Existují minimálně dvě povolání, pro něž je pondělí nedělí: kněz a průvodce po hradech a zámcích. Tím prvním nejsem, jsem tím druhým. A to na zámku ve východočeských Častolovicích. Mít v malíku průvodcovský text, být shovívavý
vůči hlasitým dětem a tichým rodičům, usmívat se, neúnavně skupinu dirigovat a manipulovat („postupte, prosím, o kus dále, ať se sem vyjdeme“), umět zpomalit nebo zrychlit podle toho, zda se k vám v závěsu blíží druhá skupina nebo se vám zpoza rohu zjeví o pokoj před vámi (v tu chvíli začít vypočítávat další fakta o dané místnosti, názvy obrazů, jejich autory, popsat tamten šperk, upozornit na tenhle kočárek, vzor koberce, venkovní věž, sluníčko, výhled…; v opačném případě pak výklad zkrátit a uvolnit „lebensraum“ jiným návštěvníkům)… To vše patří k dovednostem sezónní profese, jakou průvodce na zámku je.
A jak po tom trávit vaši neděli – pondělí, kdy jsou hradu a zámku zavřené? Nechci zde předkládat žádný ideální program na den volna. Nizozemský autor žijící v New Yorku Arnon Grunberg k tomu říká, že žít se vlastně učíme stále. Nikdo to v konečném důsledku neumí. Ale přece jenom jde o to, jak já to vidím, najít si nějaký režim. (Pokud někdo na druhou stranu opravdu neví, co chce, a čiší z něho/z ní nádech ztracenosti, je s takovým člověkem velice těžké navázat vztah.) Ten můj je jednoduchý. Ráno otevřít NTB a položit si na stůl aktovku s rozpracovanými podklady a koncepty diplomové práce. Postavit na kafe, ohřát müsli, rozbalit na PC 22 lišt s internetovými slovníky, Wikipedií, webovkami různých nakladatelství a časopisů. To je jedna fáze. Druhá pak je do všeho se přes ranní rozespalost a dezorientaci zabrat a vydestilovat z labyrintu informací odstavec, dva, souvislého textu.
V poledne uvařit oběd na příští dva dny (květák s bramborem), naskládat do pračky 14 střádaný obsah prádelního koše (v případě mobilního studenta, který se často stěhuje, obsah igelitky), znovu se zabrat do PC, osvěžit si ráno dočtené texty a přečíst si po sobě nově napsané (uf), hlídat si míru konzumace sladkého, nezapomenout na podvečerní mši v krásném venkovském barokním kostele (a nechat si rezervu, nelze se objevit mezi lidmi neoholený a s vrabčím hnízdem na hlavě jako ten poslední buran), jít si zaběhat do zámeckého parku (nejen kvůli fyzičce, ale i proto, abyste se dostali ven na sluníčko, do přírody a nechat se fyzicky vtáhnout do prostoru, kde je možné se setkat s atomy života). Večer zavolat známým, naslouchat jim a podělit se o poslední události. (Tommy Wieringa říká, že i když máte rádi samotu, musíte po celodenní práci z domu s někým mluvit.) To už se na byt „zámecký“ byt pro průvodce vrátí i spolubydlící Káťa. Prohodíte pár replik, umyjete nádobí a je to. Den volna za vámi, den práce před vámi.
