Áčka a alfy

Je možné soužití, nebo alespoň koexistence, dvou antagonistických skupin? A pokud ano, na jakých principech?

Představme si situaci, kdy z jakýchkoliv důvodů dojde k rozdělení společnosti na dva zcela nesmiřitelné tábory. K tomuto dělení může z jakýchkoliv příčin – ty mohou být politické (republikáni vs. demokraté), národnostní (Vlámové vs. Valoni), náboženské (křesťané vs. muslimové), či ideologické (komunisté vs. falangisté). Z výčtu snad vyplývá, že ne vždy je možné určit, která strana je „hodná“ a která „zlá“ a tudíž, komu bychom měli fandit. Proto budeme naše skupiny označovat jako áčka a alfy.

Nicméně, stávající rozpoložení v našem případě je takové, že áčka sice mají pozici „pána hradu“, iniciativa je však na stran alf, které deklarovaly svůj cíl si áčka podrobit. Jediné, co je snad za dané situace poněkud nepochopitelné, že přestože se alfy se svým záměrem nikterak netají a existuje řada indicií z každodenního života, že svůj cíl úspěšně realizují, přesto řada áček zastává názor, že žádný konflikt ve skutečnosti neexistuje.

Nejpravděpodobnějšími variantami dalšího vývoje jsou buď víceméně dobrovolné předání moci áček alfám – pokud mezi áčky zvítězí názor, že konflikt neexistuje či jeho eskalaci je třeba za každou cenu zabránit – nebo eskalace konfliktu do nějaké formy otevřeného střetu, ve kterém vyhraje ten silnější a nebo se obě strany vyčerpají konfliktem natolik, že nebudou mít sílu v něm pokračovat.

Tyto možnosti se však nemusí realizovat hned. Jednou z možností, která konflikt může oddálit (dle mého názoru však ve většině případů nikoliv zažehnat) je strategie appeasementu, kdy se áčka vzdají části svých výhod – chcete-li, přizvou alfy k moci. Tato strategie může konflikt zažehnat jen v případě, pokud alfy na základě této výměny dojdou k závěru, že je pro ně výhodnější nově utvořené společenství udržet při životě, neboť jim bude přinášet větší užitek, než jeho zničení a třeba budování znovu vlastními silami. Pokud však nedojde k odstranění dělby na áčka a alfy či alespoň zmenšení propasti mezi oběma skupinami, je velmi pravděpodobné, že dříve či později přijdou alfy s dalšími požadavky a budou chtít ještě mnohem více. V určitých situacích však může tato strategie vykoupit áčkám určitý čas, který může být nutný k přípravě jiných variant. Je pak otázkou, zda poskytnuté ústupky stojí za to – většinou to tak v historii nebylo.

Další strategií může být strategie zdi, která může mít buď podobu hradu (áčka se vydělí a budou alfám bránit proniknout na nově vydělené území), nebo podobu vězení či ghetta (díky svému mocenskému postavení naopak vydělí áčka území pro alfy). I tato strategie však konflikt nejspíš jen oddálí, přičemž méně konfliktní je strategie hradu, u které existuje jistá šance, že si alfy raději najdou snažší cíl jinde. V opačném případě bude konflikt vyvolán hned poté, kdy alfy získají prostředky na překonání zdi a bude o to brutálnější.

Poslední strategií je pak strategie odstranění příčiny konfliktu – ke které jsme mimoděk došli už u pozitivního výsledku appeasmentu. Áčka se mohou snažit pochopit motivaci, jaké faktory vedou alfy ke konfliktu – ideálně ve spolupráci s těmi z alf, kterým se možnost konfliktu také příčí. Pokud pak existuje taková možnost, může společnost projít takovými změnami, aby konflikt ztratil pro rozhodující masu alf smysl.

I v případě, že se nakonec ukážou cíle áček a alf jako neslučitelné, může takovéto jednání vést alespoň k nalezení nějakého kompromisního řešení, kdy se obě strany vědomě vzdají části svých nároků a třeba se dokážou poklidně rozejít.

Žádná z uvedených strategií není jediná správná a zpravidla k úspěchu vede spíše kombinace z nabízených možností, než jedna jediná. Pokud si však chtějí áčka zachovat suverenitu, měla by si uvědomit, že strategií, která přináší jednoznačně nejhorší výsledky, je nedělat nic, protože alfy zpravidla nemají tendenci se porazit samy.