Architekt Jan Kaplický kdesi podotýká, že na některých budovách jako by bylo patrné, že jejich návrháři nikdy nebyli zamilovaní. Mluví o chladných, odcizených realizacích, jež postrádají cit.
Běžně v architektonických modelech dokonce ani nefigurovaly žádné lidské postavy, jako by hrozilo, že lidská přítomnost bude vizualizaci rušit. Zato zhodnotí-li zákazník spokojeně stavbu jako „sexy“, je to dobré znamení. Spojujeme-li budovy s lidskými atributy, mezi něž patří pohlavnost, znamená to, že jsou živé, útulné, že jsou k bydlení, k žití, vytvářejí domov. Takže je podle Kaplického dobře, když jsou architekti lidmi se vším všudy, protože jejich návrhy jsou lidem určené. V nelidských domech nikdo bydlet nebude, maximálně ti nejchudší.
Láska byla tradičně doménou básníků. A přece se člověk neubrání pocitu, že i v oblasti poezie se leccos změnilo. Nedávno jsem se probíral regály příslušného oddělení Luxoru na Václavském náměstí ve snaze najít texty o lásce. ‚V tomhle směru je vždycky spolehlivý Holan,‘ říkal jsem si. Buď jsem však byl slepý, nebo jsem neměl šťastnou ruku anebo se největší knihkupectví v Praze o lásku nezajímá. Po básnících píšících o lásce jako by se slehla zem. Našel jsem pouze jednoho Hrubína, jehož jsem si také zakoupil. Při výběru jsem nepohrdl ani soudobou tvorbou. Listoval jsem Troskami jednoho deníku od Daniela Hradeckého, z něhož jsem si však odnesl dojem, že autor místo o lásce píše s typickým cynickým nádechem naší doby o vztahové terapeutice. ‚Kruci,‘ říkal jsem si, ‚já ale nemám náladu číst o něčích partnerských traumatech. Je skutečně možné, že už nikdo nepíše o lásce?‘ Kapitulovali básníci před romantickými filmy?
Dnes se hodně mluví o vztazích, o tom, že pravidla namlouvání se mění, o vlivu digitálních technologií na navazování vztahů. To je dobře, ať se o tom mluví více. Je v životě něco důležitějšího než vztah k druhému? Díky snadnému přístupu k informacím se dá mluvit o sexuální transparentnosti. Ovšem informace je něco jiného než zkušenost. Myslím si, že sex je jedním z největších podvodů této doby, protože jsme ho odpojili od citu, a dělí tak lidi na predátory a oběti. Ze sexu se, pohlédněme pravdě do tváře, stala drahocenná komodita a na lásku se zapomnělo. Jsem dalek toho, abych kritizoval panující sexuální morálku. Ať si každý ve své ložnici dělá, co chce, pokud si pečlivě zavře dveře a zamkne si (spolubydlící všech dob!). Přesto se člověk neubrání určitým otázkám. Klade si otázku, kde jsou hranice, co „ještě jo“ a co „už ne“. V současnosti lze i od autorit filosofických fakult slyšet názor, že „dnes spí všichni se všemi a všichni jsou spokojení“. Toto jistě není ideál univerzity, který by měl na mysli Tomáš Halík. Obávám se, paní doktorko, že mnozí jsou z těchto orgií vyloučeni anebo se prostě na nich nechtějí podílet. Každý, kdo někdy miloval a byl milován, může potvrdit, že obyčejný rozhovor s jeho milým nebo milou v tramvají vydá za víc než soulož století právě proto, že takových obyčejných rozhovorů bude v průběhu vztahu více. Lidské tělo není evolučně stavěné na to, aby bylo permanentně vzrušené.
V jiném případě se známý český básník nerozpakoval na literárním čtení v rozhovoru nad sbírkou svého kolegy, který danou dámu zakomponoval do jednoho ze svých textů, sdělit veřejnosti identitu své oblíbené pornoherečky a přítomná legenda české romanistiky se jen spiklenecky pousmála. Není toto už moc? Není divu, že Paul Claudel si vážil víc světců než básníků…
Se zájmem jsem si v létě přečetl chvalozpěv na celibát kardinála Saraha, který v rámci kázání zazněl nad troskami Notre-Dame, a myšlenku jiného ex-kardinála Bergoglia, nynějšího papeže Františka, že panenství je formou lásky. Je třeba hledat i jiné zdroje. Svatopavelská slova si podržují svou platnost: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ Stará poezie možná byla patetická. Ale což existuje něco patetičtějšího než si říct navzájem ano?
(původně psáno jako editorial pro časopis Plav)
