V Holandsku jsem byl dvakrát napaden. Jednou mořským rackem, podruhé dětmi. Tohle se mi stalo. Opravdové přepadení zlodějem mě díky bohu nepotkalo. Nevím, jaký obraz Holandska v Čechách panuje v souvislosti s migračními změnami.
Řekl bych, že převládá představa vyspělé západní země, která si s migranty a azylanty poradila. Což je představa odpovídající realitě. Pravdou je, že Utrecht, který jsem z holandských měst poznal nejlépe, je bezpečným, převážně bělošským městem. To překvapí. V konfrontaci se zprávami jsem očekával, že každý druhý chodec v centru bude jiné národnosti či rasy.
V čase migračních změn
Ve skutečnosti jsem se po příjezdu ptal sám sebe: kde jsou všechny ty hordy uprchlíků? Když jsem v Čechách potkával lidi, které ve spaní pronásledovali ve vlaku běženci, rozhodl jsem se nebrat migrační problematiku na lehkou váhu. A v Utrechtu jsem jí věnoval patřičnou pozornost.
Osud černocha
Jak jsem zdůraznil, centrum Utrechtu je výhradně bělošské. Těch několik černochů žebrajících v okolí Dómu o eura je smutný případ. Americký novinář Ta-Nehisi Coates v knize Mezi světem a mnou (Between the World and Me) působivě dokazuje, že rovnoprávnost mezi Afroameričany a bělošským obyvatelstvem v USA je pouhou politickou frází. Samotný fakt, že se narodíte do černošského těla s výraznými rty a nepřehlédnutelnými kudrnatými vlasy, vás předurčuje k tomu být jiný než ostatní, vystupovat z davu. Což znamená, vzpomeňme na Kosinského román Nabarvené ptáče, být objektem menší nebo větší míry šikany. 8 procent světových trestanců představují černoši. Je to náhoda?
Belgický spisovatel Tom Naegel v knize Odpoutaný (v originálu Los) ukazuje, že rasistický reflex (podvědomý strach z jinakosti) je vlastní všem lidem obecně (odborník by řekl, že je antropologicky podmíněný). Při procházení márokánskými čtvrtěmi v belgických Antverpách nedokáže ani vysokoškolsky vzdělaný Naegel potlačit rasistický reflex. Naegel se mimo jiné táže, je-li původní antverpský humor, který sám miluje, netolerantní až k rasismu.
Exotika v Utrechtu: modlitebna s fastfoodem a 24 let krize
Abych mluvil o „bělošském městě“ úplnou pravdu, v první holandské ulici Kanaalstraat, jíž jsem se spolubydlícím Elzinem na cestě do nového bytu procházel, nebylo o sýrech, dřevácích a tulipánech řeči. Kanaalstraat se skládá ze zelinářství přicestovalých z východní Evropy, italských pizzerií a exotických, marocko-tureckých trafik provozovaných přistěhovalci hned několika generací. Jedna tamní prodavačka z Východu mi pověděla, že její zelinářství funguje již čtyřiadvacet let. Jaká tedy migrační krize, když soužití v Utrechtu funguje již tak dlouho?
Velkou mešitu čnící svou kopulí a dvěma minarety nad Damstraat jsem dlouho považoval za jakousi novou variaci na nákupní centrum. Skutečně. Pro mcdonaldský architektonický styl, v němž je postavená. V přízemí je totiž umístěný kebab. Viděli jste někdy kostel s výdejnou hamburgerů místo oltáře?
Na pomyslném glóbu: je Holandsko bezpečné?
Utrecht je bezpečné, poklidné město. Jeho obyvatelé žijí ve vzájemné symbióze. To platí i o Lomboku a jiných turecko-marockých čtvrtích. Občasné třenice a vyšší než nulovou míru kriminality připomínají snad jen cedule s výstražným nápisem „Attentie, buurtpreventie“, nabádající v souvislosti s drobnou kriminalitou k vyšší ostražitosti. Čas od času v Utrechtu potkávám staré pány v dlouhém světle žlutém hávu a s plnovousem a přemýšlím, kam je na pomyslném glóbu umístit. Nyní, co začal ramadán, vychází muslimské ženy na ulici až po setmění.
Síla přírody
V Holandsku jsem byl dvakrát napaden. Poprvé v zábavním parku Madurodam o okolí Den Haagu. Procházíte s kamarády mezi maketami katedrál, větrných mlýnů a stadionů vevelikosti dospělého člověka. Zastavíte se u modelu vodní elektrárny. Pocítíte hlad. Vytáhnete si svačinu, zaregistrujete pohyb, zasvištění a náraz a všimnete si, že polovina vašeho chleba je v tahu. Rozhlédnete se kolem sebe a nad vámi plachtí masivní tělo mořského racka s chlebem v zobáku. Váš chleba je ve vzduchu. Tohle se mi stalo.
Holandská mládež
Podruhé to byly děti. S americkou známou jsme se pozdě večer vraceli z mezinárodní kuchyně. Já na kole, ona pěšo. Ptal jsem se Ariany, kde má kolo. Odpověděla mi, že už týden chodí všude pěšky, jelikož píchla. Nabídl jsem se jí, že se jí na bicykl podívám. V pátek odpoledne jsem tedy s brašnou plnou nářadí stanul na zadním dvoře koleje pro zahraniční studenty Parnassos.
Klečím na kolenou, začínám povolovat šrouby, je krásné letní počasí akorát tak na výlet. (Později ten den jsme jeden podnikli.) Kolem sebe uslyším výskot. Nevěnuji mu pozornost a dál dělám na opravě. A v tom si uvědomím, že jsem mokrý. Vzhlédnu a spatřím před sebou děti s otevřenou pusou. Vstanu, oklepu se a uvidím na zemi prasklý balónek. Noviny, podložka pod kolena, jsou celé zmáčené a sám mám mokré tříčtvrťáky. Dva kluci, kteří dosud nevzali roha, se dívají zaraženě. Zpřísním. Mám za sebou roční praxi vedoucího šachových kroužků pro mládež.
– „To tedy není pěkné,“ řeknu. („It’s not nice.“)
– „Ne, není,“ přitakají kluci. („No.“)
– „Nemáte v okolí žádné hřiště?“ („Is there no playground in the neighbourhood?“)
– „Máme.“ („There is.“)
– „Tak si běžte hrát tam. Ano?“ („So go there. Yeah?“)
– „Ano.“ („Yeah.“)
Dál odšroubovávám zrezivělé šrouby zrezivělého kola, nad sebou sociálně zaneprázdněnou Arianu s nezbytným smartphonem v ruce.
Otravné - sladké
Bicykl odolává naším snaživým rukám. Konečně ho s jedním namakaným Italem, který přispěchal na pomoc (korba, jak se říká), přemůžeme a ze zadního ráfku sundáváme duši. „Inner tire“ v Arianině angličtině. Češi říkají poeticky „duše“. Vida, dvě malé dírky vedle sebe. Později toho dne se Ariany na cyklovýletě ptám, má-li ráda děti. (Ariana pochází ze San Franscisca.) Ano, má. Hodnotí je na pomyslné váze otravné – sladké, přičemž převažuje ono „sladké“. Ariana také umí být otravná – sladká. Jezdit na kole se naučila až ve francouzském Lyonu a zastavovat na přechodech na kole s vyšším sedlem až během našeho výletu do Zeistu.
Souhlasím s Arianou. Holčička, která po mě ten den hodila balónek s vodou a utekla, se posléze sama přišla omluvit. Děti jsou přese všechno milé. Tohle se mi stalo.
