O radostech a slastech domácí archeologie

Nevím jak u Vás, ale v naší rodině měla vždy její hlava vyhrazenu jednu zásuvku, ve které mohla schraňovat veškeré své nezbytnosti, ve které  nemusela udržovat pořádek  a nedostala za to vyhubováno a do níž nikoho jiného ani nenapadlo lézt.

Přesto jsme jako děti měly čas od času (většinou za doby nemoci nebo podzimních plískanic, kdy jsme se doma k smrti nudily) dovoleno v té tajuplné zásuvce kramařit a řeknu Vám, že to vždy bylo dobrodružství, které určitě neprožíval žádný archeolog na světě,  ba jistě ani objevitel Tutanchamónovy hrobky ne.

Mám, samozřejmě, v psacím stole také jednu takovou  zásuvku a protože včera pršelo a bylo chladno a nevlídno, vypravil jsem se s potěšením na další archeologickou výpravu. A stála za to!

Nejprve jsem se probojoval nejmladší vrstvou: papírek se zcela mi nic neříkajícím číslem mobilního telefonu. Legitimace Klubu přátel Hollara s letošní členskou známkou. Zmačkaný papírek s rozměry jakési počítačové tiskárny. Kartičky z viodeopůjčovny, Komerční banky, restaurace Metamorphis, prodejny fototechniky Škoda a Baumaxu. Taktéž propadlý Priority Pass letecké společnosti British Airways. Fotografie jakéhosi obrázku na zdi, který mi kdysi kdosi nabízel ke koupi. Krabička se svítící inteligentní plastelínou (kde jsem k ní, proboha, přišel?). Nádherná stará náprsní taška z krokodýlí kůže, kterou jsem před drahnými léty dostal od otce k vánocům a která má jedinou „drobnou“ vadu: nevleze do žádné náprsní kapsy… Starý kožený řemínek k hodinkám. Filatelistická lupa. Starý nefungující diktafon Olympus s páskem, na němž je část jednání s Mečiarem a spol. o rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky. (Že už si na ten přechodný název naší vlasti ani nevzpomenete?)

Hlubší vrstva ovšem začala teprve vydávat pravé poklady: nádherně vykládaný skládací nožík vyrobený indiánským náčelníkem Davem Žlutým koněm, který mi před léty věnoval, bohužel s ulomenou špičkou, pozůstatkem to mé snahy utáhnout v jednom hotelu šroubek u takového toho zvětšovacího zrcátka na holení. Staré hodinky Seiko. Dvě krabičky s mincemi z celého světa a spousta českých desetníků a dvacetníků (záhy přibudou padesátníky). Starodávná reklamní tužka s ocelovým chráničem tuhy firmy Sigmund Fluss, Brünn. Odznak Čestného dárce krve, kterým byla kdysi dekorována moje matka. Zelená krabička s odznakem Svazarmu II. stupně „Za obětavou práci“, který určitě neobdržel nikdo z rodiny… ale kde se tady, proboha, vlastně vzal? Překrásný dětský rektální teploměr renomované švýcarské firmy v provedení, které umožňuje dát jej do náprsní kapsy jako pero (samozřejmě před použitím). Tuším, že jsem jej dostal coby kuriozitu od starého venkovského dětského lékaře…

 V nejspodnější archeologické vrstvě, sestávající z kancelářských sponek, starých žvýkaček, několika sáčků s cukrem a všelijakého smetí, včetně několika kamínků z nějaké pláže,  nacházím ovšem poklad: starou nášivku na sako Autoklubu republiky Československé (otec byl jeho předválečným činovníkem), dlouho hledané inkoustové bombičky do pera Dupont a roztomilou bakelitovou krabičku se čtyřmi prášky Veramon firmy Shering, starými několik desetiletí.

Uspokojen zajímavými nálezy  ukládám vše opět do šuplíku, jen skládací metr, který jsem posledních čtrnáct dnů zoufale hledal, přemísťuji do šuplíku s domácím nářadím, spoustou motouzů, šroubků, hřebíků a skob a protože se venku už vyčasilo, v dobrém rozmaru a s úsměvem Indiana Jonese mizím na zahradu…