Raketa, Vztyčený prostředník, Jakešův prst...i tak byl a je přezdívaný Žižkovský vysílač, stavba, která v těchto dnech slaví 30 leté výročí od zaklepání na základní kámen.
Asi jedna z nejkontroverznějších staveb minulého režimu hned vedle severojižní magistrály, nebo Nové scény Národního divadla vzbuzovala emoce nejen obyvatel Prahy.
Já se narodil až rok po otevření Žižkovské věže, která měla umožnit lepší přenos televizního a radiového signálu po hlavním městě a dnes tak pomáhá například záchraným složkám. Samosebou, že tehdá to byla snaha režimu se předvést v tom lepším světle, zvláště v zahraničí, protože takový zásah do panoramatu města mu jistě politické body u Pražanů nepřinesl. Projekt byl zadán Ministerstvem spojů, které hledalo řešení vysloužilosti a nedostatečné kapacity pokrytí radiovým signálem Prahy, které do roku 1992 obsluhovala převážně Petřínská rozhledna.
Naštěstí neprošel návrh postavit 160 metrový vysílač jen nedaleko rozhledny na Petříně, proti čemuž se důrazně postavili pamatkáři. V roce 1984 tak bylo rozhodnuto, že nový vysílač bude postaven v tehdy značně zpustlých Mahlerových sadech na pomezí Žižkova a Vinohrad. Jako hlavní architekt projektu byl vybrán Václav Aulický, který přišel s několika návrhy podoby vysílače. Byla také zkorigována výška budoucího "majáku", jehož pokrytí signálem mělo být úplné při nejméně 200 metrech výšky nad terénem. Zvítězil futuristický návrh tří tubusů se zavěšenými kabinkami po stranách. V říjnu 1985 byl postaven základní kámen a stavba podle Aulického návrhu mohla začít. Už od začátku ji provázely kontroverze a to hned při jejím umístění, kdy stavební jáma zela na místě bývalého židovského hřbitova.
Tento fakt si vysloužil pozornost České židovské obce, která své zemřelé stěhovala na Nový židovský hřbitov na Olšanech. Obyvatelé se také obávali emisní zátěže elektromagnetickým signálem, ale dle odborné komise, která to posuzovala se shodla, že stavba splní přísné emisní normy. 17. února 1992 byl vysílač zpřístupněn veřejnosti, ale pracovat začal už necelý rok předtím.
Stavba se svými 216 metry ční nad Vinohrady a Žižkovským vrchem a vyvolává negativní reakce dodnes. Mnohými časopisy o cestování byla dokonce prohlášena za nejošklivější stavbu světa. Dle mého zcela neoprávněně.
Můj názor na Žižkovský vysílač je dnes takový, že na svou dobu šlo o velice impozantní a designově originální stavbu, která by skutečnými odborníky na architekturu měla být naopak oceňována. Jde totiž o jakousi obdobu Eiffelovy věže, která v době své stavby také vzbuzovala odpor veřejnosti a dnes si bez ní město na Seině ani neumíme představit. A stejně jako Paříž, i Praha má svoji ikonickou věž - Žižkovský vysílač. Asi jedinou vadu na kráse, kterou budu na této stavbě kritizovat, jsou porevoluční zásahy a to především instalace Miminek, lezoucích plastik Davida Černého, vůči jehož "umění" se budu vymezovat vždy a všude. Navíc jeho Miminka považuji pouze za pomstychtivost obřího ega s velkým mindrákem, že narozdíl od jeho děl, si tato stavba zaslouží pozornost světa a předních architektů.
Ale prosím neobviňujte mne z toho, že bych měl nějak rád stavby vzniklé za dob hlubokého socialismu. To vůbec ne. Jen mám pocit, že určité stavby jsou kritizovány neprávem a že si takovou kritiku vážně nezaslouží, protože autoři těchto kritik nenávidí komunisty a celou dobu před rokem 89. Ale já si myslím, že tahle doba přinesla Praze i neobyčejné architektonické skvosty, jako například stanice metra na zelené trase A, Strahovský stadion, nebo právě Žižkovský vysílač, neboť tato věž, tato "Pražská Eiffelovka" je důkazem, že i v dobách normalizace se našel moderně myslící architekt, který dovedl oslovit zpátečnické soudruhy*.
Pro další informace doporučuji navštívit stránky towerpark.cz, nebo shlédnout dokument o Žižkovské věži v archivu iVysílání na webu České televize. Také na DVTV vyšel 15.srpna rozhovor s panem Václavem Aulickým (video.aktualne.cz/dvtv/).
*pozn. Sám Aulický poznamenal, že stavba vznikla: ,,...komunistům navzdory."
Edit: Článek byl napsaný už v koncem října, ale pak byl zapomenut a publikoval jsem jej až teď
