Mluvil jsem o tom tuhle s kamarádem. O faktu, že má-li někdo učňák, má o sobě stejně vysoké mínění jako o absolventovi Harvardu. Jak je to možné? Náš problém, kterým trpí česká společnost, se jmenuje krize autorit.
Pochybnost a sebejistota: akademik a vidlák
Je to klasický problém. Skvěle ho vystihl matematik Bertrand Russell: „Všechny trampoty jsou z toho, že hlupáci jsou si jisti sami sebou, zatímco rozumní lidé jsou samá pochybnost.“ Barbarský, nevzdělaný člověk si myslí, že má ve všem pravdu, neboť ho netrápí pochybnosti pronásledující člověka inteligentního.
Nenechte se mýlit, nemluvím tu o sebeúctě. Úcty k sobě samému – oné příslovečné sebelásky, která podmiňuje novozákonní přikázání o lásce k bližnímu – by měl mít každý stejně. Každý stejný díl vlastní důstojnosti. Jako lidé jsme si v právu na život, na jeho důstojné prožití a ochranu rovni.
Jenže sebeúcta není sebevědomí.
Můžu si vážit sám sebe, a přitom znát a uznávat (!) své limity.
Právě proto, že znám sám sebe.
Kořeny rasismu a xenofobie
Lidé nižší kvalifikace, lidé podvzdělaní často neznají své intelektuální limity. Někdy dokonce neznají význam slova intelektuální a nic si nepředstaví pod slovem limit. Svět jim sahá po úzce vymezený obzor a za ním se jim rozkládají již jen jakási neosobní zmanipulovaná a manipulující média – svět divoké fantazie plné konspiračních teorií.
Mluvíte-li s nimi o volbě xenofobních a rasistických politických stran, které naši republiku chtějí zbavit výhod mezinárodního společenství, vykládáte-li jim, že tato volba je neproduktivní, jako byste mluvili do zdi. Tito lidé se tváří, jako by spolkli všechnu moudrost.
"Okamura není rasista, je takový normální.“
Význam slova rasista jim zakalila u telky siesta.
O populismu v životě neslyšeli.
Nevídáno neslýcháno.
Odpovědnost vystudovaného a kořeny nespokojenosti
Inteligent si v tu chvíli musí sejmout skřipec akademické bohorovnosti z nosu, vzpomenout si, že sám vyšel ze stejného předsudečného prostředí, odkašlat si a spustit trpělivý a smířlivý výklad, vnášející světlo do temného houští politiky, jako laskavý učitel.
Stojí-li mu to za to. A to stojí, je-li jeho pomyslnou žačkou hezká sestřenice s maturitou, která racionální uvažování zabouchla do šuplíku. Nechcete být přece někdy v budoucnu pro svou snědost, která se při troše fantazie a zlé vůle dá zaměnit za kůži Syřanovu, zlynčováni nejpůvabnější stvořením rodinného kruhu.
Posléze zjistíte, že v pozadí Simčiných extrémistických přejatých názorů, podle nichž na internetu jenom gauneři a nenávistníci říkají plnou pravdu, stojí dlouhodobá nespokojenost v práci. (Ach, lidičky, podceňujete nenávistníky vyžívající se ve vašich obavách jako kukačka v cizím hnízdě, na nichž si, sami bezpáteřní, bezcharakterní nýmandi, tito „politici“ jako na skluzavce honí vlastní ego – a bankovní účet).
Otevřený dopis jedné sestřenici
Simčo, populistickému mulatovi věříš a svému (pravda, poněkud neobratnému a umírněnému) vystudovanému bratránkovi ne? Simčo, snažím se pochopit tvé setrvání v okruhu zvykových představ xenofobního, úzkoprsého prostředí podhorského venkova, protože zpoza nich se vynořuješ Ty – krásná, půvabná, plně ženská. Snažím se si od Tebe odmyslet vliv opatrnické polistopadové výchovy, z které ses nikdy nedostala příležitost vymanit.
Snažím se Ti odpustit.
V listopadu 2015 jsme se kvůli politice dvě hodiny hádali, a to jsme se viděli po roce! Omlouval jsem si Tvou zablokovanost nástupem do nové práce plné stresu, šikany (?) a finanční nejistoty.
Omlouval jsem si Tvou fobii z islámu neznalostí španělské Alhambry, paláce vybudovaného islámem (říkal jsem si „Kdyby někdy navštívila Alhambru, mluvila by o mešitách jinak…“). Vždyť uvědomuješ si, Simi, že pohádky Tisíce a jedné noci, ztělesňující základní evropské tužby o bohatsví, lásce a štěstí, uvědomuješ si, že tyto pohádky vznikly ve stejné košaté islámské kultuře jako nošení šátků čádorů?
V kůži Roma: rasismus v akci
Simi, věříš, že Romové nestydatě vysávají z daní nás daňových poplatníků opulentní sociální dávky a tím zaviňují směšnou výši Tvého platu.
Právě proto jsem se před Tebou před dvěma lety pokusil rozehrát naši společnou vzpomínku na venkovské hřiště, kde mě s bratrem za přítomnosti Tvé a Tvého bratru, setřel jeden Lukavák, sedící na zídce, poznámkou:
„A tihle cikáni, co ti tu chtějí?“
Na což jsi jako nejstarší z nás řekla: „To jsou příbuzní.“
V tu chvíli ses za nás a za naši odlišnost styděla a já se za Tebe nestyděl, poněvadž jsem na to neměl věk; jen jsem zaskřípal zuby. Na tuto příhodu si Ty ani můj bratr už nevzpomínáte, oba jste ji vytěsnili. Co jsem měl taky čekat jiného? Lidé si minulost idealizují, lidé zapomínají. V listopadu 2015 jsem Ti dvě hodiny (na konci bohužel poněkud podrážděně) vysvětloval, že předsudky musíme nechat za dveřmi, že se máme držet faktů.
Mohla jsi říct: „Snad máš, Lukáši, pravdu.“
Ve školní jídelně se mi stalo něco podobného jako na venkovském hřišti. U boxu na objednávání obědů se ke mně přitočil asi šestnáctiletý dlouhán, kterého jsem viděl poprvé v životě, a zasyčel:
„Co tu chceš, cikáne?“
Pražští psychologové nad těmito a podobnými příhodami v podhorském maloměstě, kde mimochodem do dneška působí jeden z nejvýznamnější knihařů ČR, povytahovali obočí:
„No, snědý trochu jste, ale na Roma nevypadáte.“
Xenofobní nesnášenlivost východních Čech, za komunismu ochotně a bezmyšlenkovitě předávaná z generaci na generaci, se v klausovské éře přece na přelomu milénia na někom potřebovala vybít, nejlépe na malém snědém zamlklém chlapci, jímž jsem byl. (Dnešní doba, je díky Bohu, daleko uvolněnější, daleko víc „relaxed“.)
Konec dopisu: kdo je dnes autoritou?
Simi, jsem Tvůj Lukýno. A Ty jsi stejně volila paranoidního, nesnášenlivého míšence Tomia, který, sám z Východu, předstírá, že nenávidí všechny lidi na Východ od Bosporu.
Pokoušel jsem se u vás doma vysvětlovat, uvádět věci do souvislostí, intervenovat, nenásilně přesvědčovat, snažil jsem se být veřejným intelektuálem na způsob Václava Bělohradského, a nejenom univerzitně kabinetní myší. Pokusil jsem se použít a prosadit vliv humanitně vzdělaného jednotlivce, byť za cenu pokažení rodinné návštěvy a pochroumání jinak hezkých příbuzenských vztahů.
Záhy jsem zjistil, že žádný vliv nemám. Že diplom, erudice a sčetlost nic neznamenají.
Že vyargumentuješ-li v hospodě pitomce (a tím, milá Lucko, nemyslím Tebe, na to Tě mám příliš rád), zarazí se a následně tě nazve kreténem. Že čepel argumentujícího rozumu, kterého nikdo nedotuje, se rychle ztupí při sekání do mnohohlavé příšery hysterie a panického strachu.
Absolvent autoritou?
„Proč by neměl mít názor vzdělaného člověka,“ rozčiloval jsem se před kamarádem (viz začátek), „větší váhu než názor nevzdělaného jedince? Pět let jsem docela dřel, abych dosáhl na diplom, a nakonec mě téměř zlynčují vidláčtí pitomci?“ (To jsem neřekl. Řekl jsem: „Nakonec si pitomec myslí, že vše ví lépe?“)
„Nono, Lukáši,“ mírnil mě kamarád, který nemá expresivní vyjadřování v lásce.
„Ne, fakt, Jonasi. Proč by neměl mít názor sčetlého a poučeného větší váhu než názor jedince neinformovaného, jehož uvažování dokonce může být zcela scestné? Vždyť pravá diskuze není tvrzení proti tvrzení. Jednotlivá fakta se dají porovnávat a ověřovat; lze přicházet s věcnými argumenty. Pravda existuje a dá se k ní dospět. Tak proč by neměl mít vystudovaný jedinec co říct? Proč by nemohl být tak trochu autoritou mezi táborem mocných na jedné straně a táborem davu ovládaného instinkty na straně druhé? Zdá se, že lidé do té míry věří jen sami v sebe, do té míry se bojí sami o sebe, že jsou klidně ochotní podstoupit sebeklam: ‚Dotace z Unie nikdy neexistovaly. Tráva je modrá, Tomio je normální.'“
Halíku, běž spát
Na mou litanii, na můj stesk po věku autorit, Jonas vyrovnaně reagoval, že sám nešel na vysokou školu, aby mu, duchovně založenému člověku, studium nestouplo do hlavy a neodvedlo ho od víry. (A také jakožto ajťák studovat tak úplně nepotřeboval.) Jonas uhodil hřebík na hlavičku. Přesně tak, pýcha rozumu, tak se jmenuje choroba vzdělanců: povýšenost, neochota k dialogu, povýšená lenost.
Jenomže dnes jsou nejarogantnější právě zazobaní i nezazobaní pitomci. Masy se emancipovaly. Pod rouškou demokratizace dostaly svůj příděl práv a ten jim stoupl do hlavy.
Halíku, běž spát.
Lidé si nejsou rovni. Někdo se v životě snažil víc, někdo míň. Někdo umí jazyky, někdo ne. Lidé nestejně bohaté zkušenosti si v poznání rovni nejsou, na což může poukazovat akademický titul. Šikovné ručičky a šikovné mozky nejsou to samé. Mezi člověkem proškoleným a nevyškoleným je rozdíl.
I když se, Simčo, uprchlíků bojíš jako čert kříže.
