O ostružinách, ale hlavně o principu "Přes překážky ke hvězdám".

Dnes byl neuvěřitelně slunečný a teplý podvečer a tak mne náhle napadlo, že na hustém ostružiní, které jsem před pár týdny obcházel při sbírání hub, by už mohly být pořádně dozrálé, černočerné, sladkou šťávou napnuté, lesknoucí se, voňavé plody. 

A tak jsem vyrazil k lesu, v ruce košík na ovoce, s potěšením jsem vyběhl prudký a táhlý kopec  (s potěšením proto, že je to můj celoživotní měřič formy a já se příliš nezadýchal) a zamířil rovnou k prosluněnému okraji lesa.  Čekala mne houština malých břízek, ptačího zobu, všelijakého dalšího náletu stromečků a keřů, ale hlavně neprostupné houštiny s nepřeberným  množstvím nádherně zralých a velikých až obřích ostružin.

Jenže, jako vždy u jejich sběru, má tato věc háček. Vlastně ne háček, ale pořádné trny. Letošní neplodné výhonky dosahovaly délky průměrné anakondy, táhly se v nezvyklých výškách  a nečekanými směry  a dokázaly se náhle vymrštit s hbitostí kočkovité šelmy.  S vrozenou inteligencí útočily na nechráněné části těla a zvláště zátylek je přímo přitahoval, o rukou ani nemluvě. Takže průchod k těm nejkrásnějším ostružinám se podobal hbitému tanci mezi ostnatými hady.

Jakmile jsem se k nim ovšem  dopracoval, neměl jsem zdaleka vyhráno, neboť drobné plodonosné výhonky umně skrývaly ty nejostřejší  trny přesně na opačné, neviděné straně větviček a to obzvláště na místech, která se jevila nejvhodnější k přidržení neposedného výhonku.

A tam, kde se zdály být ostružiny zcela na lehký dosah, vzaly si na pomoc kopřivy, náhle se objevující přímo pod rukou. O tlustých suchých větvích, které na mne - jistě po domluvě s ostružinami - číhaly pod suchou trávu na těch nejpřehlednějších a zdánlivě rovných a tedy nejschůdnějších místech,  také raději ani nemluvím. Zrovna tak jako o ostrých křemenných kamenech, které nikdy nenapadlo uhnout ani o kousek, kousíček, zato byly vždy vytrčené přesně ve směru mého nášlapu…

A do toho všeho se místní vosy rozhodly, že si jen tak pro nic za nic nenechají vzít ty nejkrásnější ostružiny a jaly se je tedy fyzicky okupovat…

Vrátil jsem se tedy domů jako rytíř z křižácké výpravy kombinovaný se svatým Šebestiánem, nohy , ruce i zátylek jeden krvavý šrám přes druhý, prsty popíchané těmi nejostřejšími trny a s žihadlem v předloktí.

Ale v očích mi hrály plamínky, pobrukoval jsem si a byl jsem neskonale šťasten: neboť nic tak dobře člověka nenaladí, jako dosáhnutí cíle navzdory překážkám. „Per aspera ad astra“ , tedy „Přes překážky ke hvězdám“, nakonec dobře znali už ve starověku, vždyť  Středomoří je vlastí ostružin. A pochopitelně  žádné kupované ostružiny, nemluvě o chuti, by mi nikdy nemohly způsobit tolik radosti, jako ty, se kterými jsem se nádherné dvě hodiny přátelsky potýkal na prosluněném okraji lesa…..

Uááááááá…!