V případě definice pravicového smýšlení lze sáhodlouze diskutovat o tom, kam se toto politické přesvědčení v dnešní mediální době posunulo. Definice pojmu konzervativec však musí zůstat konzervativní. Již ze své lingvistické logiky a z elementární podstaty konzervatizmu - kontinuity hodnot. Z procesního hlediska to platí absolutně vždy, z hlediska hodnotového to v případě respektu k hlavě demokratického právního státu platí pouze pro ty, co demokratický právní stát uznávají. Pan Joch se mezi tyto občany sám zdánlivě stylizuje. Jeho včerejší blog však jasně rozkryl rozdíl mezi schillerovským "Sein und Schein" - zdáním a bytím.
Protipólem konzervatismu (uchovávání hodnot) je revoluce (boření hodnot). Roman Joch ve svém blogu odhalil své zakořeněné revoluční přesvědčení. Jako prakticky jedinou charakteristiku konzervatismu uvádí autor vlastnost "nebýt sentimentálním". Tuto pro definici konzervatismu revoluční tezi podkládá hned několika důkazy, přesně řečeno dvěma - 1) Veřejným vystupováním Jamese Bonda a 2) že prezident Reagan po vlastním atentátu žertoval. Nerad bych revolucionáři Jochovi zbortil jeho ideové kořeny, ale James Bond je pouze filmová postava. Opravdu. Ronald Reagan je skutečným klenotem konzervativní politiky. Obávám se ale, že si ho revolucionář Joch spletl s někým jiným, neboť ho ve svém předchozím blogu srovnává s Václavem Havlem. Takovéto srovnání snad nepřipustí ani nejzarytější zastánci bývalého prezidenta Václava Havla, snad dokonce ani Šiklová, Kocáb a další vyznavači kavárenské lžičky.
O vulgaritě článku, jak obsahové tak stylistické, psát není třeba. Je nad míru jasné, že takový projev konzervativci nepřísluší. Roman Joch tak včera udělal svůj velký revoluční comming out - veřejný. Ač jak známo, z jeho chování byl znám už delší dobu. Poslední zvolání o jeho konzervatismu tak lze chápat jako poslední výkřiky odhaleného v magnetizující síle již zmíněné lžičky.
Nově nalezený autor Joch za konzervativní považuje odpor vůči přesvědčení, že "raději rudý než mrtvý" a nepřímo tak implikuje stěžejní revoluční tezi. Ta teze vůbec neplatí obecně, ač ji autor Joch ze svého přesvědčení rád zkolektivizuje na všechny. Nemyslím tím případy pragmatismu a patolízalství. Ještě jinak, nemyslím tím případy, kdy jedni v totalitě úmyslně ubližovali druhým kvůli svému osobnímu prospěchu. Na mysli mám případy, kdy se jedinec vzdal formálně! svého přesvědčení, aby ho mohl realizovat prakticky - bez falešného hrdinství a alibismu. Rudá knížka v totalitních režimech není projevem svobodného politického přesvědčení a tudíž ani svobodnou volbou. Je to formální projev, který je-li učiněn k ochraně hodnoty jiné, pak obsah tu formu zcela vynahradí. Dokonce dokáže-li se někdo formálně vzdát svého politického přesvědčení, aby ochránil svoji rodinu, pak je skutečným hrdinou. Pak je skutečným konzervativcem, navzdory rudé knížce v kapse, neboť co je pro konzervativce vyšší hodnotou, než jeho vlastní rodina?
Dále považuje-li revolucionář Joch útok na prezidenta pouze za útok na konkrétní fyzickou osobu, pak nikdy nepochopil význam atentátu. (A pro jeho informaci prostřednictvím správců blogu idnes.cz: Atentát to byl!). Atentát totiž nesměřuje proti životu fyzické osoby (pak by se jednalo o vraždu), ale směřuje proti nositeli politické (či obdobně reprezentující) funkce. Útok na nositele je politickým projevem, je motivován právě funkcí, nikoliv osobou tuto funkci zastávající. Nepochopení tohoto rozdílu je nepochopením demokratického uspořádání a autentickým projevem orwellovského revolucionáře par excellance.
Zcela nekonzervativní byl jeho blog hned v několika bodech. Respektive celý už formou a způsobem, kterým se vyjadřuje k útoku na prezidenta. Tento jeho projev revolučního zapálení je však kažen ještě jedním aspektem. Z toho kratičkého článku, kde nezazněl ani jediný argument, zato spousta filmových hrdinů, pocitů a přání autora Jocha, vyvstává ještě jedno podezření. Pan Joch snad rezignuje i na obdobu pravicového smýšlení, jeho vyznání
Pod pojem konzervatismus absolutně subsumuje pojem pravice, což dříve sice absolutně platilo, dnes již však zcela neplatí. Za prvé kvůli mediálně posunovanému významu pravice od klasického principu pro-market k dnešní "pravicové iluzi" pro business (což z pohledu státu je přístup vždy intervencionalistický, paternalistický - zkrátka socialistický) a za druhé vzhledem k tomu, že velká část autentických "pravičáků" se chápe jako konzervativní v hodnotách a liberální v ekonomii (a nikoliv naopak, jak si někteří socialisté v pravicovém hábitu mylně vykládají).
Závěrem autor cituje očividně svého možná vysněného prezidentského kandidáta: Bonda. Jamese Bonda. Slova o tom, čím víc zabitých nepřátel, tím více sklenek oslavné vodky, do demokratického státu nepatří. Ta patří na barikádu. Možná se ji ale brzy autor dočká, neboť takovými projevy ke změně systému nedílnou součástí přispívá. Ale kdo ví, třeba to je jen prezidentská kampaň jeho ideového guru. Tak teď už jen 49 999 podpisů pro 007.
