Vzpomínka na básníka Roberta Burnse a jeho radost ze života

Před pár dny, 21. července, uplynulo už 211 let od úmrtí anglického ( pardon: skotského, ten by mi dal! ) básníka Roberta Burnse. Přiznávám bez mučení, že je to můj velký oblíbenec: jednak jsem jej začal překládat v době, kdy mi bylo těžko, přetěžko, neboť jsem byl po operaci subdurálního krvácení a s mojí pamětí to nevypadalo zrovna ukázkově, a Burns mi velmi rychle a účinně pomohl paměť rozhýbat, jednak přímo miluju jeho rafinovanou prostotu verše, a to vůbec nemluvím o jeho nakažlivé a všeprostupující radosti ze života! Vždyť vezměte třeba takovouto „střelnou“ modlitbičku po jídle:   Jen Tobě, pane, patří dík, chléb vezdejší, že ruka Tvá nám nechá, nic nechceme v ten okamžik…. jen Vilda Hinlop se šnapsem ať spěchá!

Také se mně, coby bývalému zubaři, moc pěkně a procítěně překládala jeho vlastenecká báseň „Protest proti bolesti zubů“. Tady je:

To zatracené škubání

a v dásních kruté trhání

a v uchu stálé hryzání

je hrozná věc.

To horší je, než tahání

snad na skřipec.

A zarostlá tvář svědící,

já na stoličce sedící

a omladina šklebící

se na taťku.

Jak bodnul bych je jehlicí

rád do zadku!

Když horkost mám či zimnici,

dnu, rýmu, tuhou stolici,

pak soused, že jsem trpící,

mi přeje zdar.

Však zuby! Tu lze dosíci

jen šklebů pár!

Když objeví se nehody

či kroupy, špatné obchody

neb věrných přátel podvody,

to rozladí.

Teď nejhorší však důvody

mi nevadí.

Co kněz mukami nazývá,

kde žhne to nebo mrazívá

a mor nám tělo kazívá,

je očistec.

Když zub se ovšem ozývá,

je horší věc.

Ta bolest, krutá nejvíce,

už nezná žádné hranice!

Než svět si k tanci střevíce

vzít uvolí –

ať soky Skotska velice

zub rozbolí!

A na závěr Vám pro radost a potěšení přidám Burnsovo krásné a naučné „Poděkování po večeři“:

Ty, který jsi nám život dal

a vládneš moři, skále,

že věrně jsi vždy při nás stál,

tak chválíme Tě stále.

A touží-li Tvůj božský zjev

nám něčím zpestřit žití,

pár věrných přátel, hezkých děv,

víc netoužíme míti.

Amen!

Hezký den Vám přeju,

Miroslav Macek