Následujícího dne se na kolej vrátím večer. Noční směnu má stejný vrátný (důchodce) jako včera. Zastavím se u vrátnice. „Dobrý večer. Tak co ten ze včera? Zachránili ho?“
Bezmocné zavrtění hlavou.
„Ne?“ protáhnu údivem.
„Zemřel jim v sanitce.“
Zaraženě zůstanu stát před budkou jako přikovaný.
„A příčina úmrtí?“
„To nám neřekli. Asi embolie. V minulých dnech hodně sípal.
Chvíli spekulujeme, proč sanitě trvalo tak dlouho, než sem dorazila, když erzeta tu minulý týden byla do deseti minut.
„Že by vyjížděli z nemocnice Krč?“
„To je daleko,“ namítne vrátný.
Mlčíme. Po chvíli prolomí důchodce ticho:
„Takové vnouče, no. Je ho škoda.“
„Tak snad už… snad už tu bude klid,“ vykoktám ze sebe, jako by na koleji nebohý zesnulý Ind způsobil kdovíjakou výtržnost. Nevím, co na to říct. Na fakultě nás neučili, jak se zachovat v takové situaci.
„No kéž by,“ je moje účast voda na mlýn vrátného, „minulý týden drogy, jedna otrava alkoholem a včera tohle – smrťák. A vždy to vyjde na mou směnu. Dneska bych si doopravdy zasloužil klidnou šichtu…“
Dál už se nezdržuji. Dozvěděl jsem se, co se dozvědět šlo: drogová razie proběhla v devátém patře v pokoji č. 91*. Alkoholem se přiotrávila nějaká holčina a odnesla to výletem na jipku. Na co zemřel Ind, nevíme. Není dobré setrvávat v naříkavé náladě příliš dlouho, natož ji přiživovat, vycítím instinktivně.
Očitý svědek
V příštích dnech se o nehodě šířím, kudy chodím. Nemůžu si tu otřesnou zkušenost nechat pro sebe. Bratránek do telefonu nahlas přemítá v intencích lidového spiritismu o dalším osudu duše zemřelého: Dojde jeho duše klidu, když opustila tělo mimo domovskou Indii? Nebude bloudit po koleji? Taková nečekané reakce mě uklidňuje. Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Nestudovaného bratránka nenapadne, že v Indie věří na reinkarnaci. Já mu to nepřipomínám. Proč hned vše ironizovat? Matka vysloví lítost nad nešťastníkovým mládím – jako zdravotní sestra na LDN je týdně pravidelným svědkem úmrtí starých lidí, tak je zvyklá. Ale dá se zvyknout na zmarněný život? Přiopitý kamarád je pokrčí rameny: „To víš, já starý cynik.“
Přes sdílení hrozné události se nemůžu zbavit vědomí určité spoluodpovědnosti – odpovědnosti očitého svědka. V křesťanském slova smyslu by se též dalo hovořit o jakési nepřímé vině. Nepřijde vám divné, že Tomáš Halík mluví tak často právě o odpovědnosti? Nenechte se mýlit, za fasádou morální fráze se skrývá křesťanský koncept viny: vina a odpovědnost jsou křesťansky vzato totéž.
Ochrana údajů
Byl jsem svědkem posledních chvil něčího života – života neznámého člověka mladšího než já. S tím, že se v tomto případě nikdy nedozvím pravou příčinu smrti, protože na tuto privátní informaci mají podle českých zákonů nárok pouze rodinní příslušníci zesnulého, se nechci smířit. Argument o ochraně osobních údajů mne nepřesvědčuje. Daný člověk také neumíral za plentou. Osobní údaje můžete zatajit, osobu nezapřete. Bity v soubor a počítačích můžete zaheslovat, lidské emoce a činy nikoli. Na to nestačily ani totalitní režimy. Tento pocit z informační nesvobody (mluvit o cenzuře by bylo účelovou nadsázkou), kdy ochrana údajů je rozdělena tak nerovnoměrně, až to nedává smysl, jsem měl již dříve (a pokusil se ho vyjádřit v textu Byrokracie spasí svět). Co internetový účet, to heslo, ale zkuste si vygooglit svoji maličkost. Tentýž paradox jako lidé, kteří nedokážou zopakovat, co napsali na Facebook. Určitých extrémně privátních promluv jsou schopní pouze pod pláštíkem psaní. Smrt odhaluje zakrývanou podstatu člověka. Ptáka poznáte po peří.
Exotika na české koleji
Ironií osudu zemřel zrovna Ind. Nutno znát specifika koleje Vltava. Musíte vědět, že výměnní studenti z Indie s turbany na hlavě a hustými černými vousy s náběhem na orientální plnovous (Orient all inclusive), tedy že tito Indové mají už půl roku nezastupitelné místo na židlích ve vestibulu koleje. Kolejní vstupní místnost se „poindičtila“ hlavně díky rychlé Wi-Fi. Kdokoli projde hlavním vchodem, doslova potká mobilující turbany. Na Vltavě se staly typickým ranním a večerním jevem.
Všichni jsme si na jejich exotický jev zvykli. Ne tak kamarád z východních Čech, který mě v Praze navštívil a po třetím projití kolem nich na cestě za našimi plány se mi svěřil:
„Ti Turci mi vždycky zvednou náladu.“
(Omylem jsme se domnívali, že šlo o Turky. Dvojitá ironie.) Kdyby mě Tomáš navštívil o čtrnáct dnů později, bylo by takových „zvedačů nálady“ o jednoho méně…
Smrt
Smrt je faktem našeho života. Smrt stojí v základu všech náboženství. Nejsme tu věčně, jednou nebudeme. Filosofové a antropologové tomu eufemisticky říkají lidská konečnost. Všichni pijeme jen elixíry smrtelnosti. Kameny mudrců a nápoje nesmrtelnosti jsou vykázány do říše pohádek a fantasy. Proto píše jeden francouzský básník, že máme být neustále opilí životem, vášní a poezií.
Z osobní zkušenosti si smrt spojuji s tragickými smrťáky opilých mladých na vozovkách Podorlicka a s úmrtím prababičky. Od 7. února tohoto roku též s kolejí Vltava. Sedím v restauraci a přemýšlím. Napadne mě, co kdyby zesnulý Ind, který se v sanitě tak brutálně udusil (embolie), byl andělem v lidském přestrojení? Myslíte, že si idealizuji hrozný zážitek, aby se mi lépe spalo? Vážně? Kolik je na světe lidí, kteří vám v posledních chvílích svého života zvednou náladu, byť jste je podobně jako můj kamarád vůbec neznali?
