Tak jsem oslavil dokončení vysoké školy. Kvůli antibiotikům to byla oslava „na sucho“. Oslavil, oslava, oslavování. Nemám rád taková slova, nezní mi, nevoní. Výraz oslava mi evokuje posměšné ó velká sláva,
všechna sláva polní tráva. A rozpaky mi působí i samotná představa slavení. Nejspíš z ohledu na jednoho kamaráda a jeho příslušnost k menšinové křesťanské denominaci protestantského ražení. Před ním jsem si vždy dával na použití takových slov bacha. Svátky a narozeniny Jonas neuznává.
Jednou, když jsme na silvestra s Jonasem popíjeli pivo a zakousli klobásu, mu zavolala máma.
„Ne, mami, rozhodně neslavíme,“ ujišťoval ji. A opravdu, náš přátelský rozhovor, týkající se mládí, budoucnosti, života, se obešel bez rachejtlí a šampusu. Ohňostroj vtipů nám postačil. A já byl za takového neofiko silvestra rád. Na poslední den v roce totiž vycházejí mé narozeniny. A přátelské rozhovory miluji. Tak co si přát více?
Silvestr, kterého jsme oslavili bez oslavy.
A podobně i tentokrát. Z našeho večeru v bowlingbaru se vyklubala má neoficiální oslava absolvování vysoké školy. Však už bylo po měsíci brigádničení a čtrnácti dnů marodění na čase! Slavil jsem na sucho, střízlivě a neplánovaně, při plném vědomí a bdělosti. Žádná mega kalba, žádná trsavá hudba, kterou by spřátelený DJ ohulil, žádné přehnané gratulace. Nenesl jsem tíhu oficiality, nemusel přivírat oči nad toporností gratulantů a předstírat přitom, že přetékám štěstím. Dokonce jsem ani nemusel být středobodem pozornosti, což je prokletím všech narozeninových oslav.
To bylo, bývávalo, kdyžs byl teenager a ještě student. V zastydlém izolovaném prostředí podhorského venkova.
Tady v Žamberku jsem však byl mezi svými.
S lidmi, kteří vás na rozdíl od pokrevních bližních beze všeho vyzvednou v bohy opuštěné a rodinnými démony prokleté vesnici, kde lišky dávají dobrou noc a pes na psa nezaštěká. Kamarádi jsou k nezaplacení. I když – krev není voda, jak zní půvabně obrazné a krutě upřímné rčení. Na druhou stranu i někteří ekonomicky aktivní dosud nosí plenku, co si budeme povídat. Prostě jsem neměl, jak se dostat z vesnice na party.
Na „mém absolventském večeru“ (o žádný se vlastně nejednalo) bylo podivné právě to že, že se tu nehrálo na žádné kdyby, když nebo i když. Žádné podmínky, výhrady, neřkuli diktát. Potřebujete pomocnou ruku, která by vás zvedla ze země, a zvedají vás obě. Tak jsem večer bezpodmínečně vnímal.
Jádrem naší bowlingové skvadry byli Tomáš a Monča, spolužák ze ZŠ a jeho přítelkyně, kteří za mnou zajeli do vesnice, ačkoli to byla pro ně trochu zajížďka.
Vystoupili jsme z auta a Monča mi před vstupem do bowlingbaru vtiskla do rukou lahev bílého.
„Za to, žes nás tak hezky provedl.:-)“
Provádět celé září na Karlštejně bylo fajn, i když (promiňte: ačkoli) jsem si běháním ze schodů zrasoval pravé koleno. Dvě návštěvy v září mi na mou vykloubenou kloubní smůlu, která mě pekelně bolela a nedávala spát, pomáhaly zapomenout. Monča a Tom byli jednou z nich.
Nikdo ze spolužáků a dalších lidí tu nevěděl, že jsem nedávno absolvoval a z přednáškové síně mířím do pracovního procesu, že mě tedy čeká významný step to the life. Málokdo si to tu v baru pod Hlubokánem uvědomoval. A vůbec mi to nevadilo. Já neslavil sebe, štěstí na schůdný studijní plán ani na několik (relativně málo) spolehlivých a loajálních pražských kamarádů.
Nepatříme přece sami sobě, říká sv. Augustin, sám paradoxně největší egomaniak a alfa samec čtvrtého století před Kristem.
Já v bowlingbaru nejásal nad pomyslným svátkem své osoby, superega či nespoutaného podvědomí.
Právě že ne.
S platíčkem Klacidu v kapse jsem slavil Toma, Monču, Pepu, který měl v sobě pět dvanáctek, Andreu, Erika a Evu. Upíjením ananasového džusu jsem tiše děkoval lidem, kteří potřebujete-li vytáhnout z žumpy a podat pomocnou ruku, natáhnou k vám hned dvě. Děkoval jsem lidem, které vidíte poprvé v životě a poté vám v jedenáct večer pomáhají dva kilometry nést těžký kufr do vašeho nového přechodného bydliště, jednoho z mnoha.
„Ne, mami rozhodně jsme neslavili,“ řekl bych mámě, být zdrženlivým, neokázalým Jonasem.
A byla to nuda?
Naučil jsem se hrát kulečník a znát dělení koulí na plné a půlené, na padesát procent jsem sehnal nesehnatelné bydlení ve sdílené-ekonomice-jako-ve-vyvařeném-oleji-vymáchané Praze a v neposlední řadě pokecal s prima živáčky.
Another step to the Heaven.
Slavil jsem život a bytí.
A nezvracel z toho.
