Letní rozjímání o jahodách lesních i zahradních.

Je sice už po vrcholu jejich sezóny, ale když jsem včera večer po pár dnech vyrazil sesbírat lesní jahody, které jsem před léty donesl z blízkého, mně milého lesa, vysadil na pár polostinných míst zahrady a nechal je, ať dokáží, co umí, byl jsem odměněn půllitříkem nádherně uzrálých, omamně voňavých jahod. A stačilo jen zavřít oči, hluboce nosem vdechnout jejich vůni a příjemné vzpomínky se jen hrnuly….

Ta první pochází z nejrannějšího dětství, kdy můj děda z matčiny strany při svém oblíbeném houbaření také sbíral jahody a vždy, když se vracel z lesa, nechával za vrátky našeho domu košík všelikých hub a otlučenou šedomodrou smaltovanou konvičku lesních jahod.  Miska plná jahod, vzhledem k dětské náklonnosti ke všemu sladkému lehce pocukrovaná vanilkovým cukrem, chutnala znamenitě a ještě dnes při této vzpomínce cítím na jazyku dokonalou  chuť vychlazených jahod a pravé vanilky.

Druhá vzpomínka je z doby poněkud pozdější, z konce padesátých let: jednou v neděli dopoledne  jsem vyšel s jednou stejně starou dívkou do strání lesa nad nádherným údolím Moravské Sázavy, více platonicky zamilován do jejího účesu, tehdy módního koňského ohonu, zvaného ovšem spíše pferdschwanz, než do ní, a cestou jsem nasbíral do dlaně ty nejkrásněji vyzrálé jahody a nabídl jí je. Chtěl jsem jí je přesypat do dlaně, ale chytla mne za zápěstí a pomalu je vyjedla rovnou z mé chvějící se dlaně. A opět: stačí, abych zavřel oči a opět cítím vůni jehličí, teplý vánek v obličeji, vůni rozehřáté dívčí kůže v červenci a její hebké rty v dlani…a jen doufám, že tato a podobné vzpomínky mi z mysli nikdy nevymizí.

Třetí vzpomínka je čerstvá, nejčerstvější, je totiž ze včerejška. Večeře na zahradě při zapadajícím slunci, které kouzlilo s mráčky na obloze oranžové a růžové obrazce, poslední večerní trylky ptáků, libá vůně a chuť zapečeného lilku spolu s vychlazeným veltlínským se sem tam mísila s vůní čerstvě požnuté trávy a po chvíli, na závěr, mistička s pár lžičkami zakysané smetany, vrstvou čerstvě natrhaných lesních jahod, vše zalito trochou sladké smetany.  Kombinace vjemů, na kterou opět nechci do smrti zapomenout.

A co ty zahradní jahody, oprávněně se ptáte. Tak ty rozhodně použijte namísto jahod lesních k vytvoření skvostného moučníku s kouzelnou historií. Když totiž na konci devatenáctého století stavěli u budapešťské zoologické zahrady slavnou restauraci Gundel,  museli zbourat starý zájezdní hostinec. A při té příležitosti objevili kdesi za trámem starou rukopisnou sbírku receptů bývalého majitele tohoto hostince, jistého pana Wampetiche. A od té doby se počíná sláva tohoto skvělého moučníku, jahodových knedlíčků Gundel á la Wampetich.

 Tady je recept:

8 větších vyzrálých zahradních jahod

200 g tvarohu

2 žloutky

citrónová kůra

45 g pšeničné krupice

špetka soli

80 g pomletých vlašských ořechů

moučkový cukr

kysaná smetana

Tvaroh propasírujeme do mísy, utřeme se žloutky a citrónovou kůrou, přidáme krupici a důkladně propracujeme. Těsto ponecháme alespoň 30 minut v chladu.

Přivedeme do varu dostatečné množství vody, mokrýma rukama bereme kousky těsta, obalíme jahody, vhodíme knedlíčky do vody a bez klokotání vaříme tak dlouho, až vyplavou.

Obalíme v mletých ořeších smíchaných s cukrem, umně vyrovnáme na talíře a ozdobíme kysanou smetanou.

P.S. A kdybyste náhodou narazili někde v Maďarsku na suchý Muscat Lunel, neváhejte, je tím nejlepším doprovodem k tomuto skvostnému moučníku.

Dobrou chuť a nezapomenutelné letní zážitky přeje Miroslav Macek