Základní fakta o československém dělnickém a komunistickém hnutí

Profesor Antonín Vaněk ve své rozsáhlé knize Dějiny státu a práva v Československu, která v době ČSSR sloužila jako povinné skriptum studentů právnické fakulty Univerzity Karlovy, uvádí v kapitole Vznik samostatného československého státu v roce 1918 následující: „Formování novodobého českého národa souviselo se společenskými přeměnami, které podmiňovaly rozvoj kapitalistických společenských vztahů. Proto obdobím utváření českého národa se staločeské národní obrození, které Zdeněk Nejedlý rozdělil na čtyři etapy, charakterizované čtyřmi generacemi:

1. období (do roku 1830) bylo dobou příprav a šlo spíše o dějiny vědy a literatury.

2. druhé období (1830 až 1848) probíhalo pod vlivem revoluce francouzské (1830-1831) jako jev evropský a vrcholilo v roce 1848. V této době dochází ve Slezsku k rozbíjení strojů nespokojenými dělníky, kteří právě ve strojích spatřují pohromu s tím, že to jsou právě stroje, kdo jim bere práci. Zde je nutné podotknout, že tento problém už vznikl již na konci 18. století. Tomuto jevu se podle Neda Ludda (v roce 1779 rozbil dva pletací stroje) říkalo luddismus. Největší vlny luddismu probíhaly v letech 1811 – 1813. Ve 20. letech začíná dělnické sebeuvědomění (dělnictvo se stává zvláštní společenskou třídou). Ve 30. letech 19. století začínají vystupovat dělníci se svými požadavky proti buržoazii, vznikly podpůrné spolky (měly pomáhat v nepříznivých dobách; vznikly na principu solidarity; placení do pokladen spolků). Ve 40. – 50. letech vznikají odbory (sdružení dělníků stejného oboru) – kvůli hájení svých hospodářských zájmů (délka pracovní doby, výše mzdy). Podotýkám, že v roce 1844 bylo stříleno do dělníků na stavbě trati Praha-Pardubice. V 60. – 70. letech pak vznikají politické strany dělnictva (usilují o zastoupení dělníků v parlamentu, politickými prostředky prosazují své zájmy) – bojují za všeobecné volební právo.

3. období (po porážce revoluce) vedlo k formulaci požadavku samostatného českého státu.

4. období (od roku 1870 do roku 1914) znamenalo pokles a stagnaci, protože česká buržoazie dosáhla svých politických a hospodářských cílů, což se projevilo v úpadku filozofie a umění.[1]

                Je přirozené, že proces formování českého národního hnutí, tvorba českého politického programu a vývoj české otázky, který vrcholil vznikem prvního samostatného československého státu, byl složitý, rozporuplný a v nejednom případě si názory českých myslitelů a politiků odporovaly. V závěrečné fázi rozhodlo masové vystoupení českého lidu v roce 1918, k němuž dala mnohé inspirace a podněty VŘSR, která zvítězila v Rusku.

                Vzpomeňme jen sociologicky chybné a konzervativní stanovisko F. Palackého a F. L. Riegra, které spočívalo v tom, že sice požadovali demokratická práva pro národy jako celky, avšak v politické a konzervativní federativní rakouské říši a v třídním svazku spojenectví buržoazie a šlechty. V politické činnosti Palackého (a na Slovensku Štúra) byly na jedné straně správně vyjádřeny demokratické požadavky lidu a národů, ale současně znamenaly i politickou podporu monarchie ohrožované uvnitř revolučním bojem.

                Tuto sociologickou koncepci české liberální buržoazie odmítli zakladatelé vědeckého socialismu, kteří zastávali důsledné revoluční stanovisko, jež nemá nic společného s nacionalismem a šovinismem. A to i přesto, že v některých jednotlivostech včetně stanovení perspektivy vývoje české otázky se Marx a Engels mýlili a vývoj českého národa k samostatnosti probíhal jinak, než ve čtyřicátých a padesátých letech předpokládali. [2]

                Na Marxovu žádost napsal Engels v dubnu 1855 zásadní stanovisko k panslavismu, ve kterém odlišuje nacionální a třídní hlediska. Za projev panslavismu označil Engels úsilí rozptýlených rakouských Slovanů o opětovné sjednocení a domníval se, že „panslavismus není ruský, nýbrž rakouský vynález“, který vznikl v Čechách a v Chorvatsku.[3] Jeho počátky spojoval s literární tvorbou Dobrovského a Kollára. K úspěchu chyběla panslavismu jazyková jednota a masa lidu, protože byl omezen pouze na část vzdělaných tříd.

                Panslavismus posuzovali zakladatelé marxismu ve vztahu k revoluci 1848-1849 a vícekrát jej odsoudili jako reakční. V roce 1882 napsal Engels K. Kautskému, že „panslavismus je světovládný podvod kryjící se pláštíkem neexistující slovanské národnosti a je nejhorším nepřítelem nás i Rusů“, neboť brzdí internacionální součinnost proletariátu u rovnoprávných a samostatných národů“[4].

                O českou otázku se Marx a Engels zajímali v souvislosti s revolučními událostmi (povstání slezských tkalců, bouře tiskařů v Praze a v severních Čechách) a kritikou národnostního útlaku Čechů, Poláků, Italů v rakouské monarchii. Vyslovili v této souvislosti názor, že revoluce v Německu zničí Rakousko a odstraní překážky, které stojí v cestě osvobození Slovanů a Italů)[5]

                V publikaci

                „Dlouhá cesta ke vzniku dělnického a komunistického hnutí začala již s nástupem kapitalismu. K pochopení významu politické strany proletariátu dospěla nejdříve jen nepatrná, nejvyspělejší část českého dělnictva, která pod vlivem I. internacionály (založené roku 1864) a Pařížské komuny (1871) se začala seznamovat s vědeckým socialismem. V úzké spolupráci s německým a rakouským dělnictvem založila v 70. letech 19. století jednu z prvních sociálně demokratických stran ve světě. Stalo se tak 7. dubna 1878 na sjezdu v Praze - Břevnově v hostinci U Kaštanu, kde byla založena Českoslovanská strana sociálně demokratická, přihlásivší se k závěrům První internacionály. Její těžké začátky jsou spjaty v Čechách s průkopníky socialismu, zejména s Josefem Boleslavem Peckou (Strahovským), Ladislavem Zápotockým (Budečským) a Josefem Hybešem (1850-1921).“ (viz. Hana Kráčmarová, K založení Komunistické strany Československa; in Devadesátiletá cesta, Futura, Praha, 2011)

Josef Boleslav Pecka – Strahovský (1849-1897) byl český dělnický novinář, básník, stoupenec socialistického učení, ve kterém patřil v českém prostředí k nejznámějším a nejaktivnějším. Dokonce historik dělnického hnutí Z. Šolle o něm napsal, že až do svého odchodu do USA roku 1885 byl největší postavou českého socialistického hnutí. J. B. Pecka byl mimořádně nadaný a houževnatý mladý tkadlec a později slévač, jenž získal vlastní pílí rozsáhlé vzdělání. Svou aktivní činnost v dělnickém hnutí zahájil na přelomu 60. a 70. let. Stal se členem tehdejších dělnických středisek Malostranské i Smíchovské besedy a od listopadu 1869 do května 1871 se téměř pravidelně objevovaly jeho články v časopise Dělník. Pod pseudonymem Boleslav Strahovský také Pecka uveřejnil své verše ve druhém ročníku almanachu Ruch.

            Zprvu byl ovlivněn svépomocným a vlasteneckým demokratickým hnutím. Záhy se však seznámil s učením německého socialisty Ferdinanda Lassalla, později i Karla Marxe a stal se socialistou. A protože J. B. Pecka, jak napsal český historik, politik, knihovník a zakladatel knihovědy Zdeněk Václav Tobolka „stál o celou hlavu nad svými dělnickými vrstevníky“, začala se právě kolem něho formovat skupina mladých socialisticky smýšlejících dělníků. Bylo to hlavně Peckovou zásluhou, že mohli socialisté získat v roce 1872 dočasný vliv v tehdy jediném dělnickém časopise Dělnické listy. Jako zástupce českých dělníků se v dubnu 1874 zúčastnil sjezdu v Neudorflu, kde byla založena celorakouská sociálně demokratická strana. V říjnu téhož roku se stal členem vydavatelství prvního českého sociálně demokratického časopisu Budoucnost[6], které v té době představovalo jakési vedení českých socialistů. S příchodem roku 1878 začali pražští socialisté vydávat měsíčník Organizace a Pecka se stal jeho redaktorem. Od března téhož roku redigoval rovněž obnovené Dělnické listy. Patřil (spolu s Josefem Bernáškem a dalšími) k hlavním organizátorům ustavujícího sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické – první české dělnické strany – který, jak již bylo řečeno, se konal 7. dubna 1878 v tehdejším pražském předměstí Břevnově v hostinci Pod kaštany. Největší podíl měl J. B. Pecka také na rozmachu českého socialistického hnutí, ke kterému došlo na přelomu 70. a 80. let. Redigoval Dělnické listy a byl autorem podstatné části každého jejich čísla. Současně přispíval i do Budoucnosti a dalších časopisů. Psal nejen politické články, ale i povídky a básně. Kromě toho přednášel a řečnil na nespočetných dělnických schůzích a besedách. V únoru 1881 odešel do Vídně, kam byla v důsledku zostřující se perzekuce v Čechách přeložena redakce Dělnických listů.

            V prvním velkém protisocialistickém procesu v Praze v lednu a únoru 1882 byl odsouzen ke čtrnácti měsícům těžkého žaláře. Po propuštění se vrátil do Vídně. Odtud však byl v lednu 1884 vypovězen, když byl nad Vídní a okolím vyhlášen výjimečný stav. Bez úspěchu se snažil uchytit v Brně a potom, s F. J. Hlaváčkem, usiloval o založení českého socialistického časopisu v Bratislavě či Budapešti.  Nakonec společně s Hlaváčkem zakotvili v Prostějově, kde v březnu 1884 začali vydávat časopis Duch času. Do roku 1885 byl navíc několikrát vězněn. Neutěšené poměry v socialistickém hnutí i jeho vlastní vedly Pecku nakonec k tomu, že v červnu 1885, tak jako mnoho jiných socialistů v té době, emigroval do Spojených států.  

            I v USA působil Pecka v socialistickém hnutí a pracoval převážně jako redaktor českých socialistických časopisů. Jeho činnost však zdaleka nebyla tak úspěšná jako doma, v Čechách. J. B. Pecka v podstatě fungoval jako živoucí legenda, jako představitel první generace dělnických autorů spjatých právě se založením sociálně demokratické strany. Nutno poznamenat, že ve Spojených státech prošel J. B. Pecka vývojem od anarchismu až k umírněnému socialismu. 

            Druhou významnou postavou počátků českého dělnického hnutí byl nepochybně Ladislav Zápotocký – Budečský (1852-1916), český dělnický novinářafunkcionář. Podle rodinné tradice se vyučil krejčím a již v sedmnácti letech vstoupil do pražského dělnického spolku Oul. Projevoval nejen zájem o veřejné dění, ale protože toužil i po vzdělání, veškeré volné chvíle trávil v čítárně Oulu. V roce 1873 vedl stávku krejčovských dělníků za zvýšení mezd. Stal se také předsedou téhož roku založené Vzdělávací besedy dělníků krejčovských. Patřil k socialisticky smýšlejícím dělníkům sdružujících se kolem zmíněného J. B. Pecky. Když v říjnu 1874 vznikl český sociálně demokratický časopis Budoucnost[7], stal se členem jeho vydavatelstva a od března 1877 redaktorem časopisu, jenž byl již od r. 1874 vydáván jako čtrnáctideník Budoucnost a stal se ústředním tiskovým orgánem strany. Resumé: dne 7. dubna 1878 byl Ladislav Zápotocký mezi patnácti účastníky sjezdu v památném břevnovském hostinci U kaštanu, ve kterém byla ustavena první dělnická strana u nás, Českoslovanská strana sociálně demokratická. Vedle novinářské a publicistické činnosti vyvíjel Ladislav Zápotocký neúnavnou aktivitu při zakládání různých dělnických spolků a byl vedle J. B. Pecky a Norberta Zouly nejaktivnějším pracovníkem socialistického hnutí v Praze.

            Rozmach socialistického hnutí na přelomu 70. a 80. let byl však přerušen tvrdou perzekucí. V prvním velkém protisocialistickém procesu v Praze v lednu a únoru 1882 bylo obžalováno jednatřicet funkcionářů českoslovanské sociální demokracie. Na prvním místě mezi nimi byl Ladislav Zápotocký, který byl spolu s Josefem Rezlerem odsouzen k nejvyššímu vynesenému trestu – osmnácti měsícům těžkého žaláře. 

            Po odpykání trestu byl vypovězen z Prahy a poslán do domovské obce Kováry (dnes Zákolany). Život a působení Ladislava Zápotockého v Zákolanech zdařile zachytil v románu Vstanou noví bojovníci jeho syn a v letech 1953-57 prezident republiky Antonín Zápotocký[8]. Od září 1900 pracoval Ladislav Zápotocký v sekretariátě odborové organizace železničních zřízenců v Praze. Záchvat mrtvice v roce 1906 však jeho další činnost v dělnickém hnutí podstatně omezil. Spolu s ním a jeho soudruhy, jako byl Josef Steiner a další, tak odcházela celá jedna sociálnědemokratická generace. V roce 1911 publikovalo nakladatelství Svoboda jeho dílko Vzpomínky z prvních dob dělnického hnutí v Čechách, které později vyšlo i knižně.

            V té době už nastupovala nová generace sociálně demokratických politiků, později známých postav sociálně demokratického politického života, jako byli Bohumír Šmeral, Antonín Němec nebo Gustav Habrman.

            Kolébkou socialistického hnutí v habsburské monarchii byl Dělnický vzdělávací spolek ve Vídni, založený 1. prosince 1867. Pět dní po založení spolku do něho vstoupil i sedmnáctiletý tkadlec Josef Hybeš, který na jaře téhož roku přišel za prací do Vídně. O devět let později se jako představitel textilních dělníků stal členem vedení rakouské sociální demokracie. Když bylo vedení strany v následujícím roce přeloženo do Liberce, pracoval v agitačním výboru pro Vídeň. Působil také v Českém dělnickém spolku ve Vídni (1877) a po založení českoslovanské sociální demokracie (1878) zde řídil činnost jejích sedmi sekcí. Vzhledem k tvrdé perzekuci v Čechách byl v roce 1880 přemístěn výkonný výbor české strany a v únoru 1881 i redakce Dělnických listů do Vídně. Po zatčení členů výkonného výboru v létě 1881 řídil Hybeš práci prozatímního vedení a po zatčení J. B. Pecky převzal i redakci Dělnických listů. V té době byl také členem vydavatelstva a redakce listu Zukunft, které představovalo vedení celorakouské strany. Hybeš byl oblíbením dělnickým vůdcem, tribunem lidu, který vždy vyjadřoval pocity a myšlení nejradikálnějších dělníků. Bylo proto celkem přirozené, že v době rozkolu socialistického hnutí na umírněné a radikály na počátku 80. let patřil do tábora radikálů.

            Perzekuce proti socialistům v Rakousku vyvrcholila vyhlášením výjimečného stavu nad Vídní a okolím 31. ledna 1884. Všichni známější funkcionáři sociální demokracie, mezi nimi i J. Hybeš, byli zatčeni a vypovězeni z Vídně. V červenci 1884 byl pro přečin tajného spolčování odsouzen k šesti měsícům tuhého vězení. Po odpykání trestu pracoval jako tkadlec v rodných Dašicích. Od září 1886 pak vydával v Prostějově Hlas lidu. Opustil radikální názory a spolupracoval s brněnskými socialisty kolem časopisu Rovnost, kteří usilovali o překonání rozkolu v socialistickém hnutí. V listopadu 1887 přišel do Brna a stál v čele příprav „sjezdu českého dělnictva“, který se sešel v prosinci 1887 v Brně a který znamenal překonání rozkolu v české sociálně demokratické straně.

            Od r. 1890 pozvedly organizovanost dělnictva prvomájové oslavy Svátku práce a první oslavy 1. máje roku 1890 byly slaveny z iniciativy II. Internacionály založené o rok dříve. V r. 1891 byl založen kladenský sociálně demokratický list Svoboda a o rok později na Královéhradecku Právo lidu.
Vzhledem k zaostávání socialistického hnutí v Praze bylo brněnské dělnické hnutí vedené J. Hybešem do počátku 90. let přirozeným centrem českých sociálních demokratů. Až do sjezdu v prosinci 1903 plnily vydavatelství a redakce Rovnosti úlohu vedení české strany. J. Hybeš v té době zastupoval české sociální demokraty na celorakouských sjezdech a účastnil se i čtyř mezinárodních socialistických kongresů.

            V březnu 1897 se konaly volby do říšské rady, jichž se poprvé zúčastnila i sociální demokracie. Mezi pěti sociálně demokratickými poslanci zvolenými v Čechách to byl právě J. Hybeš a s ním i Petr Cingr, Josef Steiner a další. Mandát Hybeš obhájil i v dalších volbách v roce 1901, kdy poslanecké křeslo získali v celém Předlitavsku jen tři socialisté. Poslancem zůstal až do zániku monarchie.

            Vliv Hybeše ve straně a postupně také jeho aktivita klesaly. Od roku 1900 zůstávala jeho činnost omezena na Brno a na práci v odborovém svazu textilních dělníků, k jehož vůdcům patřil téměř třicet let. Nová brněnská generace sociálních demokratů – Edmund Burian, Petr Cingr a další – se hlásila k centrismu.

            Dělnické hnutí postupně vyrostlo v obrovskou organizovanou politickou sílu a, jak uvidíme, s přechodem k imperialismu se i v Rakousku–Uhersku zostřily všechny společenské rozpory, včetně národnostní otázky. Ta zde dlouhodobě hrála mimořádně důležitou politickou úlohu. Sociální demokracii ovládl v té době revizionismus a oportunismus. Přestávala hrát roli revolučního subjektu. Její vůdcové podlehli politickému prakticismu a parlamentarismu, revidovali původní programové zásady koncipované v duchu marxismu, roztříštili internacionální jednotu dělnického hnutí nacionalistickými spory. Tak umožňovali buržoazii udržovat si vliv na pracující. Jak se děje vždy při ústupu revoluční teorie a praxe.

            V historické zkoušce při vypuknutí první světové války v roce 1914 sociální demokracie v Rakousku–Uhersku podobně jako většina dalších zcela selhala, od počátku setrvávala v oportunistické pasivitě a v podstatě zastavila činnost. Snažila se jen bezzásadovými ústupky vůči rakouskému státu nedat záminku k perzekuci strany. V rozporu s usnesením basilejského kongresu II. internacionály, který je zavazoval vypovědět „válku válce“, přešly všechny strany s výjimkou ruských bolševiků a několika menších skupin na pozice „obrany vlasti“. Začaly uskutečňovat politiku třídní spolupráce s buržoazií. To dovršilo krach socialistické politiky II. internacionály a její přechod na nacionalistickou pozici. Zde je navýsost důležité si plně uvědomit, že nikoli bezděčně, nýbrž zásadovým uplatňováním leninského marxismu epochy imperialismu, to byli ze všech evropských sociálně demokratických stran právě pouze ruští bolševici, kteří dali jasně a v praxi najevo svůj odpor k imperialistickým jatkám a pod Leninovým vedením uskutečnili VŘSR.

Po vzniku Československé republiky vedení strany se s již osmašedesátiletým Hybešem nepočítalo. Voliči a příznivci si však vynutili jeho dodatečné jmenování do Revolučního národního shromáždění a ve volbách v dubnu 1920 byl zvolen senátorem. Když následně v sociální demokracii vznikla marxistická levice, přihlásil se do jejích řad.       

            V květnu 1918 se v Moskvě konal ustavující sjezd Československé komunistické strany na Rusi. Dne 28. října 1918 převzal Národní výbor československý pod tlakem revolučního lidového hnutí veškerou moc v zemi a vydal zákon o zřízení samostatného československého státu. Záhy vytvořený socialistický blok (Čs. sociální demokracie, centralisté, strana českých socialistů a strana pokroková) vstoupil 14. listopadu 1918 do Kramářovy vlády. Ta zanedlouho zrušila národní výbory (iniciativní lidové orgány) po celé zemi.
      Dne 21. září 1920 vychází první číslo Rudého práva, nejprve jako tiskového orgánu Československé sociálně demokratické strany dělnické a od založení KSČ jako ústředního orgánu Komunistické strany Československa. Prvním šéfredaktorem byl Bohumír Šmeral.
      Postupně se v tomto období většina národnostních sekcí sociální demokracie přihlásila k 21 bodům Komunistické internacionály. V pražském Obecním domě se proti vůli pravicových vůdců konal XIII. sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické, který vyslovil zásadní souhlas s 21 podmínkami Komunistické internacionály (KI) a pověřil ústřední výbor, aby jednal o připojení ke Komunistické internacionále. Vyzval proletariát střední Evropy k obraně sovětského Ruska. K této orientaci se přihlásila pokroková mládež, ženy i umělci. Na obranu požadavků levice probíhala generální stávka. Vláda vyhlásila v mnoha městech mimořádný stav. Bylo zastřeleno 13 dělníků, desítky byly zraněny a přes 3.000 uvězněny.
      14. až 16. května 1921 se schází v Obecním domě v Praze ustavující sjezd Komunistické strany Československa (KSČ). Sjezdu se zúčastnilo 569 delegátů s hlasem rozhodujícím a 86 delegátů s hlasem poradním. Hlavní referát přednesl Bohumír Šmeral. Sjezd přijal 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály a požádal o přijetí do KI. Tak začala nová etapa boje proti kapitalismu za osvobození pracujících od vykořisťování.
      Počtem svých členů (132.000 v r. 1923) patřila KSČ mezi tři nejsilnější strany KI; představovala masovou politickou stranu dělnické třídy s širokým zázemím neorganizovaných stoupenců. Prosazování revolučního leninského kursu v KSČ ve 20. letech bylo obtížným procesem, během něhož se strana musela postupně vypořádat s činností různých pravicově i levicově oportunistických frakcí a oprostit se od jejich názorů a přístupů. V období hospodářské konjunktury a dočasné stabilizace kapitalismu 1924 - 1929 ztratilo vedení KSČ (v čele s generálním tajemníkem Jílkem) důslednou revoluční orientaci. V ostrém politickém zápase proti ztrátě revoluční perspektivy se zformovala ve straně revoluční leninská skupina, reprezentovaná převážně mladými funkcionáři v čele s Klementem Gottwaldem. Pod heslem "Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě" prosadila na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 revoluční politickou linii a převzala do svých rukou vedení strany (Kl. Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem).[9]
      Vraťme se však ještě k podstatným událostem ve vývoji dělnického a komunistického hnutí na území Rakouska–Uherska, resp.: Československa: Českoslovanská sociální demokracie setrvávala od počátku války v oportunistické pasivitě a v podstatě zastavila činnost. Snažila se bezzásadovými ústupky vůči rakouskému státu nedat záminku k perzekuci strany. na zasedání zastupitelstva v září 1917 byli zvoleni do čela představitelé radikálně nacionálního křídla Antonín Hampl, Gustav Habrman, Rudolf Bechyně a Josef Stivín. Ti odmítali marxismus i samostatný, na buržoazii nezávislý postup dělnictva. Ztotožnili se s ideově politickým programem české buržoazie, směřující v této době k vytvoření v této době k vytvoření vlastního samostatného československého státu.

            Nejvyšších stranických funkcí se vzdal Bohumír Šmeral, na kterého byla svalena všechna zodpovědnost za orientaci strany na „přežití“ v době války. Bylo mu vytýkáno, že nedocenil význam národnostní otázky a řadil se k loajálním stoupencům monarchie. Avšak Šmeral na rozdíl od většiny předních sociálních demokratů usiloval o samostatnější proletářskou politiku strany v rámci Rakouska – Uherska. Připomeňme jeho tehdejší slova, že „socialistické strany jsou povinny využít nynější doby k tomu, aby do popředí svých akcí postavily také velký, jasný, nekompromisní, třídně proletářský, socialistický cíl, pak nebude sporu o tom, že marxismus jest jedinou, dostatečně vědeckou a zároveň dostatečně proletářskou studnicí poznání...“ (B. Šmeral, Výbor z díla, 1, Praha 1981, str. 294)

            Zkušenost oportunistické sociálně demokratické politiky nicnedělání za 1. světové války, její snaha za každou cenu raději vyjít s vládou a hlavně přečkat a uchovat se pro příznivější situaci znovu potvrzuje, že je to jenom slepá ulička. Revoluční strana se v žádné situaci nemůže vydávat touto cestou.

            Pod vlivem revolučních událostí v Rusku zesílil v celé monarchii boj lidových mas proti hladu a válce. Dodnes si připomínáme například 23 obětí hladové demonstrace v Prostějově v dubnu 1917. Sociální a politickou radikalizaci dělnictva ukázala mohutná lednová generální stávka v roce 1918 a poté i oslavy 1. máje. Jich se jen v Čechách zúčastnilo přes půl milionu pracujících. Také hlavní oporu monarchie – rakousko-uherskou armádu otřásla řada vzpour jako v boce Kotorské, v Rumburku a Kragujevaci ad. Právě tento obrovský revoluční pohyb lidových mas a jejich spontánní protirakouský a protiuherský postoj byl nezbytným předpokladem k následnému vytvoření samostatného československého státu.

            Nové vedení českoslovanské sociální demokracie však nestálo v čele lidového hnutí za rozbití rakousko-uherské monarchie. Plně akceptovalo čs. Zahraniční akci vedenou T. G. Masarykem. Zde je třeba říci, že Masaryk vcelku slavjanofilství nepřijímal a pokládal ho spíše za „jev evropské romantické restaurace, jak vystoupila v umění a zejména v básnictví, ve filozofii a teologii, v dějinách, ve vědách právních a v politice“. Masaryk totiž ve své koncepci  slovanské politiky převážně vycházel z názorů Palackého a Havlíčka. V polovině roku 1918 vstoupily socialistické strany do Národního výboru, který se stal důležitým nástrojem české buržoazie k upevnění jejího vedoucího postavení.

            Pod tlakem dělnictva vytvořilo pak v září 1918 vedení českoslovanské sociální demokracie a českých socialistů Socialistickou radu, která se však také nedokázala vymanit z vlivu národní buržoazie. Proto nesplnila očekávané poslání provádět samostatnou dělnickou politiku, směřující k socialistickým přeměnám, jak v ní prosazovala skupinka levicových socialistů Bohumír Šmeral, Luisa Landová-Štychová a Bohuslav Vrbenský.

            V situaci rozkladu monarchie, kdy také výroba a zásobování byly v dezolátním stavu, vyhlásila Socialistická rada se souhlasem Národního výboru na 14. října 1918 jednodenní generální stávku na protest proti drancování země. Generální stávka proběhla úspěšně. Na některých místech, jako např. v Písku, Mladé Boleslavi, ve Strakonicích, v Ostravě požadovali stávkující vytvoření národně a sociálně spravedlivé Československé republiky, provolávali i heslo „Socialistický národ“, odstraňovali znaky habsburské monarchie a obsazovali budovy státní správy. Vedení sociální demokracie však pomohlo buržoazii k urychlenému ukončení tohoto největšího revolučního vystoupení českého dělnictva na podzim 1918. Jako v celém předcházejícím a pak i následujícím vývoji se konkrétně ukazovalo, že sociální demokracie nebyla a ani nechtěla být skutečným revolučním vůdcem proletariátu. Vždy jen vyvolávala iluze o svém třídním boji a zatím dávala přednost spolupráci s buržoazií.

            V druhé polovině října 1918 se Rakousko – Uhersko  v podstatě rozpadlo. Vláda přistoupila na všechny mírové podmínky, formulované jménem dohodových mocností americkým prezidentem W. Wilsonem. Koncem října jednali zástupci Národního výboru se souhlasem císaře a rakouské vlády ve Švýcarsku s E. Benešem o zřízení samostatného státu, popřípadě i jako monarchie. Shodovali se v tom, že události musí proběhnout klidně, bez revolučního zásahu lidu. Československo z hlediska ekonomické vyspělosti patřilo v období mezi válkami k předním státům jak v evropském, tak i světovém měřítku. Nepochybně tomu tak bylo. Nelze tu však pominout, že již za Rakouska - Uherska představovaly české země ekonomicky nejvyspělejší část monarchie. Je tedy zcela na místě otázka, čím buržoazie přispěla v průběhu svého dvacetiletého panství ke zvýšení ekonomické váhy Československa. A z tohoto hlediska jsou fakta zcela neúprosná. Jasně hovoří o tom, že v průběhu dvaceti let existence republiky dosáhl průmysl výraznějšího růstu pouze v letech 1924-1929. Existovala řada oblastí, které byly chudé už za Rakousko - Uherka a zůstaly stejně zaostalé i v nové republice. Trpěly chronickým nedostatkem pracovních příležitostí a lidé zde žili v bídě a bez naděje na zlepšení svých tíživých poměrů. To platí nejen o řadě míst v Čechách a na Moravě, ale zejména na Slovensku a tehdejší Podkarpatské Rusi. Příkré sociální protiklady, obrovská vlna sociální emigrace, nezaměstnanost, životní nejistota, to byly charakteristické rysy společenské reality kapitalistického Československa.

            Ve svém souhrnu představovalo kapitalistické hospodářství obrovské plýtvání produktivními silami a tvořivostí našich dělníků, rolníků, techniků, vědců a vůbec lidí činných v duchovní sféře. Kolik tvůrčí práce, kolik energie, vzepětí ducha zmařila zištnost buržoazie, jakou devastaci hodnot znamenala hospodářská krize, zákonitý produkt kapitalistického způsobu výroby. Například průmyslová výroba na Slovensku se proti roku 1937 zvýšila více než čtyřicetkrát. Podíl Slovenské socialistické republiky na celkové průmyslové výrobě, který před válkou činil jen 8 % a v roce 1948 13 %, dosáhl dnes už 28 %. Současné Slovensko je zemí s moderním a vysoce rozvinutým průmyslem a vyspělou socialistickou zemědělskou velkovýrobou (z projevu Lubomíra Štrougala na Pražském hradě 27. října 1978)

            Národní převrat 28. října 1918 byl prováděn v názorovém souladu mezi představiteli buržoazních stran a oportunistickým vedením obou stran socialistických. Představitelé Národního výboru, tzv. muži 28. října A. Švehla, A. Rašín, F. Soukup, V. Šrobár a J. Stříbrný se snažili urychleně převzít politickou moc a předejít revolučním vystoupením. Přitom ponechali v platnosti dosavadní zákony monarchie, byrokratický státní aparát, policii a četnictvo. Ke společnému státu Čechů a Slováků se 30. října Martinskou deklarací přihlásila Slovenská národní rada.

                Za rozbití rakousko-uherské monarchie a vytvoření samostatného československého státu nejdůsledněji bojovala dělnická třída. Také 28. října dělníci zastavili práci, tisíce demonstrantů zaplnily pražské ulice, obyvatelé strhávali symboly nenáviděné monarchie a provolávali slávu Československé republice. Stručně vyjádřeno: „Dvouhlavý orel spadl, ale nepřátelé lidu a nového řádu zůstali.“ (1921, Vzpomínky na vznik KSČ, Praha 1962, str. 27-28)

                Pro revolučně vyhraněnější skupiny dělnické třídy byl vznik republiky jen východiskem k dalším třídně politickým a společenským přeměnám po vzoru sovětského Ruska. Na mnoha místech přejímaly také politickou moc národní výbory. Za pomoci pravicových socialistických vůdců se podařilo buržoazii situaci zvládnout.[10]  Prakticky na základě této události, jež vešla do dějin českého dělnického a komunistického hnutí jako tzv. Boj o Lidový dům, se utvořila sociálnědemokratická levice, jejíž vůdci se rozešli s pravičáky a přihlásili se k revolučním myšlenkám VŘSR. V sociální demokracii se ustavuje marxistická levice vedená Bohumírem Šmeralem a následně dochází k rozkolu strany. V létě hrozí nebezpečí postupující bolševické armády k Varšavě. V Čechách stoupá radikalizace dělnictva. V sociální demokracii se ustavuje marxistická levice, kterou vede Bohumír Šmeral a dochází k rozkolu strany. Masaryk kritizuje komunismus a rozpouští Tusarovu vládu.Jmenuje úřednickou vládu Josefa Černého, která má zakročit proti revolučnímu hnutí a konsolidovat situaci, poskytnut větší pravomoci četnictvu, posílit cenzuru, aktivizovat vojsko.

 Levice sociální demokracie prohlásila, že jejím cílem je socialistická revoluce. V prosinci 1920 vyvrcholila situace tím, že tato levice obsadila Lidový dům, sídlo sociální demokracie. Zasáhla proti ní policie. Levice sociální demokracie vyhlásila generální stávku, která měla přerůst v komunistický převrat. Nejsilnější demonstrace probíhaly na Kladensku, Hodonínsku, Rosicku (zde se ozbrojení dělníci pokusili obsadit elektrárnu), velké stávky včetně mrtvých byly i na Slovensku.  

Vláda tvrdě zasáhla, někde nastolila i stanné právo a stávky zůstaly omezeny jen na příznivce komunismu. Po těchto událostech se komunisté sloučili  1921 v Komunistickou stranu Československa (Bohumír Šmeral, Antonín Zápotocký, Marek Čulen, Karel Kreibich). Bohumír Šmeral se postavil do čela komunistické strany, rozešel se s pravičáky a přihlásil se k revolučním myšlenkám VŘSR. Revoluční hnutí ve střední Evropě zesílilo v létě roku 1920, kdy Rudá armáda vítězně bojovala ve válce proti polským interventům. Když se sovětská vojska blížila k Varšavě a k našim hranicím, dělníci začínali projevovat sympatie s bojující Rudou armádou a aktivně jí napomáhali. Demonstrovali proti intervenčním snahám vlády a bránili přepravě válečného materiálu pro intervenční armádu přes československé území. V tomto boji se vyznamenali zejména železničáři, kteří ztěžovali přepravu zbraní do Polska.

                Pod vlivem všech těchto událostí dosáhla revoluční nálada vrcholu a velmi silně ohrožovala moc buržoazie. Ale ani v tomto období neexistovala strana, která by byla schopna vést revoluční masy. Buržoazie viděla, že rozštěpená sociálně demokratická strana je oslabena a že levice není ještě schopna organizačně zvládnout revoluční situaci. Proto když sovětská vojska ustoupila od Varšavy, přešla buržoazie k rozhodujícímu protiútoku proti revolučnímu hnutí. Postup byl předem dohodnut s pravicovými sociálními demokraty.

                Na září 1920 byl svolán sjezd sociálně demokratické strany. Když pravicové vedení vidělo, že na sjezdu bude mít většinu levice, odvolalo jej. Vedení levice učinilo však opatření, aby se sjezd konal. Převzalo zároveň do svých rukou Lidový dům, kde byla redakce a tiskárna Práva lidu, a začalo 21. září 1920 vydávat nový ústřední tiskový orgán strany Rudé právo. Sjezd levice, který se konal na sklonku září, se manifestačně přihlásil k zásadám Komunistické internacionály a zvolil si nové vedení strany.

                Tohoto rozkolu v sociální demokracii využila buržoazní reakce. Tusarova vláda odstoupila, aby uvolnila buržoazii cestu v boji proti revolučnímu postupu, a místo ní jmenoval prezident Masaryk úřednickou vládu v čele s vysokým státním úředníkem Janem Černým. Této vládě připadl úkol zlomit dělnické hnutí. Již při prvním přijetí u prezidenta Masaryka bylo proto rozhodnuto zesílit policii, četnictvo a vojsko, upevnit cenzuru a vytvořit vládu „silné ruky“. Černého vláda se zároveň snažila spojit všechny buržoazní strany k úderu proti revolučnímu hnutí. Za řadu ústupků získala i Hlinkovu ľudovou stranu a některé německé buržoazní strany.

Již v době svého zrodu měla Komunistická strana přes 300.000 členů. Mezi jejími předními vůdci byl český novinář a politik dr. Bohumír Šmeral, slovenský rolník Marek Čulen, kamenický dělník Antonín Zápotocký a německý novinář Karel Kreibich.

                                                                                                                                             Lukáš Sluka

[1] Viz také Zdeněk Nejedlý, T. G. Masaryk I., Praha 1949, str. 31-36

[2] Marxovo a Engelsovo stanovisko té doby podrobně osvětluje J. Šverma ve dvou studiích: Rok 1848 v Čechách (vyšlo ve vybraných spisech v r. 1955) a Česká otázka ve světle marxismu, Praha 1933

[3] B. Engels, Německo a panslavismus, Spisy, sv. 11, Praha 1962, str. 235

[4] K. Marx – B. Engels, Spisy, sv. 35, Praha 1971, str. 306-308

[5] K. Marx – B. Engels, Spisy, sv. 4, Praha 1955, str. 473-479

[6] Pojmenování Budoucnost pro jméno skupiny i časopisu se objevilo na počátku 90. let v tehdejší ČSFR u pražského trockistického uskupení vedeného Petrem Jindrou a braty Votrubovými.

[7] Pojmenování Budoucnost pro jméno skupiny i časopisu se objevilo na počátku 90. let v tehdejší ČSFR u pražského trockistického uskupení vedeného Petrem Jindrou a braty Votrubovými.

[8] V roce 1950 natočil režisér Jiří Weiss celovečerní film podle románu Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci. Antonín Zápotocký byl synem Ladislava Zápotockého a byl odborářským aktivistou, členem prvorepublikové KSČ, účastníkem legendárního bolševizačního V. sjezdu KSČ roku 1929 (o němž jako přelomovém sjezdu pojednává film Dvacátý devátý natočený roku 1974). Byl také bojovníkem proti fašismu vězněným v koncentračním táboře Sachsenhausen a po Klementu Gottwaldovi druhým prezidentem lidovědemokratické Československé republiky.

[9] O V. sjezdu pojednává československý film z roku 1974 nazvaný Dvacátý devátý a první díl pětidílného seriálu z roku 1986 Klement Gottwald s názvem Generální tajemník

[10] Boji o Lidový dům je zmíněn např. také ve filmech Rudá záře nad Kladnem (1955) a Děti zítřků (1980)