Bez mučení přiznávám, že bezprostředním impulsem k napsání této úvahy byly první dvě reakce na můj čerstvě minulý text, ale rovněž bez mučení přiznávám, že je to téma, které mi krouží hlavou už drahně let, jen ta poslední kapka, poslední impuls, chyběl.
První reakce na můj text „O vychutnávání vína a taktéž o vychutnávání českého jazyku“ totiž zněla: Pan Macek mě opět nezklamal, naprosto nezajímavý článek.
A druhá: Opět mě pan Macek nezklamal, velice poetický článek, jako vždy jsem okouzlen a potěšen.
I já jsem potěšen, neboť jako stará konzerva nemám rád náhlé (což znamená téměř veškeré) změny, a tyto naprosto protichůdné reakce mne provázejí zcela, ale úplně zcela celý život.
Už jako kojence ve válečné košatině mě část nakukujících brala jako zamračené, ba přímo ubrečené dítě, kdežto druhá, velmi se blížící absolutní polovině,mě naopak brala jako usměvavé a naducané miminko. (Vím to od mé matky, a její počtářská schopnost je legendární.)
Ve školce, kam jsem chodíval na dopoledne, abych si zvykl „na kolektiv“ (nezvykl jsem si, nepočítám-li blonďatou Alenku), se ve třídě střídaly dvě učitelky: jedna mně říkala „Mirečku“, druhá pak „Macku“ a podle toho se též ke mně chovaly. I naučil jsem se záhy, že život a vše v něm (nejen mince) má dvě stránky.
V obecné škole už to byla rutina: učitelé, které jsem přiváděl k šílenství a učitelé, kteří si mě nemohli vynachválit.
Totéž (pro pamětníky) na „Osmileté střední škole“ a stejně tak na „Jedenáctileté střední škole“.
A zrovna tak (opět pro pamětníky), v tkalcovně místí textilky, kam jsem se, coby syn živnostníka, přesunul, abych si napravil kádrový profil před přijímacími zkouškami na vysokou školu: nenávistný mistr tkalcovny a otcovsky přívětivý mistr šlichtovny….o půvabných tkadlenách ani nemluvě, ale vzhledem k počtu stavů jsem si to tehdy nepříliš uvědomoval.
A na medicíně? No, jak jinak! Asistenti a páni profesoři, kteří mně doporučovali okamžitě zanechat studia a jiní, kteří mně naopak předvídali skvělou profesní dráhu (a jak typické, obě poloviny se mýlily!)
A tak to šlo pořád a pořád, ba furt a furt….a pokračuje to (viz začátek textu) dodneška, ba troufám si tvrdit, že i na mou smrt bude docela přesná polovina reagovat zavýsknutím a druhá polovina povzdechem (zvláště některé dívky, ženy, paní….) .
A není tomu tak jen u lidí: znám spoustu dalších věcí, kde je dělení více méně půl na půl, s žádnou šedou zónou. Ústřice buď milujete, nebo nesnášíte. Neznám nikoho, kdo by někdy ústřice vyhledával a pak zase nějaký čas odmítal. Totéž kapary, nemluvě o fazolové omáčce.
Znám ovšem absolutní etalon, a tím je hudba Bély Bartóka. Absolutní nadšení kontra absolutní znechucení. Nic mezitím.
A tak procházím životem, podoben hudbě Bély Bartóka….
A bez ohledu na to, jaký k té hudbě (a ke mně) máte vztah, si toho života užívám a raduju se z něho velmi, velice…
A vím a jsem s tím smířen, že v tom okamžiku polovinu lidí naštvávám a polovina mi fandí… jak jinak?
Přeju ovšem všem krásný den,
Váš Miroslav Macek
