Nechval dne před večerem, nabádá staré české přísloví a tak jsem poctivě čekal do dneška, než jsem se pustil do vzdání holdu včerejšímu nádhernému dni. V sobotu se totiž po nočním dešti vyjasnilo, nad lesy slibně stoupala pára a člověk přímo cítil, jak se nedočkavé houby rychle prodírají mechem a jehličím do provoněného nadzemí, aby rychle dohnaly, co v minulých dnech zásluhou sucha zmeškaly.
Les mne přivítal pryskyřičnou vůní, pokřikem sojky a hejnem sytě oranžových lišek. Znám ta místa více než půlstoletí a tak zde chodívám nikoliv po rozježděných, vyštěrkovaných cestách, ale starých pěšinách a svážnicích, po mýtinách a úzkých loučkách při kraji lesa, na nichž "slunce v lese" čaruje do trávy, mechu, kapradí či jehličí zlatá, mihotavá "prasátka" a kde důvěrně znám všechna "místa, kde rostou".
Nejprve jsem přišel ke "klouzkovému" lesíku a sesbíral něco temně oranžových hlaviček, pak vystoupal k lesu, kde se vyskytují ty nejhezčí exempláře suchohřibů, jejichž kaštanová barva je zvláště po dešti nepřehlédnutelná a konečně dorazil k cípu lesa, v němž vždy první vyrážejí hříbky.
A to tedy vyrazily! A to jak borové, tak smrkové, ba i jednoho hřiba - strakoše jsem už našel! Ten největší exemplář nakonec můžete vidět na obrázku.
A taková kombinace procházky nádherným lesem, radosti z "úlovku" a těšení se na dobrá jídla z něj, to je vskutku velmi blažený stav mysli.
Po návratu z lesa mne čekalo další oblíbené povyražení, a to řádné osprchování hadicí: a protože hadice je dlouhá a voda v ní ohřátá, počáteční teplá koupel se jen pomalu mění ve vlažnou, studenou a posléze hodně studenou,.ale právě v tom je ten požitek, ta rozkoš z postupně se tajícího dechu a uvědomování si bušícího srdce.
Prohřátí na plném slunci je pak dvojnásobně příjemné a protože počasí přímo nabádalo k výletu, vyrazil jsem záhy do kopců na dlouhý, ostrý pochod, na místa, kde nepotkám ani živáčka, zato nádherné kvarcitové balvany, čisté studánky, ohromné buky a nádherné vyhlídky ano. Ticho, klid, mír....
A po návratu čaj s vynikající rynglovou bábovkou od známých a pak práce na zahradě, která nemá nikdy konce. A také přečtení pár stránek. A také promýšlení večerních houbových hodů....
No, prozradím Vám z nich jen "zlatý hřeb večera": nakrájel jsem středně velké hřiby na plátky asi 3 - 4 milimetry silné, vyrovnal jse na plech, z vrchní strany potřel za pomocí mašlovačky lehce, lehounce olivovým olejem a pranepatrně zasypal polohrubou moukou, ale opravdu jen trošičku. A ugriloval je do zlatova, pak umně naskládal na talíř a lehce zalil rozpuštěným máslem s pár snítky rozmarýnu. Celozrnná kaiserka a hodně vychlazený rýnský ryzlink z Loiben a už nic: ten gejzír chutí a vůní si v ústech a nose krásně žije vlastním životem.
Vydržel jsem pak v tichu a polotemnu zahrady ještě drahnou chvíli, než jsem se odebral do koupelny a na lože, avšak v jedné chvíli jsem si náhle připomenul mého otce, jak v pokročilém věku vstává do slunečného rána, slastně a s úsměvem se protahuje a .zdánlivě paradoxně říká: "Zas hrobu blíž!"
A náhle mi došlo, že měl prostě jen ďábelskou, absolutní, všeobjímající radost z nádherně, plnohodnotně prožitého minulého dne a probuzení do dne nového, v němž sice beze sporu byl "hrobu blíž", ale ten kouzelně a šťastně prožitý minulý den mu už nikdo nikdy nemohl vzít....
S přáním stejně krásných dnů
Váš Miroslav Macek
