Radek John je jako magnet… v jogurtu

Znáte ty magnetky, které se skrývají pod víčky jogurtů? Když se objevily poprvé, asi spoustu malých dětí a možná i některé dospělé potěšily. Jenže teď aby si na ně člověk pořídil další ledničku, nebo jim vyhradil speciální šuplík. Pokud je tedy rovnou nevyhodí do odpadkového koše. Stejný potenciál vidím na politické scéně v Radku Johnovi a jeho straně Věci veřejné.

Radek JohniDnes

Na začátek je třeba říct, že Radek John je člověk, kterého si jako publicisty vážím. Ani politické ambice bych mu nezazlíval, jen kdyby byly postaveny na něčem racionálnějším, než na přímé demokracii.

Kdo volí VV?

Je to především osoba Radka Johna, co přitahuje přibližně 5% voličů k Věcem veřejným, nikoliv její program. Jak jinak si vysvětlit rozdíl preferencí mezi novými Věcmi veřejnými a již zaběhlým Pravým blokem Petra Cibulky. Hlavní stavební kámen obou stran je přece stejný – přímá demokracie. Rozdíl je právě v lídrech a krom toho má strana Radka Johna přeci jen trochu sympatičtější název. Asi bych jen stěží volil stranu, jejíž plný název ani neznám (název Cibulkovy strany má 223 slov).

Preference Věcí veřejných se pohybují stále kolem pěti procent. To je možná také reálný podíl občanů České republiky, který o přímou demokracii stojí a k referendům by skutečně poctivě chodil. Stačí se podívat na volební účast a je jasně vidět, kolik z nás chce rozhodovat o budoucnosti naší země. Parlamentní volby 2006 – přibližně 65%, obecní volby 2006 – sotva 50%, krajské volby 2008 – 40%, volby do Evropského parlamentu 2009 – 30%, stejně tak senátní volby. Buďme realisté. Jakkoliv může být přímá demokracie lákavá, v Česku pro ni není ta pravá půda. Je to jako s oněmi magnetkami v jogurtu – ze začátku to může být příjemná věc, která upoutá mnoho zákazníku, ale časem začne lézt na nervy. Můžu být k práci některých politiků skeptický, ale přesto bych vládu nesvěřil lidu. Obzvlášť, když vidím, jak lehce mnozí skáčou na Paroubkův špek. Nechci, aby o budoucnosti naší země rozhodovala malá skupinka volebních poctivců (i když bych v ní byl pravděpodobně i já). Jestli by si někdo v přímé demokracii mohl připadat jako v ráji, byly by to především reklamní a marketingové agentury. Každou chvíli nějaká kampaň „Volte ANO x Volte NE“. I když… třeba bychom pak těm reklamním zbohatlíkům v nějakém referendu taky přistřihli křidýlka. Třeba v referendu „Mají reklamní agentury odvádět 50% ze svých příjmů na proplácení poplatků u lékaře?“ Legrační představa, že by agentury psaly proti sobě, ale jak by takové referendum v záplavě oranžových billboardů „Volte ANO“ asi dopadlo? Proto opakuji – přímá demokracie může být za určitých okolností dobrá věc, ale rozhodně tomu tak není v naší současné české kultuře.