O veliké demokratičnosti každodenních drobných radostí.

Námět tohoto zamyšlení mne napadl při čtení názorů některých čtenářů, že dobře jíst a stolovat může jen ten, kdo na to má, tomu se to pak mluví… Troufám si tvrdit, že tomu tak rozhodně není, byť uznávám, že ani člověk s nadprůměrnými příjmy si nemůže příliš často dovolit kaviár, ročníkové šampaňské, lanýže či staré portské. To však vůbec, ale vůbec neznamená, že jíst lacino znamená jíst špatně a stolovat s malými příjmy vylučuje stolovat na úrovni. Jde jen a jen, jako ostatně u většiny věcí, o vůli chtít, o schopnosti konat a o žebříček hodnot.

Existuje spousta jídel z velice levných (a zároveň kvalitních) surovin, stačí se podívat do kterékoliv solidní kuchařky a mít oči otevřené.

Nutno si ovšem srovnat hodnoty: raději mraženou pizzu z mikrovlnky a posezení u televizního seriálu, nebo podstatně delší čas u vaření ze základních surovin a odpuštění si televize?

 Raději dovolená v přecpaném středisku u moře nebo krásné talíře a skleničky?

Raději každodenních pár káv a cigaretku k tomu a nebo čas od času pár sklenek kvalitního vína?

Raději dvě odpoledne v lese a pak s trochou želírovacího cukru vyrobit skvostnou malinovou marmeládu a nebo zbůhdarma půlden lelkovat a pak v hypermarketu nadávat na drahotu příšerně přeslazených marmelád?

Raději rychle zhltnout dvacet deka vlašáku s pomocí rohlíku rovnou z papíru a nebo si zorganizovat čas tak, abych si mohl v krátké době připravit čerstvý salát z pampelišek, mladých kopřivových lístků, mladých lístků sedmikrásek, citrónové šťávy, vše s vmíchanými kousky camembertu?  (Vřele doporučuji!)

A mohu Vás ujistit, že obdobně jsem připravoval jídla i v době, kdy jsem pracoval na velkém venkovském obvodě, měl dvě malé děti, přestavoval svépomocí dům a zvládal spoustu a spoustu koníčků  - prostě JE to o vůli chtít a hlavně o žebříčku hodnot!

Zrovna tak mohu místopřísežně prohlásit, že třítýdenní dovolená v Karibiku byla a je pro mne velice přívětivým zážitkem, ovšem každodenní jarní či letní  chození po lesích, loukách a kopcích v krajině mého srdce, tedy v okolí Zábřeha na severní Moravě, je pro mne stejně nezapomenutelné, ač nestojí v porovnání s tím Karibikem v podstatě nic.

Také mohu z vlastní zkušenosti říct, že večerní posezení na zahradě s trylkováním ptáků a západem slunce se v mém srdci zcela vyrovná večerní procházce Římem či posezení v restauraci L´Espadon v pařížském hotelu Ritz.

A opět z vlastní zkušenosti Vám mohu prozradit, že mám zcela stejnou radost z toho, když mi přibude do sbírky kupříkladu obraz Josefa Ullmanna či Františka Kavána za pár desítek tisíc a nebo krásná pohlednice odeslaná na přelomu devatenáctého a dvacátého století z Lublaně  spisovateli Zdeňku Wintrovi  Karlem Václavem Raisem a Aloisem Jiráskem, kterou jsem nedávno „ulovil“ v jednom antikvariátu a zaplatil za ni celých 14 korun českých.

Ale abych se konečně vrátil k titulu: na těchto a ostatních každodenních drobných radostech je prostě neuvěřitelně demokratické to, že si je můžete způsobovat, že je můžete sdílet, že je můžete vnímat a získávat na jakékoliv finanční úrovni a přesto Vám vždy přinesou stejné potěšení, stejnou radost.

A abych přece jen skončil v mírně mentorském duchu tohoto zamyšlení: vždy mějte na paměti, že úsměv  a dobrá nálada nestojí nic…

Váš Miroslav Macek