Co je to nakupování? Mohou bez něho vůbec být Vánoce, když přece den, který slavíme, je „štědrý“? Dá se proti „konzumu“ postavit jakási hojnost, hojnost přátelství a blízkých vztahů? A může tuto koncentraci přátelských vztahů vyjádřit materiální věc a nepokazit ji přitom? Osobně nemám nakupování příliš v lásce, zvlášť v nákupních centrech; jakmile je obchod příliš velký, cítím se v něm jako ve vězení; jakmile nemám přehled, kde co je, ztrácím zájem si vybírat, protože to prostě nejde. V obchodních centrech se provozuje tzv. spontánní nakupování: hle, co je tady? beru, hle, a co tady? beru. Rubikova kostka regálů k vám svá políčka obrací zcela náhodně a nevypočítatelně. Kdo má jaký záměr něco koupit, při vstupu do takové centra jej rychle ztratí. V centru nekoupím to, co chci, ale co tam mají.
V jednu dobu jsem byl blízko toho bezmála celou sféru obchodu a služeb proklít. Vždyť není všechno jen konzum? Není všechno jen manipulace? Není všechno jen bezduchá spotřeba, na jejíž druhé straně nestojí ani to přírodní hnojivo, které zúrodňuje pole? Jde vůbec při tom všem o účelné vlastnictví věci, nebo o akt nákupu, při kterém zákazník manifestuje své společenské postavení a konečně se mu za jeho dennodenní lopotu dostává nějaké satisfakce? Satisfakce toho, že se může ukázat, blýsknout? Pokud někdy zapochyboval o roli peněz, nákup nad 2000 Kč veškerou skepsi zažene: vždyť elektronické, abstraktní prostředky lze směnit za tyto nádherné hmatatelné věci v nákupním vozíku, které jsou vidět! Materiální plocha nákupního střediska je v dnešní roztříštěné společnosti možná jedinou intersubjektivní platformou se sociálním významem. Jediným místem, kde jsou lidi, byť anonymním způsobem, nějak více spolu. Jedinou křižovatkou sdílených, stejnorodých, a přitom individuálních zájmů. Jediným molem pro průvod společenských rolí.
V druhé fázi jsem si říkal: nojo, ale ono vlastně nejde ANI o vlastnictví, o to, že si koupím jedny boty, které mě budou užitečné celý život. Vždyť mnohé věci se kupují jen proto, aby se kupovaly, a víc s nimi není. Jde o akt, o akt vytažení platební karty. A další cesty nově nabytého zboží se tratí v dálce překryté vítězným okamžikem jejich pořízení. Není tedy vánoční stromeček přehlídkou zbytečností a nicotnůstek? Tolik antiperspirantů, které jsem nashromáždil za poslední léta, nespotřebuju do nejdelší smrti. Tolik hraček, tolik balíků, více věcí než rukou.
Když už můj názor na moderní ekonomizovaný život byl již skoro ukovaný až k ráznému odmítnutí, vzpomněl jsem si… Ano, paměť přes tolik vítězoslavných chvilek přece jenom zůstává pamětí a pamatuje si. Na ní neplatí cenzura vítězných a jenom vítězných nespojitých momentů. Vzpomněl jsem si na Příčnou ulici, na údiv jedenáctiletého chlapce, který si za peníze, jež nemá, přichází koupit hůlku. A kouzelnický hábit. A mosazné váhy. A sovu, sněžnou sovu Hedviku. Věci, o kterých netušil, že existují. Svět tak známý, až je cizí, se mu otevírá v bance Gringottových a na jiném místě u Ollivanderových, výrobců vybraných hůlek od r. 382 př. Kr., a ve zverimexu Velkoprodejna Mžourov. A ke všem těmto pitoreskním bizarním obchodům se dostává skrze pajzl Děravej kotel! Kolik by dneska kdo dal za děravý nerezový hrnec?
Chlapec si nesl seznam toho, co potřeboval. Myslitel říká, že nadmíru poznatků a informací, když nás dusí, lze pustit k vodě rozpomenutím na své pravé potřeby. Sebepoznání podle něho vede k obnovení dechu. Chlapec si nesl seznam potřebných položek a přitom si přál mít aspoň „čtyři páry očí navíc“, aby uviděl vše, co si neodnáší. A za pulty soukromých obchodů se na něj dívaly oči madame Malkinové, skřeta Griphooka a opodál také životabudičem posilněný Hagrid.
