Motto: „…Co po tobě chci, jsou city…“ (manželka-psychoterapeutka úspěšného sebestředného spisovatele Mehlmana v rozhovoru s ním) (A. Grunberg: Fantómová bolest)
Jste student vysoké školy? Single? Senzibilní? Nepříliš flexibilní? Píšete básně, které jsou v dnešním nalinkovaném světě nečitelné pro ostatní? Patříte mezi studující lid a nevíte, kudy kam? Nebo přesněji: Víte kam, ale nevíte jak tam? Následující text je pro vás jako stvořený.
Na léto má studující člověk 2 možnosti: Buďto odjede domů do ekonomicky neatraktivní dálavy, kde vše zarůstá plevelem, nebo zůstane v místě studia a bude zde bojovat s agenturami, volným časem, svojí sexualitou a rilkovskou odcizeností velkoměsta. První, nebo druhá varianta?
Kdo dneska řekne, že jsou mezilidské vztahy v pořádku? „Setkání s ostatními lidmi jsou tak krátká a tak málo na nich záleží“! (S. Bellow: Ani den!) Kdo dneska doopravdy ví, co zažívá ten druhý? Kam se poděla duše? Co jsme s ní provedli?
Rodiče a děti navzájem rozpojuje stupeň ovládání IT techniky, kamarády od sebe vzdaluje rozdílnost slastí, kterým dávají přednost. Učitelé žárlivě střeží úspěchy svých žáků. Místo nahoře je jen jedno. Konkurence, konkurence! V takovémto nastavení naší stávající societas ožívá potřeba Levinasovy filosofie Druhého.
Apoteóza narcismu. Hypertrofovaná sebeláska jako nejřvavější rozpoznávací znak mladých lidí. Neradi se díváme do zrcadel, protože jsme se sami stali vlastními zrcadly. Žasneme, jací jsme skvělí. Údiv nad naším nevyčerpatelným potenciálem a vitalitou.
Otřesy Evropy z jedné stránky před námi nabývají astronomických rozměrů, z druhé stránky se zdají být „daleko“.
Co nám pomůže? Umění? Umění se stalo děvkou popularity.
Čas pro ironické romány, kde hlavní hrdinou je gentleman podvodník. Čas pro pikareskní romány.
