Vzpomínka na anglického romantického básníka Percyho Bysshe Shelley

V neděli uplyne 185 let od náhlé smrti Percyho Bysshe Shelleyho (1792 – 1822), jednoho z nejslavnějších romantických básníků, a to nejen anglických. Byl to přitom, ač romantik, člověk tvrdošíjně nezávislý, a to zvláště na názorech a odsudcích okolí (jak je mi to blízké!) a z jeho veršů vždy vyzařuje radost z okamžiku tvorby. Krása, která jej zajímala, byla spíše krása oblohy, mráčků, vánků, luk a stromoví, než krása lidí a jejich vztahů, byť jeho ranná milostná poezie je zcela úchvatná. Býval obviňován z bezbřehého sentimentu, Mathew Arnold jej dokonce nazval „krásným a bezmocným andělem, marně bijícím do prázdna zářivými křídly“.

No, nevím. Když jsem před léty a léty začal tohoto mistra abstrakce překládat, s potěšením jsem se nořil do veršů, tryskajících z jeho duše a mysli, abych nakonec vždy narazil na jediné poselství: Vše pomíjí, jen proměnlivost trvá….

Ale zároveň dobře věděl, že záleží jen na nás, na naší vůli a síle ducha, na naší schopnosti  navždy uchovávat krásné okamžiky a nikdy, nikým a ničím si je nenechat vzít:

Vždyť lásku,  krásu nebo slast,

tu nepolapí času past

jak naše těla: jenom v nás

je slabost, kterou zmůže čas…

Tady je pár jeho básní v mém překladu:

Dobrou noc

Už dobrou noc? Ach, ne! Je špatný čas,

jenž rozděluje, co má spojovat,

až umožní nám pospolu být zas

noc dobrou dá se zvát.

Jak zvát ji dobrou, když jsem zůstal sám,

Tvá sladká přání přestala už hřát,

jen pokud zapřu, že je všechna znám,

noc dobrou dá se zvát.

Jen pro srdce, jež tepou v záři svíc

až do doby, kdy ráno získá moc,

je dobrá vždy, vždyť nenutí je nic

si říkat dobrou noc.

Zítřek

Kam spěcháš, zítřku milovaný?

Ať silný, slabý, starý, mladý,

ať chudý, hloupý, studovaný,

vždy každý chválí jen tvé klady.

Však přinášíš – ta pravda pálí –

co z dneška jsme ti zanechali.

Uvadlé fialky

Z těch kvítků vůně vyprchala,

co Tvoje rty mi připomněla,

též krásná barva za své vzala,

co pro tebe se jenom skvěla.

Když suché, prázdné, bez života

jen na chvíli je skloním k hrudi,

v mém horkém srdci ztichne nota,

jak jejich klid a ticho studí.

Mé vzdechy dech jim nepřináší,

mé slzy nedodají vláhy; 

jak mlčky trpký úděl snáší

však měl bych naučit se záhy.