové reformy.

Je dobře, že se o tom otevřela diskuze, a stejně tak je dobře, že se otevřela diskuze o dalším jevu, který měl zdánlivě přispět ke stabilizaci politického prostředí, avšak ve skutečnosti jen petrifikuje současné politické strany v jejich pozicích – pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny. K tomuto tématu více zde. Současný hegemon, hnutí ANO, asi nebude mít prioritu s žádným z těchto bodů něco dělat. Pokud však do hry nezasáhne Ústavní soud, nezbyde iniciátorům této diskuze než buď sjednotit všechny ostatní (včetně komunistů a SPD, kteří by možná vzhledem k vývoji svých preferencí mohli mít snahu tento požadavek podpořit), nebo získat podporu mezi voliči, resp. poslanci ANO, aby ti druzí tuto změnu minimálně neblokovali.

Může však samotný návrat k podmínkám, které tu byly před rokem 2002, být řešením zásadních problémů současné politické scény? Troufnu si tvrdit, že nikoliv. Problém je v absenci vymezení zodpovědností vyplývajících z poslaneckého mandátu. Jak uvádí ve své práci jeden z přednášejících v úvodu zmíněné konference, Marian Kokeš, „poslanec není primárně chápán ani jako zástupce své strany (o čemž by se při pohledu na současnou politickou scénu v ČR dalo pochybovat) a dokonce ani jako zástupce svých voličů, ale jako představitel všeho lidu jako celku.“

Realita je však jiná – což vychází i z modelu voleb, kdy kandidát, chce-li být zvolen, musí se nejprve dostat na kandidátní listinu a až teprve poté být zvolen voliči.

Co je rovněž nevyřešeno, je, co se má stát, když již zvolený zastupitel, který složil předepsaný slib, se začne chovat v rozporu očekáváními, na základě kterých mu byl mandát poskytnut, či dokonce dobrými mravy běžného pracovně-právního vztahu – viz např. absence senátora Čuby. Bez součinnosti s poslancem je tento během daného volebního období prakticky neodvolatelný (viz zde).

Na české scéně existuje už řadu let snaha o dosažení odvolatelnosti politiků; naposledy pod vlajkou SPD. Jakkoli se jeví tento návrh jako velmi logický – zastupitel bude v přímé odpovědnosti vůči „lidu“, na základě zkušeností z praxe nelze zatím říct, zda byly celkové důsledky zavedení této praxe pozitivní; jsou však známy případy, kdy to vedlo ke spuštění nejrůznějších honů na čarodějnice – a tím v podstatě zablokování dané osoby a přínosu, jaký by mohla mít. Jistým kompromisem by mohl být návrh na odvolitelnost politiků (chcete-li, zrušení pevné délky volebního období), prezentovaný v tomto článku, kdy budou politici ztrativší důvěru voličů průběžně nahrazování úspěšnějšími kandidáty. Další výhodou tohoto návrhu by bylo rozprostření okamžiku volby (jako u zmíněného vyloďování v Normandii); nevýhodou pak složitější kontrola, která však i v současném modelu má daleko k dokonalosti (viz příspěvky z konference).

V obou případech by se však muselo postupovat velmi obezřetně, protože implementace kteréhokoliv z těchto návrhů by mohla mít značně devastující postranní účinky.

Dalším, a neméně závažným problémem současné scény je pak to, že rozhodnutí parlamentu se dějí kolektivně, tj. nikdo konkrétní za ně nemá zodpovědnost a nemůže být popotahován za důsledky a škody. Nejkřiklavějším příkladem je ostudné hlasování o podpoře fotovoltaiky. Na rozdíl od návrhů z předchozího odstavce, by bylo zavedení osobní odpovědnosti poslance za špatné zákony mnohem méně kontroverzní (viz např. zde), naráží však na naprostou neochotu poslanců omezit svoje privilegia (viz např. zde).

I proto si myslím, že prostý návrat do podmínek před rokem 2002 řešením nebude, byť může přispět k uvolnění situace a možná i otevření politické scény novým subjektům a osobnostem.

Představují-li změny nejrůznější rizika, neprovedení změn naopak s téměř absolutní jistotou povede k čím dál větší polarizaci, růstu apatie veřejnosti a postupnému směřování pryč od nefunkční demokracie. Vzhledem k absenci vůdčí ideologie – pokud k nám nebude importována zvenčí – asi nehrozí úpadek do totality, spíše se dá očekávat postupné posilování autoritativních prvků, ať už bude autorita v rukou jednotlivce, skupiny, či Strany tak, jak si ji mnozí ještě pamatují z 80. let 20. století. Chcete-li novější inspiraci, podívejte se na Rusko, Ukrajinu, či Maďarsko. Dle starých řeckých filozofů je tento koloběh asi nezastavitelný. Přesto se můžeme pokusit nasměrovat jej buď více směrem k aristokracii (návrh průběžné volby předpokládá vytvoření skupiny kandidátů, ze kterých budou zastupitelé voleni), vládě bohatých, či vládě silného vůdce.