Naděje jménem Trump, aneb Yes, We can make America great again

Vítězství kandidáta, na kterého jsem vsadil. Příčiny porážky Hillary Clintonové. Můj komentář s dvoudenním spožděním.

Blesk z čistého nebe. Bouře po tichu.

Noční můra mnohých Američanů se dnes, 9. listopadu, stala tvrdou realitou. Donald Trump získal potřebný počet volitelů (270) k tomu, aby byl jejich prostřednictvím zvolen v prosinci 45. americkým prezidentem. To, co bych ještě začátkem tohoto roku považoval za nemožné a směšné, se stalo skutečností. Člověk, který ztělesňuje aroganci, šovinismus, velikášství a nabubřelost bohatých přišel s programem, který podobně jako v roce 2008 ten Obamův přinesl americkým voličům naději na změnu. Na změnu nejen na poli mezinárodních vztahů, ale především pak na domácí půdě. Je zde otázka vměšování se do záležitostí arabských států, kde se Trump přiklání na stranu názoru: Nedělejme ze sebe světovho policajta, ale spíše se zaměřme napřed na řešení vlastních problémů a až potom můžeme být nápomocní těm světovým. Výhru mu ulehčila žena, která byla dlouhá léta součástí americké politiky a proplula všemi skandály bez nějaké větší újmy, snad ještě navíc silnější a ctižádostivější. Její mužskost mohla být odrazující pro ženy, které nevolí podle pohlaví, ale spíše je zajímá v jakém světě budou žít jejich děti. Jestli jim je schopna zajistit bezpečí. Mnoho levicových voličů se navíc letos vzhlédlo v kandidátovi, který i přes svůj vyšší věk a rovněž dlouholeté zkušenosti protřelého politika přinesl svěží vítr do zatuchlého systému výběru názorově podobných kandidátů v peletonu amerických voleb. Nad výběrem Demokratů se vznáší stín protěžování systémově přijatelné Hillary ze strany funkcionářů její mateřské strany. Bernie byl od počátku až do konce outsiderem, který ale oslovil mladé.

Ale za vítězstvím Trumpa nehledejme jen špatnou protikandidátku Demokratů, ale i fakt, že prezident Obama nenaplnil svůj program tak, aby uspokojil očekávání většiny Američanů a zachránil upadající střední třídu, která má pocit přehlížení a to, že se ve své rodné zemi stává menšinou. Podle jednoho průzkumu, který nám představil můj jmenovec v Americké snídani DVTV, byly e-maily demokratické kandidátky větším problémem (pro 60% respondentů), než Trumpovy sexistické aféry. Průzkumy očividně silně nadsazovaly procenta pro Hillary Clintonovou, snad proto, aby vytvořily pocit, že to má Clintonová v kapse a volba pro Trumpa je de facto zahozeným hlasem. Možná právě tato kalkulace mohla zapříčinit to, že Afroameričané, kteří před osmi a čtyřmi lety v tak hojném počtu podpořili kandidáta demokratů Baracka Obamu, z velké části zůstali doma, nebo pro Hillary svůj hlas nedali. Clintonová vyhrála jen ve dvou z tzv. swing states - v Coloradu a ve Virginii. Floridu, Ohio, Severní Karolínu a Iowu sebral Clintonové Trump. Výsledek je o to horší pro Hillary, že ztratila i tradičně demokratické státy Michigan a Pensylvánii, kde měla podle průzkumů silný náskok. Jenže se ukázalo, že průzkumy prostě nereflektovaly naštvanost a deziluzi amerických voličů a jejich naštvání na mainstreamová média, podobně jako tomu bylo u nás při posledních prezidentských volbách. Jinými slovy, protěžování Clintonové bylo v řadách celebrit a médií tak silné, že to Američany znechutilo a naopak vyburcovalo k volbě "neřízené střely" Donalda Trumpa. Na tuto skutečnost jsem dlouhodobě poukazoval, zvláště pak po zkušenosti s Brexitem, ale ačkoliv jsem si už koncem října soukromě vsadil na výhru Donalda Trumpa, byl jsem svými přáteli označován za blázna, který vyhodil dvě stovky oknem. Ale já přesto věděl, že vyhraje Trump a proto jsem na něj ty peníze vsadil. Světový trend potvrzuje mé předpovědi.

Nicméně pravdou je, že něco se řekne v kampani a něco jiného je pak samotné vedení státu. Viděli jsme to u Andreje Babiše a znovu to uvidíme za velkou louží. Trump je sice arogantní narcis, ale taky je to člověk schopný kompromisu a smířlivých gest, což prokázal hned ve svém výherním projevu. Výrazným předpokladem toho, proč Trump nakonec vyhrál byla kromě nadějného programu a radikálních prohlášení i autentičtější kampaň na straně republikánského kandidáta. Voliči Trumpa volili pro něj, kdežto voliči Hillary volili nikoli pro ni jako spíše proti Trumpovi. Velkou ranou modrým pak byl fakt, že Bernie Sanders po primárkách popřel sám sebe, popřel to, za co po celé období primárních voleb usiloval: o změnu systému, o jeho větší spravedlnost. Poukazoval na chyby Clintonové, na její propojení s Wall Streetem a zabralo to. Bohužel namísto toho, aby Demokratům doporučil volit podle svého svědomí, agitoval za tu, kterou po celé jaro tak tvrdě kritizoval a díky níž jej Demokratická strana chtěla zdiskreditovat a ukázalo se, že silně nadržovala ženské kandidátce. Ale rozhodně největší oporou Trumpovi byl fakt, že na svou stranu získal voliče, kteří léta volili Demokraty a kteří měli největší důvod být naštvaní na establishment - dělníky a pracovníky průmyslu amerického Středozápadu, jehož výroba se přesunula do Číny a dalších levnějších destinací.

Je potom na místě otázka, zda to spíše než blesk z čistého nebe nebyla dlouhodobá bobtnající bublina hněvu na systém, která vybuchla a odrazila se ve volebním úspěchu Donalda Trumpa, který typově není člověk, který by měl potřebu nadávat na systém, který mu spíše slouží, než aby mu házel klacky pod nohy. Ale přeci jen se po své výhře asi dost zmírní svoji rétoriku a bude se chtít rozumně domluvit s tím, kdo o to bude samozřejmě stát. I jeho první povolební projev byl pro něho netypicky smířlivý, až státnický.

Doufejme tedy, že jeho snahy o naplnění úřadu prezidenta pro všechny Američany se neminou účinkem a budou úspěšné, i když nyní to vypadá, že jeho odpůrci budou hodně slyšet.
Ale zakončil bych to klasickou americkou frází: Lid promluvil. Bůh žehnej Americe.