EU Exit: den poté

... aneb dle jakých kritérií lze také vybírat zástupce do Evropského parlamentu v nadcházejících volbách

Den poté je název katastrofického filmu z 80.let pojednávajícím o tom, jak by vypadal svět po válce vedené jadernými zbraněmi. Jakkoli by se případný odchod, či vyhození, z EU svými následky samozřejmě ani trochu neblížil následkům jaderné války, přesto by možná nebyl špatný nápad podívat se na to, co by nastalo, pokud by z jakýchkoliv příčin tento den opravdu nastal.

Tento postup není neznámý ani z jiných domén. Jeho pointou není ani tak zaujímat postoj k dané otázce, jako spíše připravit se na to, aby ostatní činnosti mohly, pokud možno nerušeně, pokračovat bez ohledu na aktuální stav, či aby alespoň byly dopředu zmapovány další oblasti, které budou incidentem zasaženy. V rámci možností se pak i trénují postupy, tj. aby každý, koho se to týká, věděl jak postupovat.

V angličtině se pro daný postup používá termín disaster recovery (DR) či business continuity planning (BCP), což se do češtiny překládá jako plán zachování činností.

Uvedený odkaz obsahuje i osnovu, jak by se takovýto plán měl tvořit:

1. Je potřeba identifikovat rizika, ke kterým může dojít

Z pohledu vztahu našeho státu k EU jsou možné tyto stavy: setrvání (zde je rizikem hlavně to, že se Unie bude měnit z našeho pohledu nežádoucím směrem), náš odchod, naše vyhození a nakonec rozpad EU (bude-li garantem DR plánu stát, nemá smysl uvažovat o symetrické variantě, tj. rozpadu ČR).

1. Analýza dopadů v případě naplnění rizika

První krokem, který by vůbec nemusel být kontroverzní, je stanovení všech oblastí, na kterých může mít naplnění rizika dopad, jako jsou ekonomické (úplný či částečný rozpad společného trhu, dotace), bezpečnostní (zajištění hranice státu) a další (např. volný pobyt osob).

Dalším pak odhad míry dopadu, a to zejména v maximální možné míře, protože stejně jako v případě pojistné události, může rozsah škody záviset i na síle a povaze incidentu. Předpokládám, že u stanovení výše už ke kontroverzím dojít může; zde by se tedy hodilo znát optimistické i pesimistické odhady, které by však měly být vypracovány jako expertní a nestranné, nikoliv tendenční, čehož dosáhnout může být obtížné.

Vypracování odhadů míry dopadu může opačně také implicitně indikovat i jakési vyčíslení hodnoty našeho členství v EU. A že se jedná o netriviální otázku dokazuje i snaha o to samé v případě EET, které bychom měli mít plně pod kontrolou. I z tohoto důvodu by bylo vhodné, aby se na odhadech, tj. zejm. na vypracování jejich metodiky, podíleli experti z co nejširšího spektra a vycházelo z dat poskytnutými apolitickým státním úřadem, jakými jsou např. NKÚ či ČSÚ.

1. Havarijní plán a plán obnovy

Postupy, které se uplatní v případě naplnění rizika. Samozřejmě platí, že jedním z možných postupů je i akceptace rizika, tj. nepodnikat žádné speciální přípravy, nebo chcete-li, nechat to vyhnít. Absence přípravy DR plánu vlastně znamená akceptaci všech rizik – mnohdy bez toho, abychom o nich dokonce věděli.

Budou-li se názory lišit na odhady míry dopadu, o to více se mohou lišit na způsoby ošetření (mitigace) rizika v dané oblasti. Kromě akceptace existují obecně dva způsoby:

• Proaktivní – zaměřené na snížení rizika
• Reaktivní – zaměřené na snížení či odstranění následků

1. Testování (postupů z kroku 3.)
2. Monitoring (rizik z kroku 1.)

Jedním z proaktivních způsobů u DR plánu na EU exit může být i tlak na EU v těch oblastech, kde na naší straně převládá nespokojenost se současným nastavením. Provařeným příkladem takového postupu je nedávná diskuze ohledně dvojí kvality potravin.

Je pravdou, že v současném uspořádání Evropského parlamentu je naše pozice značně omezená. I kdyby všech 21 českých poslanců hlasovalo jednotně, nepředstavuje to více, než 3% hlasů. Navíc, podle tohoto klíče se v EP nehlasuje – mnohem důležitější je příslušnost k politické skupině.

Jeden citát od D. Gemmella praví, že „Máš-li pohnout horou, nehleď na její velikost, raději jdi a zvedni první kámen.“ V souvislosti s výše uvedeným se tak nějak zapomíná, že vztah ČR – EU má dvě strany a není-li security gateway na straně EU, stále ještě v mnoha případech může být na straně ČR – k čemuž nakonec dospěla i kauza dvojí kvality potravin. Dalším takovým příkladem by mohlo být jednostranné pozastavení čerpání evropských dotací, jejichž efekt na domácí ekonomiku je značně ambivalentní (na jedné straně příliv peněz, vyrovnání konkurenceschopnosti v některých odvětvích, některé užitečné projekty, na druhé straně zvýšení korupce, mrhání veřejnými prostředky na nesmysly díky principu spoluúčasti a pokřivení trhu).

Prvním kamenem pro pohnutí horou zvanou EU by mohlo být právě vypracování DR plánu. Na této cestě ale můžeme vidět ještě o kus dál – druhým krokem by měla být snaha o nalezení konsenzu ohledně DR plánu napříč domácí scénou, či alespoň jasná komunikace směrem k veřejnosti, pokud by se tato shoda ukázala jako nemožná, což je bohužel asi dost pravděpodobné; třetím pak hledání partnerů pro podporu konsolidovaného stanoviska v dalších evropských zemích, primárně na půdě platformy V4.

Je pravdou, že nejpočetnějšími skupinami v EP jsou křesťanští demokraté (Merkel), následováni sociálními demokraty a centristy (Macron). Na tom se po letošních volbách zřejmě nic nezmění. Je ovšem také pravdou, že i tradiční voliči těchto uskupení si uvědomují, že minimálně současní lídři nevypadají, že by právě měli recept na současné problémy. Jedním z důvodů, proč u těchto stran nadále zůstávají, je i absence smysluplných alternativ – pro většinu těchto voličů jsou strany jako AfD či Národní sdružení (Le Pen) nadále nepřijatelné. Na základě osobní zkušenosti – v roce 2017 jsem pracoval pro klienta v Mnichově – je často jedinou emocí, na kterou se zaměřují jejich kampaně, strach. A dalším dost častým průvodním jevem bývá hloupost – např. AfD v Bavorsku rozeslala předvolební leták apelující na národní city Bavorů, na kterém byla žena ve švýcarském národním kroji. (U nás zase máme jistého Roznera, že?) Samozřejmě, i toto zboží si může najít svého kupce – zatím jich však nebývá více než nějakých 20%. Ovšem, jak dlouho ještě?

Z jistého úhlu pohledu není mezi jedněmi a druhými žádný rozdíl – na oba lze aplikovat psychoanalytický termín vytěsnění. Zatímco první přehlížejí problémy, druzí ignorují úspěchy a jejich postoje nejsou daleko od známého rčení vylít s vaničkou i dítě – kdo by nevěděl o tom, co se dělo okolo hlasování o Brexitu?

Osobně vidím jedinou naději projektu společné Evropy v tom, kdo na politické scéně zatím není nebo o něm zatím není moc slyšet – kdo bude schopen oslovit mainstreamové voliče, ale zároveň se kriticky dokáže vymezit vůči současnému vedení a jeho způsobům řešení či spíše neřešení opravdových problémů Evropanů, jejichž seznam každoročně aktualizuje např. Eurobarometer.

Pokud jde o ideu vytvoření společné Evropy, hlásíme se my Češi často k odkazu krále Jiřího z Poděbrad, který by po celý svůj život především vynikajícím diplomatem, byť neváhal ani použít hrubé síly. Dohoda o míru veškerého křesťanstva však nevznikla jen proto, že by neměl ve volných chvílích co dělat – mnohem více to byla reakce na hrozbu útoků ze strany sousedních katolických zemí, zejména pak uherského krále Matyáše Korvína, které inicioval papež (Pius II. a následně Pavel II.), ale také např. domácí opozice ze strany Jednoty zelenohorské. Ve výzvě se obracel na panovníky ostatních států, ovšem ignoroval papežskou moc, což v polovině 15. století mnohé z oslovených od účasti na projektu odradilo. I vzhledem k tomuto dědictví by stálo za to dát společné Evropě ještě šanci.