O tom, že drzé čelo je (někdy) lepší než poplužní dvůr.

Přiznávám, že k napsání následujícího textu mne inspirovaly některé Vaše poznámky k textu minulému „Na pozadí záleží a ne, že ne!“, vyjadřující se k odvaze vůbec popisovaný čin provést. No, myslím, že vždy hodně záleží na celkové atmosféře, na souhře velkých i drobných, známých i nepoznaných okolností, ale hodně,  strašně moc, asi nejvíce, záleží na momentální hladině sebedůvěry. A ta zase, pochopitelně, na tom, jak se Vám zrovna daří, jak na tom zrovna jste, jak se cítíte…. K dokreslení Vám povím jednu velmi mravoličnou historku, kterou jsem zažil před mnoha  a mnoha léty.

Důležité okolnosti byly ty, že jsem byl „mlád a vesel“, zdraví mi sloužilo, v ordinaci bylo též poklidno, úspěšně jsem  trénoval na svůj první maratón a zrovna jsem koupil a s pěkným ziskem prodal velkou sbírku známek. Ta drobná, zdánlivě nedůležitá okolnost, jakýsi katalyzátor následujícího, byl vtip, který mi toho dne vyprávěl kolega dětský lékař:

Muž se otravuje na večírku a tak si vyhlédne krásnou přítomnou, přitočí se k ní a povídá: „Tady je docela otrava a já mám kousek odtud byt. Nechcete tam zajít a pomilovat se?“

V tom se otočí vedle stojící člověk a sklotříštivým hlasem praví: „Co si to, sakra, dovolujete k mé ženě? To Vám ještě nikdo nedal do zubů?“

Odpověď přišla briskně: „No, jednou ano, ale jinak se mnou vždycky šly…“

Tak. I stalo se, že jsem za krátký čas absolvoval jakýsi klasický, tedy nudný večírek s mizerným bufetem, se zteplalým nasládlým vínem a reprodukovanou hudbou tak hlasitou, že se nedalo téměř povídat. A v okamžiku, kdy jsem ji uviděl, krásnou, vysokou, zcela neznámou dívku v dlouhých těsných úpletových šatech (kdyby si dala byť jen jedno jediné očko nebo hrášek, bylo by to vidět)se mi, jak jinak, připomněl ten nedávný vtip.

Přiznávám, že moc dlouho jsem žádný vnitřní boj nesváděl – viz ty shora popsané důležité okolnosti. Vystartoval jsem jako ohař po čerstvé stopě, přitočil se ke krásce, pozvedl skleničku a ležérním hlasem pravil: „Slečno, je tu docela otrava, že? Bydlím tady kousek a jsem zrovna sám doma. Co takhle tam zajít a namísto té otravy tady se krásně pomilovat?“

Trvalo to dlouho, předlouho, určitě nejméně tři vteřiny.

Pak se lehce napřímila, podívala se mi rovnou do očí a řekla: „Musím si vyzvednout v šatně kabát…“

A protože miluju „cizinky“, o kterých musím vše pěkně po pořádku tím nejpříjemnějším způsobem zjišťovat, mohu Vás ujistit, že to byl večer opravdu nesrovnatelně lepší, než by byl na tom večírku. Ale to už je jiná historie.

A tak Vám přeju co nejčastější souhru příznivých okolností a hlavně si vždy včas připomeňte to, co už tak dobře věděli staří Čechové, totiž, že drzé čelo je skutečně lepší než poplužní dvůr“

Váš Miroslav Macek