Film „Kurz negativního myšlení“ (http://www.csfd.cz/film/232435-kurz-negativniho-mysleni/) dává s velkým porozuměním nahlédnout z jiné stránky do fenoménu pozitivního myšlení. „Věř a tvé sny se splní,“ to je krédo moderního individualismu (formy myšlení zaměřené na úspěch jednotlivce). Tato životní orientace je často účinná – do té míry, jak dokáže aktivizovat síly a schopnosti skryté v konkrétním člověku. A tam, kde pokulhává, jí nastavuje zrcadlo svým sarkastickým humorem snímek „Kurz negativního myšlení“ a to tak, jako by tím zrcadlem porážel antickou Medúsu, aniž by divákovi bral vítr činné síly z plachet vůle.
Snímek vypráví o vozíčkáři Geirrovi, který byl ještě před pár lety zcela zdravý a potentní, ale autonehoda ho upoutala na vozík (či „kriplkáru“, jak tento mobilní prostředek expresivně nazývá nizozemský román „Joe Kluzák“). Třicátník Geirr poslouchá pozdního Johnyho Cashe a vyprazdňuje jednu whisky za druhou. Aby ho vytrhla z tohoto nezdravého stavu, pošle jeho žena pro psycholožku, odborníka na pozitivní myšlení, jež má Geirra zase postavit na nohy (aspoň duševně). Odborná pracovnice však na svůj úkol jde nešťastnou metodou a po delší době a po vlastních citelných ztrátách (což není tak dobrá, jak si myslela?) si uvědomí, že se vzpurného Geirra snažila obrátit kolečky vzhůru. Jelikož běží o komedii, nečeká nás žádný drastický závěr. Snímek končí po stránce dialogů poučením, které vybouřený Geirr věnuje uspěvší neuspěvší, zdrcené nezdrcené paní psycholožce. Tímto explicitním, jednostranným zakončením připomíná Allenovu Půlnoc v Paříži. (Oba filmy chtějí svým způsobem poučit.)
Pozitivní myšlení je důležitý psychologický fenomén a jako takový nebudiž podceňován. Ani nemusíme hned chodit do tajemství osobního úspěchu; stačí se zastavit u dětí: v dětském oddělení v nemocnicích se dnes běžně procházejí tzv. clown-doctors a dá rozum, že za nepříjemné nemoci je smích důležitější než v jiných, ne tak náročných situacích. Pozitivní myšlení, velice polopaticky prezentované americkými motivačními filmy, mnoha lidem pomohlo, o tom není pochyb. To však není výsada těchto snímků, ani jejich režisérů či producentů, nýbrž faktu starého jako lidstvo samo: cestou radosti, smíchu a důvěry v sebe se dá dosáhnout téměř divů. Ano, mnoha lidem to pomohlo. Jak to? Prostě se jim místo Nietzscheho díla „Tak pravil Zarathustra“ („překonej sebe sama“) dostal do rukou americký motivační film a sebedůvěra byla na světě.
Mám, však obavu, že hurá-optimizmus, jaký tu před pěti šesti lety začaly šířit motivační filmy je značně dvojsečný. Pro inteligentního skeptika je k smíchu. A přece za ním stojí masivní světový názor či aspoň určité, vyhraněné pojetí lidského štěstí (když si odmyslíme formu, jakou je prezentován). V čem spočívá zmíněná dvojsečnost? Mnoho lidí tento optimizmus postaví na nohy, ale mnoho lidí zklame, neboť slibuje příliš mnoho. Už samotné situování podmínky úspěchu do emociální oblasti (do oblasti „mysli“) mi přijde značně podezřelé. Dobrá nálada jakožto výchozí bod. Není však dobré rozpoložení často důsledkem vytrvalé, namáhavé práce, a nikoli její startovací čárou? Lze se cítit dobře jen tak, zadarmo, bez námahy? Návaly nejistoty, pochyb a osobního kolísání jsou až příliš přirozené, každodenní na to, aby se daly změnit lusknutím prstů. A bolest je často plodnější než užívání si.
V podobě motivačního filmu se k nám tedy dostavil průbojný optimizmus. Jak se však takovýto „pozitivní“ životní postoj má k pokoře či k míře nedůvěry v sebe sama, která je vlastní každému duchovně zdravému člověku? (Ne každý chce být sám sobě bohem.) To těžko odpovědět. Geirr nebyl pokorný. Psycholožka nebyla pokorná. Kdo se pře kým ukloní? Snímek „Kurz negativního myšlení“ nakonec dá odpověď, ale s tou výhradou, že se tečky za otázkou individuálních hranic člověka ani nedotkne.
