Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

A. I. Fursov Několik slov o J. V. Stalinovi - šokující pravda o Stalinovi

„Vím, že po mé smrti bude  na můj hrob navršena hromada špíny, avšak vítr dějin ji nemilosrdně rozptýlí“
Co dokázal J. V. Stalin po vítězství ve Velké vlastenecké válce?!

Všechno se stalo tak, jak vůdce předvídal.

Aniž by uplynulo mnoho let od chvíle, kdy jeden z nejaktivnějších „stachanovců teroru“ let třicátých N. S. Chruščov

požadoval navýšení kvót zastřelených (Stalin ho toho času umlčel slovy: „Ztichni, hlupáku!“), po smrti vůdce sovětského i světového proletariátu a pokořitele hydry německého nacismu, započal s největší pravděpodobností hraničící s jistotou spolustrůjce úkladného odstranění J. V. Stalina

N. S. Chruščov bezostyšně kydat hnůj, dštít síru a lít kýble nenávistných lží a špíny na slovutného titána a skutečného giganta komunistického hnutí J. V. Stalina, generalissima míru a zachránce světa před hitlerovskou bestií. Chruščov nebyl v tomto ohledu prvním: systematicky počal Stalina hanobit již L. D. Trockij (jakkoli očerňování mixoval se skutečnou kritikou), avšak právě bývalý trockista Chruščov smutně (a navždy) proslul tím, že po sobě zanechal odkaz rozvratu a úpadku socialismu jako společenského systému. Ti největší horlivci z let šedesátých se pak k Chruščovovi připojili jako „šrot“, jako „disidentíci“ zpívající cizími „hlasy“ a „vezoucími se na cizáckých vlnách“. Kromě skutečnosti, že byla součástí západní protisovětské propagandy, o sobě nemohla klika kolem N. S. Chruščova nic jiného povědět. Zcela novou etapu v hanobení Stalina pak představovala perestrojka. Stalin však nebyl jejím stěžejním cílem, terčem, který měl Gorbi v hledáčku. Tím byl nejen sovětský socialismus, sovětský politický systém, sovětské dějiny, ale v prvé řadě dějiny Ruska jako takové.

Vyučen a důkladně proškolen ideovým vůdcem kontrarevolučního "jara" 1968 a autorem antikomunistického pamfletu Mráz přichází z Kremlu Zdeňkem Mlynářem byl miláček Západu a nejnenáviděnější občan Ruské Federace Michail Sergejevič Gorbačov.

Koneckonců, jeden z démonů přestavby nadutě a bohorovně prohlásil, že perestrojka je symbolem nejen událostí v Sovětském svazu, ale v celém svém paradigmatu odráží tisíciletou ruskou historii.  A skutečnost, že Stalin byl vybrán jako ústřední postava zlomu, znovu svědčí o významné úloze tohoto muže jako nevídaného zjevu nejen sovětské, ale celé ruské historie a stalinismus se především z tohoto důvodu mohl stát aktivní, funkční, důvěryhodnou a mocnou formou přežití Ruska ve 20. století.

V podmínkách výlučně nepřátelského prostředí, které mělo za cíl realizovat „konečné řešení ruské otázky“ – nebyl v tomto ohledu Hitler jediným, kdo plebejským způsobem a zběsile hulákal, opakuje to, co viděl u Anglosasů.

K totálnímu a povšechnému rozkladu, rozprodání národních zdrojů a téměř zdevastování Ruska došlo během řádění mafiánského režimu Borise Jelcina.

Sovětský svaz se zhroutil a sovětský systém byl zničen. Zdá se, že by sovětofobové, pokud jde o Stalina a SSSR, měli nejen jásat, ale především se zklidnit. Právě to se však vůbec neděje. Je pravda, že současná destalinizace – podložena zcela zfabrikovanými čísly i prokazatelně lživými výpočty, vypadá ve srovnání s činností chátry z časů vlády gorbačovsko-jakovlevsko-jelcinovsko-ševarnadzeovské chamradě jako naprostá selanka. Na televizních obrazovkách se pitvoří tragikomické a sociopatické typy jako nedovzdělaný, pompézní publicista, či nedostudovaný akademik deklamující vyčpělé fráze. Speciálním případem zůstává obdivovatel Solženicina a ukrajinského fašistického puče, ideolog nové vlasovštiny, prof. A. B. Zubov, který neváhá prohlašovat, že pro Sovětský svaz by bylo lepší ve Velké vlastenecké válce prohrát. Pociťuje zuřivou, doslova živočišnou nenávist ke Stalinovi a ve lživém srovnávání s Hitlerem ospravedlňuje národní socialismus a všechny hitlerovské spolupachatele, kteří byli odsouzeni Norimberským tribunálem. Neobyčejně vřelým vztahem naopak Zubov lne k pobaltský esesákům a ukrajinským banderovcům. Pro něj je 9. květen opravdu „Dnem paměti a smutku“, avšak nikoli kvůli německou nacistickou soldateskou zvěrsky povražděným sovětským civilistům (které hodlal nacistický stroj vyhladit), ale protože tak došlo k definitivnímu zmaření jeho snu o vítězných nacistech a jejich komplicích.

Chcete-li či nikoli, vytane vám na mysli Karel Čapek („přijdou jako tisíc masek bez tváří“ — o salamanderech) a věty básníka, autora pohádek a překladatele N. A. Zabolotského („Všechno se smíchalo ve společném tanci, / létají po všech čertech / Pavijáni a Britové, / Čarodějnice, blechy, mrtví ...“/ Kandidáte z prošlých staletí, /Vojevůdče nových let, / Rozume můj! Takto vznešenými mohou být / Pouze fikce a deliria“).

Ve skutečnosti totiž jinak, než v plném opojení blouzněním, není možné pokládat prokazatelně vylhané cifry tzv. „stalinských represí“ za argumenty. Jedná se pouze o hysterické výkřiky „nočních můr“, „hrůz“ a „děsů“, velmi připomínající šakala Tabaku z Kiplingova „Mauglího“ s jeho varovnými skřeky „Pozor džungle!, Pozor džungle!“ – emoce zoufalé, avšak nepodložené nižádnými skutečnostmi, fakty natož čísly.  

Ve veřejném prostoru se běžně pracuje s fantaskními počty obětí „stalinských represí“: „desítkami a desítkami milionů“ (proč ne stovkami?). Pokud na tuto kauzu především někdo vytrvale a zarputile odkazoval, pak jím byl na slovo vzatý velmistr podvodu a veleduch antikomunismu, autor

Antikomunista, podporovatel španělského fašismu a lhář Solžnicyn s jeho ŽIVOT VE LŽI

románu „Souostroví GULAG“ a obdivovatel španělského fašismu generála Franca Aleksandr Isajevič Solženicyn (1918-2008).

SoLŽEnicin byl na každý pád velmistrem falše, klamu i zákeřně fabulované legendy.

Ale v posledním čtvrtstoletí na základě historických dat (archivy byly Gorbačovem otevřeny v roce 1991) jak naši, tj. ruští (J. N. Žukov[1], J. I. Muchin[2] či B. V. Julin[3], A. A. Kirilina,[4] aj.) tak i západní[5], zejména američtí vědci, historici, výzkumní pracovníci a badatelé, které nelze podezřívat ze sympatií ke Stalinovi a Sovětskému svazu, došli, pokud jde o skutečný počet pronásledovaného obyvatelstva v letech 1922-53 k závěrům zcela odlišným.

 

[1] Žukov, Jurij Nikolajevič (nar. 22. ledna 1938) v Krasnogorsku, je ruský historik, autor značného množství vědeckých prací a vedoucí výzkumný pracovník Ústavu dějin Ruska na Ruské akademii věd. V roce 1976 Žukov obhájil disertaci s názvem Kritika moderní buržoazní angloamerické historiografie ve vývoji sovětské kultury.  Přijal místo editora sekce sovětských dějin na tvorbě Velké encyklopedie Ruska. Vedl tým redaktorů a odpovídal za sestavení encyklopedií Moskva a Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR.  Je autorem několika monografií a stovek vědeckých prací z období sovětské historie v letech 1920-1950. V roce 1992 Žukov obhájil  disertační práci (Sc.D.) nazvanou Činnost sovětských tajných služeb při obraně historických a kulturních památek v letech 1917-1920. Žukov se pravidelně objevuje v ruských televizních pořadech věnovaných sovětským dějinám.

Bibliografie J. N. Žukova:

1) Secrets of Kremlin: Stalin, Molotov, Beria, Malenkov (Tajemství Kremlu: Stalin, Molotov, Berija, Malenkov), Moskva, 2000

2)Different Stalin. USSR Political Reforms in 1933-1937 (Jiný Stalin. Politické reformy v SSSR v letech 1933-1937), Moskva 2003

3)Stalin: Secrets of State Power (Stalin: Tajemství státní moci), Moskva, 2008

Kniha Jurije Žukova Stalin - Tajemství moci vyšla roku 2008 v nakladatelství Vagrius

4)Handbook of Stalinist (Příručka stalinisty), Moskva, 2010

5)The Puzzle of 1937 (Rébus 1937), Moskva, 2010

6)Stalin's First Defeat. 1917-1922. From Russian Empire to USSR (Stalinova první porážka. 1917-1922. Z Ruského impéria k SSSR), Moskva, 2011

[2] Muchin, Jurij Ignatěvič, (nar. 1949) je ruský autor, politický analytik a teoretik spiknutí. V roce 1973 vystudoval Dnipropetrovský hutní institut. Mezi lety 1995-2009 byl Muchin šéfredaktorem ruských novin Duel. Muchin je vůdcem Armády lidové vůle (????? ????? ??????) - veřejné organizace obhajující ústavní změny v Ústavě Ruské federace a vyslovuje se pro přijetí právních předpisů zakládajících přímou odpovědnost prezidenta a Federálního shromáždění Ruska za jejich činy. MUCHIN JE V RUSKU HLAVNÍM ZASTÁNCEM ODMÍTNUTÍ ÚDAJNÉ SOVĚTSKÉ ODPOVĚDNOSTI ZA KATYŇSKÝ MASAKR! Muchin má za to, že nacismus byl jednoduše reakcí na sionismus a že sionisté byli zodpovědní za holocaust:

Zkoumání ostatků mrtvol v Katyňském lese skupinou vedenou MUDr. N. N Burděnkem probíhalo od 16. do 23. ledna 1944.

Ještě jednou bych rád připomněl čtenářům, že zakladatelé sionismu, jakkoli se jednalo o Izraelce, byli fanatici, tedy lidé, kteří nemyslí na budoucnost Židů.Ti Židé, kteří nesouhlasili se sionistickými cíli, byli považováni za horší než ne-Židé – a sionisté na ně pohlíželi jako na odpad, přičemž jejich životy neměly v očích sionistů žádnou cenu. Nemám žádné pochybnosti o tom, že během druhé světové války Němci nezabíjeli Židy z vlastní iniciativy, nýbrž k tomu byli podněcováni sionisty. Muchinovy spisy byly ruskou Agenturou židovských zprávy (????????? ????????? ????????) označovány za antisemitské. V prosinci roku 2008 vydal zamoskvorecký obvodní soud v Moskvě rozkaz k zastavení novin a 18. června 2009 byl Muchin odsouzen k podmíněnému výkonu trestu odnětí svobody na dva roky za veřejné výzvy k extremistickým činnostem. Stalo se tak rok po předchozím neúspěšném Muchinově odvolání proti verdiktu obvodního soudu v Moskvě, který rozhodl o zákazu novin Duel. V květnu 2009 Muchin spolu s mnoha dalšími autory, publicisty, historiky a aktivisty za lidská práva uvítali vytvoření Komise pro historickou pravdu. J. I. Muchin rovněž razí kacířskou tezi o lži týkající se přistání amerických kosmonautů na měsíci.

Soudní lékař prof. Mudr.František  Hájek sedmý zleva v brýlích, s knírem, na pozadí černého oválu (květen 1943
ZPRÁVA ZVLÁŠTNÍ KOMISE PRO ZJIŠTĚNÍ A VYŠETŘENÍ OKOLNOSTÍ ZA KTERÝCH BYLI NĚMECKÝMI FAŠISTICKÝMI VETŘELCI POSTŘÍLENI V KATYŇSKÉM LESE ZAJATÍ POLŠTÍ DŮSTOJNÍCI
Katyňský masakr spáchali němečtí nacisté. Proč jsme tak obelháváni?

 

[3] Julin, Boris Vitaljevič (nar. 1967) ruský historik, autor knihy Borodinská bitva a odpůrce tezí o Stalinem cíleně vytvořeném hladomoru na Ukrajině z let 1932-33. (Rozhovor s B. V. Julinem o historickém fenomenu i příčinách hladomoru na Ukrajině s českými titulky zde: http://leva-net.webnode.cz/products/boris-julin-o-hladomoru-na-ukrajine-cz-titulky/

[4] Kirilina, Alla Aleksejevna, ruská kandidátka historických věd zabývající se obdobím sovětského Ruska, dějinami Říjnové revoluce a SSSR. Specializuje se především na postavu leningradského bolševika, předsedu leningradského sovětu a blízkého přítele a soudruha Josefa Stalina - Sergeje Mironoviče Kirova, zákeřně zavražděného psychicky nemocným Leonidem Nikolajevem s největší pravděpodobností řízeným protistátním teroristickým centrem vedeným L. D. Trockým a jeho synem Leonem Sedovem. A. A. Kirilina je rovněž ředitelkou petrohradského Muzea S. M. Kirova.

SoLŽEnicin byl na každý pád velmistrem falše, klamu i zákeřně fabulované legendy.

Ale v posledním čtvrtstoletí na základě historických dat (archivy byly Gorbačovem otevřeny v roce 1991) jak naši, tj. ruští (J. N. Žukov[1], J. I. Muchin[2] či B. V. Julin[3], A. A. Kirilina,[4] aj.) tak i západní[5], zejména američtí vědci, historici, výzkumní pracovníci a badatelé, které nelze podezřívat ze sympatií ke Stalinovi a Sovětskému svazu, došli, pokud jde o skutečný počet pronásledovaného obyvatelstva v letech 1922-53 k závěrům zcela odlišným.

Tzv. školu historického revizionismu reprezentují vedle autora knihyJiný Stalin prof. J. N. Žukova, i autor knihy Vražda Stalina a Beriji J. I. Muchin, A. A. Wasserman, V. J. Katasonov, B. V. Julin či M. L. Chazin, Orlando Figes, Sheila Fitzpatrick, Richard Pipes, Robert Service, Adam Ulam, Dmitri Volkogonov). V „nejkrvavějším“ roce stalinských čistek, roku 1937 bylo k trestu smrti odsouzeno 1.196.369 lidí. (viz Mario Sousa,Lži týkající se dějin SSSR [1]). Á propos, ačkoliv „stalinistická“ éra oficiálně začala v roce 1929, ve skutečnosti, jen roku 1939, kdy Stalin plně řídil „stranu i vládu“, nemohlo být o „milionech či snad desítkách milionů“ potlačovaných, zavřených nebo dokonce popravených ani řeči.

V posledních letech se objevily kvalitně zdokumentované práce, jež odkrývají skutečný mechanismus tzv. „represí třicátých let minulého století“. Tyto knihy, odborné historické, sociologické a politologické publikace jednoznačně ukazují, že represe byly okamžitou odmítavou reakcí tzv. partokratů a oblastních tajemníků VKS (b) na Stalinův návrh uspořádat demokratické alternativní volby s vícero kandidáty a byly masivně rozpoutány „starou gardou“ a „oblastními, regionálními vůdci“ jako N. S. Chruščov[2] či R. I. Eiche[3]. Prolomit odpor „staré gardy“ vůdce nemohl, ale na její štáby přece jen udeřil.

Nechávám stranou boj proti reálnému spiknutí, jež proti Stalinovi vedla opozice složená z některých levicových globalizačních vůdců Kominterny (G. J. Zinověv[4], L. B. Kameněv[5], G. L. Pjatakov atd.) v duchu trockismu.

Pjatakov, Georgij  Leonidovič (1890–1937) byl sovětský politik a člen Levé opozice. Georgij Pjatakov se narodil v Čerkassech. Jeho otec Leonid Timofejevič byl majitelem cukrárny. Na střední škole se seznámil s anarchismem. Roku 1910 se připojil k Ruské so

Tito tzv. „staří bolševici“ prohlašovali, že Stalin zradil světovou revoluci atd.). Reálný obraz „represí třicátých let“ je však mnohem komplikovanější než jak se ho snaží vylíčit odpůrci časů gigantického budování a výstavby průmyslu, kolektivizace zemědělství a urychleného přezbrojení Rudé armády (včetně nutného odstranění páté kolony s německým nacismem kolaborujících nohsledů proti vedení J. V. Stalina.Jedná se o vícevrstvý a multi-vektorový proces konce občanské války, v němž význam vlastního „Stalinova segmentu“ již nebyl tak výrazný.

Druhý hlavní blok obviňování J. V. Stalina spočívá v podstatě v tomtéž — v hanění způsobu, jakým se v prvních měsících vyvíjela Velká vlastenecká válka: Stalin údajně „propásl“, Stalin měl „zaspat“, Stalin „nevěřil Zorgemu“, Stalin „věřil Hitlerovi“, Stalin „uprchl z Kremlu a po tři dny byl nezvěstným“ atd.

Všechny tyto lži již dávno vyvrátil vědcům důvěrně známý dokument prokazující, že J. V. Stalin vůbec nic nezaspal, Hitlerovi nikdy skutečně nevěřil, aniž by snad důvěřoval pravdivosti Sorgeho zprávy o chybě generálů v předvečer 22. června.

Zde není místo všechny tyto otázky rozebrat, nemohu se však omezit na jednu poznámku. Co jen se anti-stalinisté nasmáli při prohlášení TASSu ze dne 14. června 1941, že ve vztazích mezi SSSR a Německem je vše v pořádku, že SSSR pokračuje v mírovém kurzu atd. Vůbec nepochopili, aniž by se dovtípili, že skutečným adresátem prohlášení nebyl Hitler a Třetí říše, nýbrž Roosevelt a Spojené státy. V dubnu 1941 americký kongres totiž rozhodl, že v případě útoku Německa na Sovětský svaz budou Spojené státy pomáhat Sovětskému svazu a v případě útoku SSSR na Německo, budou pomáhat Německu.

Prohlášení TASS prokázalo naprostou absenci agresivních záměrů SSSR vůči Německu a zároveň potvrdilo neexistenci těchto plánů právě Spojeným státům, a nikoliv Německu. Stalin si byl dobře vědom toho, že v nevyhnutelné bitvě s Říší mohou být jeho jediným skutečným spojencem pouze Spojené státy, kteréžto nedovolí Spojenému království participovat na německo-britské anti-sovětské alianci.

A samozřejmě, že nebylo možné jakýmkoli neopatrným manévrem, k němuž Rusy podněcoval Hitler, dopustit, zrod severoatlantického (nebo přesněji světového - za účasti Japonska a Turecka) protisovětského bloku.

V takovém případě by Sovětský svaz (jehož relativní vojenský potenciál pro rok 1937 činil 14%) musel odolávat Spojeným státům (vojenský potenciál 41,7%), Německu (voj. pot. 14,4%), Velké Británii (voj. pot. 10,2% s výjimkou držav impéria). Francii (voj. pot. 4,2%), Japonsku (voj. pot. 3,5%), Itálii (voj. pot. 2,5%) a menším šakalům.

Ve vědeckých i rádoby vědeckých obviněních J. V. Stalina existuje jedna čistě psychologická nuance. Ve všem, přesněji řečeno ve všech přístupech, jež byly Stalinovou vládou považovány za negativní, se objevuje jediná osoba – J. V. Stalin – která je obviňována z toho, že je údajně obdařena absolutní a proto úplnou mocí. Za prvé, Stalinovi se do konce třicátých let podařilo konsolidovat svou moc, jakkoli do té doby mohlo častokrát jít o boj na život a na smrt, chůzi po ostří čepele, stálou připravenost odezvy na radostný výkřik smečky: „Akela[1] minul cíl!“ Válka zkrátka není tím nejlepším časem k individuálnímu rozhodnutí.

Nu, a nyní k poválečnému období 1945-1953 — Byla to doba vzájemného, nepřestajného, skrytého, utajeného zákulisního boje, jakkoli krutého a nelítostného, mezi různými nomenklaturními stranickým skupinami navzájem — a zároveň i proti Stalinovi. Počátek 50. let je příběhem postupného obklíčení stárnoucího vůdce nomenklaturou (za účasti některých sil a struktur ze zahraničí), po němž následoval Stalinův pokus o návrat na říjnovém XIX. sjezdu čerstvě přejmenované KSSS (b)(1952). Hospodářovo úsilí skončilo po 5 měsících podivuhodnou vůdcovou smrtí, jež byla s největší pravděpodobností vraždou. (Viz knihu I. V. Saveljeva Vražda velkého vůdce, vydanou roku 2010 nakladatelstvím Naše vojsko).

Knihu Vražda velkého vůdce, v originále trefněji Vražda velkého hospodáře vydalo roku 2010 nakladatelství Naše vojsko.

 

Ve skutečných, nikoliv „profesorských“ dějinách, o níž Goethe poznamenal, že nemají nic společného s faktickým duchem minulosti, že jsou „... duchem profesorů a jejich koncepcí, / těchto nevhodných i nedůstojných pánů / zůstávajících svou „pravdou“ ve starověku.“ Stalin nikdy nebyl absolutním vládcem – aniž by na rukou nosil prsteny moci. To neznamená, že nenese osobní odpovědnost za chyby, omyly a krutost, které mohou i musí být hodnoceny prizmatem kruté doby, v její komplexnosti a na jejím pozadí. K tomu však nedochází. Prostou pravdou zůstává, že každému, kdo vedl tým nejméně deseti lidí, je jistě zřejmé, že absolutní moc je nemožná - respektive tím méně možná, čím více má podřízených. Většina těch, kdo psali a píší o Stalinovi, nikdy nikoho nevedla, neřídila, nenesla žádnou odpovědnost a v tomto smyslu jsou tedy takoví lidé ve své kritice přinejmenším krátkozrací, či snad nedůslední. Navíc nemístně zato vytrvale a urputně vyjevují své ambice, ustrašenost, nepodložená avšak axiomatická tvrzení, touhy, dřímající zbytné myšlenky (N. Zabolotskij) a v neposlední řadě pak touhu k donašečství a udávání. Není tajemstvím, že většina vůdců z časů sovětské éry Stalina a GPU - KGB je nenáviděna právě bývalými informátory sovětskými „Bretschneidery“ či „Pepky Vyskoči“, tj. donašeči. Je tomu tak z jednoduché logické příčiny: snazší je nenávidět systém a jeho vůdce, než pohrdat svou vlastní hloupostí.

Absolutní moc je snem sovětské inteligence, která nalezla jedno ze svých vyjádření v Mistru a Markétce[1]. Tento Bulgakovův román se pro

Valentin Katajev a Michail Bulgakov (druhý a třetí zleva) na pohřbu Vladimíra Majakovského

sovětskou inteligenci stal doslova kultovním, stejně jako jeho Poznámky zesnulého (??????? ?????????), v nichž sám autor nastavil zrcadlo názvu svého díla).Omezit podstatu systému na osobnost jednoho člověka - to je něco mezi společenskou schizofrenií a infantilizmem, nemluvě o profesionální nemohoucnosti. Bylo by možné zaznamenat spoustu dalších absurdit, chyb a falší „plivačů špíny, kálečů žumpy a dštíčů síry“ na hrob J. V. Stalina, ale jaký má smysl se neustále hrabat v jedovatých lžích, nenávisti obestřené komplexem fóbií a vymýváním mozků? Ještě případnější je zjistit, osvětlit a poukázat na další záležitosti: objasnit příčiny nenávisti vůči Stalinovi, strach celých tříd, vrstev a skupin v zahraničí, fóbii a nenávist, které s minulostí nezmizely, ale naopak se často zdá, že přímo úměrně rostoucímu počtu zmínek o éře vlády J. V. Stalina rostou. Ptejme se, zda je snad právě toto tím hlavním vojenským tajemstvím sovětské éry, které není dáno buržoasii k rozluštění a které nad ní visí jako „Damoklův meč“?

Často se říká: „Řekni mi, kdo je tvůj přítel, a já ti povím, kdo jsi.“ Ve skutečnosti však lidé nečerpají odhodlaní od přátel, ale od nepřátel: „Řekni mi, kdo je tvůj nepřítel, a ti povím, kdo jsi ty.“ Zamysleme se nad Stalinem prizmatem nenávisti a strachu vůči němu ze strany jeho nepřátel a jejich lokajů, patolízalů a přisluhovačů. Přemýšlíme-li o jeho postojích k vůdcům: králům, generálním tajemníkům či prezidentům, shledáme tyto překvapivě inspirativním, pozoruhodně logickým a jímavým svědectvím nejen díky komplexnosti Stalinova díla, ale především kvůli brilanci či dokonce brizanci jeho neotřelých přístupů k výstavbě prvního socialistického federativního státu lidských dějin — Sovětského svazu.

Ruské dějiny znají tři rozhodné vládce - Ivan Hrozný, Petr I. a Josef Stalin.

Nejtěžší a nejničivější byla působnost druhého panovníka, během vlády Petra I. totiž populace Ruské říše poklesla zhruba o 25% (obyvatelstvo měst tehdy doslova živořilo na pokraji hladomoru), v době smrti Petra I. již carská pokladna zívala prázdnotou, hospodářství impéria bylo zničeno a během pár let zůstaly z loďstva Petra I. pouhé tři lodě.

A to měl být snad veliký modernizátor? V lidové paměti zůstal Petr I. Antikristem - jediným ruským carem - Antikristem, což je zcela příznačné. A hle, Ivan IV. vešel do dějin jako Hrozný a doba jeho panování v 17. století je vzpomínána jako poslední desetiletí svobody rolníků. A skutečnost, že „opričnina“ Ivana Hrozného zůstala až do současnosti v chápání lidí nedobrým slovem, je „zásluhou“ liberálních historiků dynastie Romanovců. 

STALIN, NA ROZDÍL OD PETRA I., PO SOBĚ ZANECHAL MOHUTNOU, SILNOU A VŠESTRANNĚ SOBĚSTAČNOU VELMOC DISPONUJÍCÍ DÍKY L. P. BERIJOVI JADERNOU ZBRANÍ, PROČEŽ JE RUSKÁ FEDERACE DODNES VNÍMÁNA JAKO SILNÁ MOCNOST, JAKKOLIREGIONÁLNÍA BEZ ESENCE STALINSKÉHO FUNDAMENTU, KTERÝ BY BYL SCHOPEN ZABRÁNIT TRAGICKÉMU OSUDU SRBŮ, AFGÁNCŮ A LIBYJCŮ. O TOM SI NENÍ TŘEBA ČINIT ŽÁDNÝCH ILUZÍ.

Paradoxem je, že ze tří vládců, to byl Petr I., nehledě na extrémní osobní krutost a neúspěšné panování, jehož milují mocní i významná část inteligence. Petrovi I. se však nedostalo ani desetiny kritiky, kterou záštiplně dokázaly liberální historiografie i žurnalistika snést na hlavu Ivana Hrozného a Josefa Stalina.

 Hroznému caru Ivanu IV. se nedostalo cti zaujmout místo v památníku „Milénium Ruska“, jemuž naopak Petr I. vévodí. Co tedy dokázal Petr I. a co nevykonali Ivan Hrozný a Josef Stalin? Velmi prostou věc: Petr I. Veliký umožnil věrchušce se nevídaně obohatit mohutným objemem majetku a byl neobyčejně liberálním vůči zlodějnám celé této parazitické vrstvy.

Bezbřehé ambice i obdiv k moci (portrét Petra I. visící v kanceláři předsedy vlády Ruské federace V. S. Černomyrdina[2] je naprosto symbolický) nejen plně vystihují, ale přesně odráží jeho zájmy, vkus a náklonnost určitému segmentu historiků a publicistů. Ivan Hrozný i J. V. Stalin byli tvrdí až suroví především právě ve vztahu k oné věrchušce. „Prokletá kasta!“ — právě tato slova pronesl J. V. Stalin, když se dozvěděl, že nomenklatura ve městě Kujbyšev hodlá pro své děti organizovat oddělené školy.

Po celou dobu svého života byl Stalin konfrontován s touto „prokletou kastou“, jíž nedovolil, aby se stala třídou. Samo s sebou Josef Stalin ihned pochopil a hluboce porozuměl, že pokud by se transformace prokleté kasty v třídu měla uskutečnit, bude „kasta“ plnou svou tíhou výstavbě socialismu urputně bránit — přesně na toto úskalí mínil Stalin poukázat, když hovořil o zostřování třídního boje během výstavby a budování socialismu. Jak ukázala perestrojka, vůdce měl naprostou pravdu: již v šedesátých letech byl vytvořen kvazi-třídní stínový Sovětský svaz — č. 2, který ve spojenectví se Západem rozrušil a nakonec zničil SSSR — č. 1 se všemi jeho úspěchy.

Ve stejnou dobu byla skutečná nespokojenost obyvatelstva způsobena právě praxí Sovětského svazu — č. 2, ztělesňující celkový odklon od modelu SSSR č. 1., kdy zainteresované vrstvy mazaným, vychytralým a prohnaným propagandistickým trikem reálně donutily obyvatelstvo SSSR-2 čelit rostoucímu nedostatku, narůstající nerovnosti, uměle vytvořeným schodkům atd. provázeným všudypřítomnou mantrou hlásající nutnost urychleného provedení nezbytných „reforem“.

V SOVĚTSKÝCH DOBÁCH, A TO JAK BĚHEM STALINOVA ŽIVOTA, TAK I PO JEHO SMRTI, BYL VŮDCE K SMRTI NENÁVIDĚN PŘEDEVŠÍM DVĚMA MOCNÝMI SKUPINAMIBRIGÁD“ SAMOZVANÝCH TAKÉ-INTELEKTUÁLŮ. Tou prvou byla část sovětského establishmentu, jež dokola papouškovala mantru světové revoluce (v terminologii Koncepce společné bezpečnosti (KSB) — „trockistů“ — s

Franco - zdokumentované záznamy zrady trockistů z Dělnické strany marxistického sjednocení  POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista).

komentářem IAS, tj. Informačního analytického systému Ruského vědeckého fondu (RNF), jejíž představitelé považovali Stalina za zrádce světové revoluce symbolizujícího odchylku od ní.

Mluvíme o levicových globalistech —  Kominternovcích (např. lidech z židovské komunity Informačního analytického systému (IAS), pro které znamenaly Rusko a SSSR jen odrazový můstek ke světové revoluci. Jim se samozřejmě nemohl líbit projekt „socialismu v jedné, oddělené a osamocené zemi“ (tj. vize renesance „impéria“ v „rudé variantě“) či odvolávání se k ruským národním tradicím, na něž byli zvyklí dívat se svrchu a skrz prsty, stejně jako zrušení oslav 7. listopadu jako prvního dne světové revoluce, o zrodu „sovětského vlastenectví" v roce 1936 a vzniku i oslavách první demokratické Ústavy světa – Ústavy Svazu sovětských socialistický

Nu, a nyní k poválečnému období 1945-1953 — Byla to doba vzájemného, nepřestajného, skrytého, utajeného zákulisního boje, jakkoli krutého a nelítostného, mezi různými nomenklaturními stranickým skupinami navzájem — a zároveň i proti Stalinovi. Počátek 50. let je příběhem postupného obklíčení stárnoucího vůdce nomenklaturou (za účasti některých sil a struktur ze zahraničí), po němž následoval Stalinův pokus o návrat na říjnovém XIX. sjezdu čerstvě přejmenované KSSS (b)(1952). Hospodářovo úsilí skončilo po 5 měsících podivuhodnou vůdcovou smrtí, jež byla s největší pravděpodobností vraždou. (Viz knihu I. V. Saveljeva Vražda velkého vůdce, vydanou roku 2010 nakladatelstvím Naše vojsko).

Ve skutečných, nikoliv „profesorských“ dějinách, o níž Goethe poznamenal, že nemají nic společného s faktickým duchem minulosti, že jsou „... duchem profesorů a jejich koncepcí, / těchto nevhodných i nedůstojných pánů / zůstávajících svou „pravdou“ ve starověku.“ Stalin nikdy nebyl absolutním vládcem – aniž by na rukou nosil prsteny moci. To neznamená, že nenese osobní odpovědnost za chyby, omyly a krutost, které mohou i musí být hodnoceny prizmatem kruté doby, v její komplexnosti a na jejím pozadí. K tomu však nedochází. Prostou pravdou zůstává, že každému, kdo vedl tým nejméně deseti lidí, je jistě zřejmé, že absolutní moc je nemožná - respektive tím méně možná, čím více má podřízených. Většina těch, kdo psali a píší o Stalinovi, nikdy nikoho nevedla, neřídila, nenesla žádnou odpovědnost a v tomto smyslu jsou tedy takoví lidé ve své kritice přinejmenším krátkozrací, či snad nedůslední. Navíc nemístně zato vytrvale a urputně vyjevují své ambice, ustrašenost, nepodložená avšak axiomatická tvrzení, touhy, dřímající zbytné myšlenky (N. Zabolotskij) a v neposlední řadě pak touhu k donašečství a udávání. Není tajemstvím, že většina vůdců z časů sovětské éry Stalina a GPU - KGB je nenáviděna právě bývalými informátory sovětskými „Bretschneidery“ či „Pepky Vyskoči“, tj. donašeči. Je tomu tak z jednoduché logické příčiny: snazší je nenávidět systém a jeho vůdce, než pohrdat svou vlastní hloupostí.

Absolutní moc je snem sovětské inteligence, která nalezla jedno ze svých vyjádření v Mistru a Markétce. 

Valentin Katajev a Michail Bulgakov (druhý a třetí zleva) na pohřbu Vladimíra Majakovského

Omezit podstatu systému na osobnost jednoho člověka - to je něco mezi společenskou schizofrenií a infantilizmem, nemluvě o profesionální nemohoucnosti. Bylo by možné zaznamenat spoustu dalších absurdit, chyb a falší „plivačů špíny, kálečů žumpy a dštíčů síry“ na hrob J. V. Stalina, ale jaký má smysl se neustále hrabat v jedovatých lžích, nenávisti obestřené komplexem fóbií a vymýváním mozků? Ještě případnější je zjistit, osvětlit a poukázat na další záležitosti: objasnit příčiny nenávisti vůči Stalinovi, strach celých tříd, vrstev a skupin v zahraničí, fóbii a nenávist, které s minulostí nezmizely, ale naopak se často zdá, že přímo úměrně rostoucímu počtu zmínek o éře vlády J. V. Stalina rostou. Ptejme se, zda je snad právě toto tím hlavním vojenským tajemstvím sovětské éry, které není dáno buržoasii k rozluštění a které nad ní visí jako „Damoklův meč“?

Často se říká: „Řekni mi, kdo je tvůj přítel, a já ti povím, kdo jsi.“ Ve skutečnosti však lidé nečerpají odhodlaní od přátel, ale od nepřátel: „Řekni mi, kdo je tvůj nepřítel, a ti povím, kdo jsi ty.“ Zamysleme se nad Stalinem prizmatem nenávisti a strachu vůči němu ze strany jeho nepřátel a jejich lokajů, patolízalů a přisluhovačů. Přemýšlíme-li o jeho postojích k vůdcům: králům, generálním tajemníkům či prezidentům, shledáme tyto překvapivě inspirativním, pozoruhodně logickým a jímavým svědectvím nejen díky komplexnosti Stalinova díla, ale především kvůli brilanci či dokonce brizanci jeho neotřelých přístupů k výstavbě prvního socialistického federativního státu lidských dějin — Sovětského svazu. Ruské dějiny znají tři rozhodné vládce - Ivan Hrozný, Petr I. a Josef Stalin.

Nejtěžší a nejničivější byla působnost druhého panovníka, během vlády Petra I. totiž populace Ruské říše poklesla zhruba o 25% (obyvatelstvo měst tehdy doslova živořilo na pokraji hladomoru), v době smrti Petra I. již carská pokladna zívala prázdnotou, hospodářství impéria bylo zničeno a během pár let zůstaly z loďstva Petra I. pouhé tři lodě.

A to měl být snad veliký modernizátor? V lidové paměti zůstal Petr I. Antikristem - jediným ruským carem - Antikristem, což je zcela příznačné. A hle, Ivan IV. vešel do dějin jako Hrozný a doba jeho panování v 17. století je vzpomínána jako poslední desetiletí svobody rolníků. A skutečnost, že „opričnina“ Ivana Hrozného zůstala až do současnosti v chápání lidí nedobrým slovem, je „zásluhou“ liberálních historiků dynastie Romanovců.

Stalin, na rozdíl od Petra I., po sobě zanechal mohutnou, silnou a všestranně soběstačnou velmoc disponující jadernou zbraní, pročež je Ruská federace dodnes vnímána jako seriózní mocnost, jakkoli regionální a bez esence stalinského fundamentu, který by byl schopen zabránit tragickému osudu Srbů, Afghánců a Libyjců. O tom si není třeba činit žádných iluzí.

            Paradoxem je, že ze tří vládců, to byl Petr I., nehledě na extrémní osobní krutost a neúspěšné panování, jehož milují mocní i významná část inteligence. Petrovi I. se však nedostalo ani desetiny kritiky, kterou záštiplně dokázaly liberální historiografie i žurnalistika snést na hlavu Ivana Hrozného a Josefa Stalina.

 Hroznému caru Ivanu IV. se nedostalo cti zaujmout místo v památníku „Milénium Ruska“, jemuž naopak Petr I. vévodí. Co tedy dokázal Petr I. a co nevykonali Ivan Hrozný a Josef Stalin? Velmi prostou věc: Petr I. Veliký umožnil věrchušce se nevídaně obohatit mohutným objemem majetku a byl neobyčejně liberálním vůči zlodějnám celé této parazitické vrstvy.

Bezbřehé ambice i obdiv k moci (portrét Petra I. visící v kanceláři předsedy vlády Ruské federace V. S. Černomyrdina[2] je naprosto symbolický) nejen plně vystihují, ale přesně odráží jeho zájmy, vkus a náklonnost určitému segmentu historiků a publicistů. Ivan Hrozný i J. V. Stalin byli tvrdí až suroví především právě ve vztahu k oné věrchušce. „Prokletá kasta!“ — právě tato slova pronesl J. V. Stalin, když se dozvěděl, že nomenklatura ve městě Kujbyšev hodlá pro své děti organizovat oddělené školy.

Po celou dobu svého života byl Stalin konfrontován s touto „prokletou kastou“, jíž nedovolil, aby se stala třídou. Samo s sebou Josef Stalin ihned pochopil a hluboce porozuměl, že pokud by se transformace prokleté kasty v třídu měla uskutečnit, bude „kasta“ plnou svou tíhou výstavbě socialismu urputně bránit — přesně na toto úskalí mínil Stalin poukázat, když hovořil o zostřování třídního boje během výstavby a budování socialismu. Jak ukázala perestrojka, vůdce měl naprostou pravdu: již v šedesátých letech byl vytvořen kvazi-třídní stínový Sovětský svaz — č. 2, který ve spojenectví se Západem rozrušil a nakonec zničil SSSR — č. 1 se všemi jeho úspěchy.

Ve stejnou dobu byla skutečná nespokojenost obyvatelstva způsobena právě praxí Sovětského svazu — č. 2, ztělesňující celkový odklon od modelu SSSR č. 1., kdy zainteresované vrstvy mazaným, vychytralým a prohnaným propagandistickým trikem reálně donutily obyvatelstvo SSSR-2 čelit rostoucímu nedostatku, narůstající nerovnosti, uměle vytvořeným schodkům atd. provázeným všudypřítomnou mantrou hlásající nutnost urychleného provedení nezbytných „reforem“.

V sovětských dobách, a to jak během Stalinova života, tak i po jeho smrti, byl vůdce k smrti nenáviděn především dvěma mocnými skupinami „brigád“ samozvaných také-intelektuálů. Tou prvou byla část sovětského establishmentu, jež dokola papouškovala mantru světové revoluce (v terminologii Koncepce společné bezpečnosti (KSB) — „trockistů“ — s komentářem IAS, tj. Informačního analytického systému Ruského vědeckého fondu (RNF), jejíž představitelé považovali Stalina za zrádce světové revoluce symbolizujícího odchylku od ní.

Mluvíme o levicových globalistech —  Kominternovcích (např. lidech z židovské komunity Informačního analytického systému (IAS), pro které znamenaly Rusko a SSSR jen odrazový můstek ke světové revoluci. Jim se samozřejmě nemohl líbit projekt „socialismu v jedné, oddělené a osamocené zemi“ (tj. vize renesance „impéria“ v „rudé variantě“) či odvolávání se k ruským národním tradicím, na něž byli zvyklí dívat se svrchu a skrz prsty, stejně jako zrušení oslav 7. listopadu jako prvního dne světové revoluce, o zrodu „sovětského vlastenectví" v roce 1936 a vzniku i oslavách první demokratické Ústavy světa – Ústavy Svazu sovětských socialistických republik téhož roku ani nemluvě.

Nejpokrokovější Ústava lidských dějin tzv. Stalinská ústava byla Nejvyšším sovětem SSSR přijata dne 5. prosince 1936. Občanům SSSR zabezpečovala úplné dodržování všech základních lidských práv včetně bezplatné lékařské, lázeňské péče, levného bydlení a kv

 

[2] Černomyrdin, Viktor Stěpanovič (1938–2010) byl sovětský a ruský státník, předseda Rady ministrů Ruské federace (1992-1993), úřadující prezident Ruské federace (5. - 6. listopadu 1996), předseda vlády Ruské federace (1993-1998), ruský velvyslanec na Ukrajině (2001-2009). Od 11. června 2009 až do konce života byl poradcem prezidenta Ruské federace a zvláštním zástupcem ruského prezidenta v otázkách hospodářské spolupráce s členskými státy Společenství nezávislých států (SNS). V roce 1980 se seznámil s Borisem Jelcinem, v té době prvním tajemníkem Sverdlovského zemského výboru KSSS. Byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR (1984-1989) a poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR (1985-1990). Členem ústředního výboru KSSS byl v letech 1986-1990. Po nástupu Michaila Gorbačova od roku 1985 čtyři roky zastával funkci ministra ropného a plynárenského průmyslu SSSR. Poté, co bylo ministerstvo přeměněno na Státní plynárenský koncern, předsedal správní radě. Dne 30. května 1992 byl jmenován místopředsedou vlády ruské federace pro oblast paliv a energetiky. Dne 14. prosince 1992 na VII. sjezdu lidových poslanců Ruska prezident Boris Jelcin poté, co byla většinou poslanců odmítnuta kandidatura J. T. Gajdara na post předsedy Rady ministrů Ruské federace, který se uvolnil po rezignaci Ivana Silajeva v září 1991, navrhnul Viktora Černomyrdina. Prezidentem navržená kandidatura byla sjezdem schválena. Ve stejný den Jelcin podepsal dekret o jmenování Černomyrdina předsedou Rady ministrů. Od 25. prosince 1993 byl předsedou vlády Ruské federace. Od 14. prosince 1992 do 26. května 1998 stálým členem Rady bezpečnosti Ruské federace. Od 24. srpna 1998 opět působil jako předseda vlády, ale dvakrát nebyl schválen dumou, na potřetí Boris Jelcin podal dumě kandidaturu Jevgenije Primakova, jehož schválením předsedou vlády skončil krátký návrat Viktora Černomyrdina na post premiéra. Dne 14. dubna 1999 byl jmenován zvláštním zástupcem prezidenta Ruské federace k vyřešení situace kolem Svazové republiky Jugoslávie. Společně s finským prezidentem Marttim Ahtisaarim dojednal u prezidenta Miloševiče ukončení operací v Kosovu výměnou za konec bombardování Jugoslávie vojsky NATO. V letech 1995-2000 byl vůdcem

Srbští hrdinové prezident Slobodan Milosević (umučen v Haagu), dr. Radovan Karadźić (odsouzen na 40 let) a Ratko Mladič (odsouzen na doživotí)

hnutí "Náš dům - Rusko". V letech 1999-2001 byl poslancem Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace za Jamalo-něnecký autonomní okruh. V letech 1999-2000 byl předsedou představenstvaGazpromu. Od 21. května 2001 do 11. června 2009 zastával pozici mimořádného a zplnomocněného velvyslance Ruské federace na Ukrajině a zvláštního zástupce prezidenta Ruské federace pro rozvoj obchodních a hospodářských vztahů s Ukrajinou. 10. dubna 2003 obdržel diplomatickou hodnost mimořádného a zplnomocněného velvyslance. Od 23. listopadu 2007 byl doyenem diplomatického sboru akreditovaného v Ukrajině. Na postu ruského velvyslance působil více než osm let, v rozporu s nepsaným pravidlem o pravidelné rotaci vedoucích zastupitelských úřadů v zahraničí. 17. února 2009 Ministerstvo zahraničních věcí Ukrajiny (ministr Vladimir Ogryzko) vyrozumělo ruského velvyslance Viktora Černomyrdina o možnosti prohlásit ho „persona non grata“ kvůli jeho nediplomatickému posuzování, komentářům a prohlášení na adresu Ukrajiny a jejího vedení.

[1] Mistr a Markétka (orig. ?????? ? ?????????), 1967. Česky vydalo nakladatelství Odeon roku 1969. Mistr a Markétka je Bulgakovovo vrcholné a poslední dílo, které autorovi právem získalo světovou proslulost. V Bulgakovově groteskním mnohavrstevném mystériu se rozvíjí a prolíná více rovin: je stejně tak fantaskním a symbolickým obrazem doby jako realistickým vylíčením dusné atmosféry Moskvy 20. a 30. let, biblickým apokryfem, eschatologickou vizí i ostrou satirou na poměry. Svůj „příběh novodobého Fausta“ začal Bulgakov psát v r. 1929 a poslední úpravy

BULGAKOV; MICHAIL: DIVADELNÍ ROMÁN MISTR A MARKÉTKA. - 1987. Ilustrace BORIS JIRKŮ

diktoval, už slepý, své ženě pět dní před smrtí roku 1940. (Bulgakov, Michail Afanasjevič (1891–1940)byl ruský a sovětský prozaik, dramatik a lékař první poloviny 20. století.

[2] Černomyrdin, Viktor Stěpanovič (1938–2010) byl sovětský a ruský státník, předseda Rady ministrů Ruské federace (1992-1993), úřadující prezident Ruské federace (5. - 6. listopadu 1996), předseda vlády Ruské federace (1993-1998), ruský velvyslanec na Ukrajině (2001-2009). Od 11. června 2009 až do konce života byl poradcem prezidenta Ruské federace a zvláštním zástupcem ruského prezidenta v otázkách hospodářské spolupráce s členskými státy Společenství nezávislých států (SNS). V roce 1980 se seznámil s Borisem Jelcinem, v té době prvním tajemníkem Sverdlovského zemského výboru KSSS. Byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR (1984-1989) a poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR (1985-1990). Členem ústředního výboru KSSS byl v letech 1986-1990. Po nástupu Michaila Gorbačova od roku 1985 čtyři roky zastával funkci ministra ropného a plynárenského průmyslu SSSR. Poté, co bylo ministerstvo přeměněno na Státní plynárenský koncern, předsedal správní radě. Dne 30. května 1992 byl jmenován místopředsedou vlády ruské federace pro oblast paliv a energetiky. Dne 14. prosince 1992 na VII. sjezdu lidových poslanců Ruska prezident Boris Jelcin poté, co byla většinou poslanců odmítnuta kandidatura J. T. Gajdara na post předsedy Rady ministrů Ruské federace, který se uvolnil po rezignaci Ivana Silajeva v září 1991, navrhnul Viktora Černomyrdina. Prezidentem navržená kandidatura byla sjezdem schválena. Ve stejný den Jelcin podepsal dekret o jmenování Černomyrdina předsedou Rady ministrů. Od 25. prosince 1993 byl předsedou vlády Ruské federace. Od 14. prosince 1992 do 26. května 1998 stálým členem Rady bezpečnosti Ruské federace. Od 24. srpna 1998 opět působil jako předseda vlády, ale dvakrát nebyl schválen dumou, na potřetí Boris Jelcin podal dumě kandidaturu Jevgenije Primakova, jehož schválením předsedou vlády skončil krátký návrat Viktora Černomyrdina na post premiéra. Dne 14. dubna 1999 byl jmenován zvláštním zástupcem prezidenta Ruské federace k vyřešení situace kolem Svazové republiky Jugoslávie. Společně s finským prezidentem Marttim Ahtisaarim dojednal u prezidenta Miloševiče ukončení operací v Kosovu výměnou za konec bombardování Jugoslávie vojsky NATO. V letech 1995-2000 byl vůdcem hnutí "Náš dům - Rusko". V letech 1999-2001 byl poslancem Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace za Jamalo-něnecký autonomní okruh. V letech 1999-2000 byl předsedou představenstva Gazpromu. Od 21. května 2001 do 11. června 2009 zastával pozici mimořádného a zplnomocněného velvyslance Ruské federace na Ukrajině a zvláštního zástupce prezidenta Ruské federace pro rozvoj obchodních a hospodářských vztahů s Ukrajinou. 10. dubna 2003 obdržel diplomatickou hodnost mimořádného a zplnomocněného velvyslance. Od 23. listopadu 2007 byl doyenem diplomatického sboru akreditovaného v Ukrajině. Na postu ruského velvyslance působil více než osm let, v rozporu s nepsaným pravidlem o pravidelné rotaci vedoucích zastupitelských úřadů v zahraničí. 17. února 2009 Ministerstvo zahraničních věcí Ukrajiny (ministr Vladimir Ogryzko) vyrozumělo ruského velvyslance Viktora Černomyrdina o možnosti prohlásit ho „persona non grata“ kvůli jeho nediplomatickému posuzování, komentářům a prohlášení na adresu Ukrajiny a jejího vedení.

 

[1] Akela (Hindština: ????? / Akela zvaný Osamělý vlk nebo velký vlk) je fiktivní postava příběhů Rudyarda Kiplinga v jeho proslaveném románu Kniha džunglí. Akela je vůdčím samcem indických vlků indické oblasti Seeonee a předsedá schůzkám vlčí rady. Jednoho dne se rada vlků rozhodne adoptovat ztracené dítě Mauglího a Akela se stává předním mentorem Mauglího. Jméno Akela znamená v hindštině a urdštině „jediný či osamělý“. Kipling ho také „důvěrně“ nazývá Osamělým vlkem (Lone Wolf) přičemž Akelu zobrazuje s povahou anglického gentlemana.

[1] Mario Sousa, Lži týkající se Sovětského svazu zde: http://pvpravda.cz/mario-sousa-lzi-tykajici-se-dejin-sovetskeho-svazu/

[2] Chruščov, Nikita Sergejevič, viz Čeněk Ullrich: Antiříjen 1956

[3] Eiche(Eihe), Roberts (1890-1940), rovněž známý pod rusifikovaným jménem Robert Eikhe (Robert Indrikovicn Eikhe), byl lotyšský bolševik a vysoký funkcionář VKS (b), několikrát byl zvolen do ÚV a stal se kandidátem člena politbyra (1934). Když pracoval v západosibiřském výboru strany, podílel se aktivně na kolektivizaci, rozkulačování a tzv. velkých čistkách. V roce 1937 byl Eiche jmenován lidovým komisařem zemědělství Sovětského svazu. Následujícího roku 1938 byl však zatčen a obviněn z vytvoření „lotyšské fašistické organizace“ a popraven v roce 1940. Roberts Ejche byl prvním tajemníkem Západosrbského regionálního výboru VKS (b). „V průběhu předvolebního boje proti zbytkům nepřátel se budeme setkávat s nimi i jejich „detašovanými“ pracovišti a musíme tudíž nyní studovat a jasně pochopit, kdo jsou tito nepřátelé, jakož se i zjistit, kde jsou „logistická“ centra těchto nepřátel“.

Zinověv, Grigorij Jevsejevič (1883- 1936) Hirsch Apfelbaum, známý také pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij byl bolševický revolucionář, sovětský politik a jedna z obětí tzv. Stalinových čistek. Grigorij Zinověv se narodil jako syn chudých židovs

 

[4] Zinověv, Grigorij Jevsejevič (1883-1936) Hirsch Apfelbaum, známý také pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij byl bolševický revolucionář, sovětský politik a jedna z obětí tzv. Stalinových čistek. Grigorij Zinověv se narodil jako syn chudých židovských zemědělců, vystudoval filosofii, literaturu a historii, zajímal se o politiku a v roce 1901 se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS). Po jejím rozdělení roku 1903 se připojil k bolševické frakci RSDDS. Mezi lety 1903 a pádem Ruského impéria v únoru 1917 byl významným bolševikem a jedním z Leninových nejbližších lidí. V roce 1907 byl zvolen do ústředního výboru. Zinověv zůstal Leninovým stálým pobočníkem i představitelem různých socialistických organizacích až do roku 1917. Grigorij Zinověv strávil první tři roky první světové války ve Švýcarsku. Do Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku s Leninem a dalšími revolucionáři. Jakkoli se Zinověv i Kameněv po jistou dobu těšili podpoře většiny v ústředním výboru bolševické strany, zákonité rychlé hroucení, troskotávající a hnijící systém všech buržoazních stran, jenž v srpnu 1917 dovedl Rusko až k diktatuře generála Kornilova, sveřepé pokračování vlády ve vedení imperialistické války navzdory odporu drtivé většiny nejen ruských obyvatel, muselo poúnorové Rusko logicky dospět až ke zcela demokratickému převzetí moci sověty, ustavení revoluční vlády lidových komisařů v čele s V. I. Leninem dne 7. listopadu 1917 v Petrohradě, vyhlášení práva národů na sebeurčení a to včetně možnosti vystoupení, vyhlášení dekretů o půdě a míru, V. I. Lenin tou dobou označil v dopise Zinověva a Kameněva za „dezertéry“. To byl důležitý bod obratu v Zinověvově kariéře. Mnohem významnější postavou se však jevil samolibý nafoukanec nedbající rozhodnutí VKS (b) Lev Trockij. Zinovjev nechtěl přijmout svou degradaci a dělal vše pro to, aby podkopával Trockého pozici uvnitř strany mezi léty 1918 a 1925. Během Leninovy nemoci vytvořili Zinověv, Kameněv a Josif Stalin vládnoucí triumvirát, který umenšil vliv Trockého. Po smrti Lenina a bezprecedentně jednoznačné volbě J. V. Stalina generálním tajemníkem VKS (b) Stojí za připomenutí, že v průběhu jednání strany před XV. sjezdem VKS (b) hlasovalo 724.000 členů pro leninskou politiku ÚV, zatímco směšných 4.000 hlasů bylo odevzdáno pro platformu trockisticko –zinověvského opozičního bloku. To znamená, že se jednalo o 0,5%

členské základny, jež se této diskuse účastnila.

Zdroj:http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649

G. J. Zinověv a L. B. Kameněv byli za protisovětskou podvratnou činnost v roce 1928 vyloučeni ze strany. Zůstali politicky nečinní do října 1932, kdy se do politiky opět vrátili. Po vraždě Sergeje Kirova, k níž došlo 1. prosince 1934 rukou vraha Leonida Nikolajeva, začal tzv. stalinský teror. Zinovjev a Kameněv věděli, že nebudou ušetřeni. Nejvyšší prokurátor SSSR Vyšinskij je obvinil z vraždy Kirova . Zinovjev v roce 1935 dostal 10 let vězení. Poté však byl spolu s Kameněvem obviněn z vytvoření teroristické organizace, která měla zavraždit Stalina. Ve skutečnosti žádnou takovou organizaci nezaložil. Přesto však byl odsouzen k trestu smrti a popraven ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936. Těsně před svojí smrtí ještě k popravčím zakřičel: „Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!“ Zinovjev byl v roce 1988 rehabilitován.

[5] Kameněv, Lev Borisovič, vl. jm. Leo Rosenfeld ( 1883-1936)

Studoval na technologickém ústavě moskevské univerzity, odkud byl roku 1902 vyloučen pro účast na demonstracích sociálně demokratické strany. Po propuštění z všzení odjel do Paříže. Po rozpadu strany se přimkl k bolševikům a vrátiv se do Ruska, účastnil se revoluční práce v Tbilisii, Moskvě a Petrohradě, kde rozvinul agitační propagandu slovem i písmem. Byl proto roku 1908 uvězněn, načež odešel za hranice, kde působil jako obratný publicista strany.

Počátkem roku 1914 se vrátil do Petrohradu a vedl revoluční činnost strany v Rusku. V listopadu 1914 zatčen a poslán doživotně na Sibiř. Vrátil se po únorové revoluci roku 1917 a obnovil svou činnost v Petrohradě jako člen ústředního výboru VKS (b), kde často nesouhlasil s Leninem.

Po červencovém puči generála Lavra Kornilova byl nakrátko uvězněn. Po nenásilném převratu Říjnové revoluci 1917, proti níž se stavěl, se na čas rozešel se stranou, a posléze se spojil s ostatními socialistickými stranami. Později se stal členem mírové delegace v Brestu a vedl jednání s Finskem. Též se účastnil jednání o navázání styků s Anglií. Spolu se Zinověvem bojoval Kameněv proti opozici Trockého, ale roku 1925 sám do opozice vstoupil. Byl proto koncem roku 1926 zbaven funkcí a poslán do Itálie jako zástupce SSSR. V prosinci 1927byl vyloučen ze strany a přijat teprve po veřejném doznání omylů. Svěřen mu pak byl úřad předsedy hlavního koncesionářského komisariátu. V roce 1936 byl obviněn z vytvoření teroristické organizace pro zavraždění Josifa Stalina a jiných činitelů sovětské vlády, Nejvyšším soudem SSSR pod předsednictvím prokurátora A. J. Vyšinského byl shledán vinným a popraven v Moskvě dne 25. srpna 1936.

Vynikajícím a profesionálním způsobem zpracovaný přehled zrádců a panoptika rozličných kreatur placených Georgy Chorošem z pera mediálního analytika Petra Žantovského. Doporučuji doposlouchat a dosledovat.

 

[1] Žukov, Jurij Nikolajevič (nar. 22. ledna 1938) v Krasnogorsku, je ruský historik, autor značného množství vědeckých prací a vedoucí výzkumný pracovník Ústavu dějin Ruska na Ruské akademii věd. V roce 1976 Žukov obhájil disertaci s názvem Kritika moderní buržoazní angloamerické historiografie ve vývoji sovětské kultury.  Přijal místo editora sekce sovětských dějin na tvorbě Velké encyklopedie Ruska. Vedl tým redaktorů a odpovídal za sestavení encyklopedií Moskva a Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR.  Je autorem několika monografií a stovek vědeckých prací z období sovětské historie v letech 1920-1950. V roce 1992 Žukov obhájil  disertační práci (Sc.D.) nazvanou Činnost sovětských tajných služeb při obraně historických a kulturních památek v letech 1917-1920. Žukov se pravidelně objevuje v ruských televizních pořadech věnovaných sovětským dějinám.

Bibliografie J. N. Žukova:

1) Secrets of Kremlin: Stalin, Molotov, Beria, Malenkov (Tajemství Kremlu: Stalin, Molotov, Berija, Malenkov), Moskva, 2000

2)Different Stalin. USSR Political Reforms in 1933-1937 (Jiný Stalin. Politické reformy v SSSR v letech 1933-1937), Moskva 2003

3)Stalin: Secrets of State Power (Stalin: Tajemství státní moci), Moskva, 2008

4)Handbook of Stalinist (Příručka stalinisty), Moskva, 2010

5)The Puzzle of 1937 (Rébus 1937), Moskva, 2010

6)Stalin's First Defeat. 1917-1922. From Russian Empire to USSR (Stalinova první porážka. 1917-1922. Z Ruského impéria k SSSR), Moskva, 2011

[3] Julin, Boris Vitaljevič (nar. 1967) ruský historik, autor knihy Borodinská bitva a odpůrce tezí o Stalinem cíleně vytvořeném hladomoru na Ukrajině z let 1932-33. (Rozhovor s B. V. Julinem o historickém fenomenu i příčinách hladomoru na Ukrajině s českými titulky zde: http://leva-net.webnode.cz/products/boris-julin-o-hladomoru-na-ukrajine-cz-titulky/

[4] Kirilina, Alla Aleksejevna, ruská kandidátka historických věd zabývající se obdobím sovětského Ruska, dějinami Říjnové revoluce a SSSR. Specializuje se především na postavu leningradského bolševika, předsedu leningradského sovětu a blízkého přítele a soudruha Josefa Stalina - Sergeje Mironoviče Kirova, zákeřně zavražděného psychicky nemocným Leonidem Nikolajevem s největší pravděpodobností řízeným protistátním teroristickým centrem vedeným L. D. Trockým a jeho synem Leonem Sedovem. A. A. Kirilina je rovněž ředitelkou petrohradského Muzea S. M. Kirova.

Je příznačné, že v polovině dvacátých let G. J. Zinověv[1], „třetí Griška“ ruské historie (kdo by tušil, že je nulou, dokonce nickou na kvadrát), drze argumentoval potřebou odstranění Stalina z postu generálního tajemníka s tím, že ho jako předseda Kominterny společně s jedním z jejích vysoce postavených funkcionářů ve třicátých letech Osipem Pjatnickým[2] nemá rád.

Druhou skupinu nenávistníků tzv. stalinismu je možno prozatímně nazvat „sovětskými liberály“. Kdo to vlastně je „sovětský liberál“? Samozřejmě, že nejde o liberála v klasickém smyslu a konec konců vlastně nejde o liberála vůbec.SOVĚTSKÝ NOMENKLATURNÍ LIBERÁL TO JE TAKOVÉ KOMICKÉ RAZÍTKO: JE TO ÚŘEDNÍK, KTERÝ TOUŽIL SPOTŘEBOVÁVAT VÍC, NEŽ MU BYLO PODLE PŘÍSNÝCH PRAVIDEL HODNOCENÍ SOVĚTSKÉHO NOMENKLATURNÍHO HIERARCHICKÉHO SYSTÉMU SPOTŘEBY UMOŽŇOVÁNO, BYL OCHOTEN SMĚNIT JISTOTU ZABEZPEČENÍ ZBOŽÍM V SSSR ZA ZÁPADNÍ VIZI VZDUŠNÝCH ZÁMKŮ KAPITALISTICKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ, MÍNIL ČASTĚJI CESTOVAT NA ZÁPAD A TĚŽIL ZE STÍNOVÉ EKONOMIKY, JEJÍŽ VIDINA MU POSKYTOVALA PŘEDSTAVU SOCIÁLNÍ EXTÁZE.

Dnes se to nazývá korupce, ale pro označení systému je takový termín sotva použitelný: Korupce je v definována využíváním veřejné sféry k soukromým účelům a zájmům. Faktem je, že ve skutečnosti neexistoval žádný právní rozpor mezi těmito sférami, protože žádná soukromá sféra neexistovala – „vše vůkol náleželo kolchozu, vše vůkol patřilo mě“. Namísto korupce bychom měli hovořit o tom, že podkopáváme systém, který po nějakou dobu - až do poloviny sedmdesátých let, kdy do země začaly proudit neevidované ropné dolary - byl kvantitativně lepšího charakteru.

Šelepin, Alexander Nikolajevič (1918–1994), byl sovětský politik a bezpečnostní a zpravodajský důstojník, dlouholetý člen ÚV KSSS, který působil jako první místopředseda vlády, člen politbyra a předseda KGB od prosince 1958 do listopadu 1961.  Jako šéf KG

Proto je správnější mluvit o deformaci systému. Nejvíce tito deformátoři nenáviděli Stalina proto, že zlodějská nomenklatura dobře chápala, že za jeho vlády či jí odpovídajících poměrů by neušli odplatě; a protože se tolik obávali příchodu neostalinisty A. Šelepina[1], vsadili na Leonid Brežněva[2] - a neprohráli.

— Skutečný SSSR na počátku osmdesátých let připomínal galaktickou říši z románu Isaaka AsimovaAkademie („Nadace“) — zdařilou fasádu vystavěnou z rozleptaných cihel s odpadávající omítkou.

Na rozdíl od impéria se u nás v SSSR nevyskytl matematik Selden se svým plánem, měli jsme „matematika“ B. Berezovského, což samo hovořilo za vše.

Ale zpět k stalinofobii. Ta zcela jasně koreluje s nasměrováním společnosti ke kultu konzumu, který spotřebu pokládá za (a povyšuje na) smysl života.

Je symbolické, že jeden z „kovaných antistalinistů“ sdělil v přímém přenosu: národní i národnostní ideje si nechte pro sebe, mně umožněte konzumovat.

Může snad takový typ nenávidět Stalin a stalinismus? Nejen může, ale musí... Stalinismus prezentuje dějinnou tvorbu a veskrze kladný postoj člověka k tvořivosti jakožto k cíli i smyslu lidského života v nové epoše, v níž SSSR byl kreativním, bezesporu duchovním projektem, jenž byl nezřídka uznáván dokonce i těmi, kteří s vizí Sovětského svazu prvoplánově nesympatizovali.  V tomto ohledu je poukázáno na to, že dle bývalého ministra školství Ruské Federace A. A. Fursenka, tkvěl smysl sovětské školy právě v jejím úsilí o kvalitní vzdělání tvůrce, zatímco úkolem školy Ruské Federace je vzdělávat kvalifikovaného spotřebitele.

Ukázalo se, že tu jde o národní, přesněji řečeno skupinovou ideu, protože spotřebitel ani „spotřeba" nemají žádnou státní příslušnost, pročež tím zcela zásadním tu jsou necky, kdo je zaopatří a zda půjde o troky naše nebo cizí. Na každý pád zůstává klíčovou otázkou jediné: Jak a kudy do nich strčit rypák.

Symbolické je rovněž následující: Samotná postava, která si pro sebe vyžádala „dovolenou o dovolené“, se vyjádřila v tom smyslu, že pokud zemi na východ od Uralu dokáže zvládnout, ať si ji vezme.

Takto náročná instalace antistalinismu odpovídá a shoduje se s globalistickou — jde v podstatě dvě strany téže mince. Tímto způsobem se rýsovala linie od anti-stalinismu k smerdjakovštině (dle postavy Pavla Smerdjakova z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazové), tj. k rusofobii. Sociální svět anti-stalinistů je globální „stodolní dvorek", jehož hlavním smyslem i cílem je umožnit a poskytovat konzum pod vedením a dohledem světové vlády.

STALIN TŘIKRÁT ZHATIL VÝSTAVBU TAKOVÉHO SVĚTA KONZUMU NA RUSKÉ PŮDĚ, ZA COŽ JE DODNES NENÁVIDĚN VŠEMI ANTISTALINISTY SVĚTA. Všechno je prozaické, hovoříme-li o svobodě a demokracii. „Sovětská totalita“ bývalých sovětských kariéristů a bonzáků nemůže nikoho oklamat. Paradoxně se takovou ukázala být část levých (podmíněně: „trockisté“, leví globalisté) a část pravých (podmíněně: „bucharinci“). V tomto ohledu je zřejmé, že blok „Trockij — Bucharin“ není porušením zdravého rozumu, ale dialektickou logikou, s níž Stalin odpověděl na otázku, zda je možný levicový pravicový blok. Věc zformuloval takto: „Pokud půjdeš doleva, přijdeš napravo. Když vykročíš doprava, dojdeš nalevo. To je dialektika.“

STRACH POZDNÍ SOVĚTSKÉ NOMENKLATURY ZE STALINA TO JE STRACH „STÍNOVÉHO SSSR“ PŘED MPŮVODNÍM PROJEKTEM, STRACH PARAZITA PŘED ZDRAVÝM ORGANISMEM, STRACH Z LIDÍ. Po roce 1991 získal tento strach novou a neskrývanou třídní dimenzi, která se, jak se s postupem času ukázalo, naplno projevila zuřivou destalinizační kampaní, jež tento panický strach proměnila v smrtelnou, panickou a fatální hrůzu.

Otázka příčin nenávisti Západu vůči Stalinovi je klíčová. Zde jsou hlavními dva aspekty: prakticko-politický a metafyzicko-historický: Prakticko-politický aspekt je jednoduchý: impregnuje vše Stalina, zpochybňují nepřátelé Ruska a Rusů naše vítězství ve Velké vlastenecké / Druhé světové válce, a proto zlehčují i právo Ruské federace být mezi velkými mocnostmi, jejichž členství v klubu je ještě do značné míry určováno účastí v protihitlerovské koalici a její roli v ní.

Srovnávání a stavění na roveň Stalina s Hitlerem resp. Sovětského svazu s nacistickou Třetí říší mají společně se lžemi o tom, že na vypuknutí II. světové války nesou stejnou vinu Stalin i Hitler (přičemž Stalin o něco větší), zákeřně, jakkoli průhledně, směřují a cílí k jedinému — nakydat na SSSR (a následně i Ruskou federaci) hnůj, obvinit ho z rozpoutání války a zvrátit i snížit klíčovou roli Stalina (a Rudé armády) z faktického zachránce světa před nacismem a olbřímího vítěze v paliče a původce války totožného s Hitlerem. To znamená, že z praktického a politického hlediska je vše jasné a jednoduché.

Mnohem zajímavější je dle mého názoru metafyzicko-historický aspekt problému příčin nenávisti západní věrchušky vůči Stalinovi. Věc se má tak, že Stalin dokonce natřikrát přelámal plány této elity — pravicových globalistů — hodlající vytvořit celosvětovou diktaturu pod záštitou něčeho podobného světové vládě, o jejímž projektu ostatně již mnohokrát své vypověděla média vlastněná rodinami Warburgů a Rockefellerů.

 Abychom byli spravedliví, musíme říci, že tím prvním, kdo začal protlačovat nutnost existence něčeho podobného, jako je světová vláda, byl již v 19. století klan Rothschildů, nicméně ruští carové Alexandr I. a Mikuláš I, podkopávali jeho politiku. Odtud pramení rothschildovská nenávist k domu Romanovců z konce 19. století. Jeden z nejvýznamnějších členů banksterské famílie Rothschildů dokonce uvedl, že pro jejich rodinu je vidina světa s Romanovci v čele Ruska zcela nepřijatelná.

STALIN UČINIL PRO VYŘAZENÍ HARAMPÁDÍ NEJVYŠŠÍCH GLOBÁLNÍCH VŮDCŮ DEFINUJÍCÍCH SEBE SAMA "SVĚTOVOU VLÁDOU" VÍCE NEŽ VŠICHNI RUŠTÍ CAROVÉ DOHROMADY, PŘIČEMŽ MOUDŘE VYUŽIL DO OČÍ BIJÍCÍCH ROZPORŮ MEZI TĚMITO PRAVÝMI GLOBALISTY.

Srpem Rudé říše natřikrát usekal globalizační snopy na poli ruských dějin XX. století. Poprvé tak Stalin učinil ve druhé polovině dvacátých let, přesněji v letech 1927-1929, kdy se jeho tým mohl opřít o bytnějící sílu Velkého systému Ruska, o pomoc zástupců zpravodajských struktur Ruské říše, nebál se poukázat na rozpory a antagonismy uvnitř buržoazních sil, především však dokázal postupně nahradit plán „světové revoluce“ antikapitalistickým projektem „Rudé (socialistické) říše.“

Bankovní elity tzv. fininternu ve svých plánech na vytvoření Benátek velikosti Evropy (či dokonce celého světa) se rozhodly rozjet projekt „světové války“ a pomohly přivést Hitlera k moci, aby mu jakýmkoli způsobem usnadnily možnost nastolit a upevnit teroristickou diktaturu kapitálu - Třetí říši. V důsledku angloamerického finančního pumpování a podivných penězovodů v roce 1929, kdy byl Trockij vypovězen z Ruska (a došlo k Stalinovu rozloučení se „světovou revolucí“), byl postupně Hitler vybrán a připravován, aby mohl nastoupit, bojovat a sehrát úlohu agresora ve hře napsané pro něj.

Podle scénáře tohoto „spektáklu“ měl Hitler nejprve zničit SSSR a následně padnout právě pod vládu Anglosasů. Pomohla mu i válka Velké Británie a Spojených států, která během vojenského konfliktu zničila nejen Třetí říši, ale i Třetí britskou říši (druhá skončila vznikem severoamerických států).

Napotřetí Stalin zmařil plány globalizátorů tím, že nepřipustil spuštění

Sovětský plakát MARSHALŮV PLAN v praxi USA nasazují chomout vojenských základen Evropě

Marshallova plánu v zemích osvobozených Rudou armádou, vytvořil jaderný štít, pod jeho vedením se Sovětský svaz nestihl zotavit během 20 let, jak předpovídali západní odborníci, ale za deset let a především dokázal již na přelomu 40-tých a 50-tých let přeměnit Sovětský svaz na světovou velmoc.

Stalin je generálním návrhářem a geniálním projektantem jedinečného geohistorického nárysu — tzv. modelu neo-imperiálního, který byl skutečně mocen účinně čelit globalizmu. Na počátku XX. století anglosaský globalizační projekt britské říše a USA (na kapitalistickém základě) — narazil na existenci impérií jiných, narušujících uskutečňování projektu Anglosasů. Hlavními z těchto čtyř říší byly dvě - německá a ruská.

Zatímco se mezi sebou ostře poštívaly a nevybíravě si hrozily, která z nich udeří dříve, dokázaly tak jen odkryly své „trumfy“ plné vnitřních protikladů a rozporů.

První světová válka - terminátor eurasijských říší

Přibližně deset let probíhalo vše podle plánu, ale v pozdních dvacátých letech se proces zcela vymkl z pod kontroly: Stalinský tým totiž získal převahujak nad levými, tak i pravými křídly (dle jedněch i druhých se mělo Rusko stát pouhým přívažkem Západu, polínky k pohodovému teplíčku v jejich buržoazním krbu). Během následujících 10 let však Stalin

V roce 1929 vyšla kniha Jakova Bermana Jak Lenin bojoval proti imperialistické válce.

dokázal vybudovat po všech stránkách stále funkčnější i mohutnící baštu Rudého impéria s nejmocnějším vojensko-průmyslovým komplexem vystavěným s využitím globálních trendů (včetně jejich rozporů), které mu měly sloužit. Stalin našel zlatý klíč k tajným dveřím zisku buržoazních globalistů, který jedna z jeho částí hodlala vydobýt na úkor investic do SSSR, konkuruje tak svým oponentům z části opačné. Stalin je na každý pád autorem a tvůrcem jediného úspěšného antiglobalizačního projektu dvacátého století. Názorně, přehledně i s hlubokým a komplexním pochopením situace nastínil i ukázal, jak je třeba globalizátorům čelit a jak proti nimi bojovat. Pokud budeme považovat za rok definitivního kolapsu globalizačního projektu světové revoluce v SSSR rok 1929 (v němž NEP,

Z Ruska NEPovského vytvoříme Rusko socialistické!

který se pokusil správu SSSR úzce propojit s globalizací, nadobro zkrachoval), pak bychom mohli s úspěchem tvrdit, že Stalin tlačil na příchod globalizace po dobu 60 let - až do konečné kapitulace Gorbačova na Maltě ve dnech 2. až 3. prosince 1989. Je více než zřejmé, že podobné hrátky by provozovatelé světové hry nikdy nepřipustili.

Epochální zrádce s protege Nového světového řádu Georgem Herbertem Walkerem Bushem v roce 1988

NavícSTALIN PŘEDSTAVIL SVOU TECHNOLOGICKOU VIZI BOJE PROTI NEPŘÁTELŮM SOCIALISMU TÍM, ŽE JEDNOZNAČNĚ VYJEVIL ÚSILÍ O POSÍLENÍ VLIVU SOVĚTSKÉ EKONOMIKY I HOSPODÁŘSTVÍ, VČETNĚ VYTVOŘENÍ ALTERNATIVNÍHO SVĚTOVÉHO TRHU, PRVOŘADĚ CÍLÍCÍHO K PODKOPÁNÍ POZICE DOLARU. Tady museli globalizátoři zvolat spolu s jedním z ruských básníků osmnáctého století: „Můžete milovat starce?“ Samozřejmě, že nemůžete. Oni však takového „starce“ jako Strýčka Joea či Starého Joea, jak důvěrně Stalina nazývali Anglosasové, milovat nemohou - jen nenávidět. Vezmeme-li v úvahu výše zmíněné skutečnosti, pak analýza stalinismu a sovětských zkušeností, stejně jako povinná historická kritika prvního i druhého, znamená nutnost bezodkladného zahájení práce na řešení chyb a zůstává pro nás naléhavým úkolem.

Existuje ještě jeden zajímavý obrat anti-stalinských kampaní na Západě (u nás v tomto smyslu aktivně pracuje „pátá kolona“) – mající za úkol položit rovnítko mezi stalinismus a hitlerismus, přičemž prakticky-politický aspekt uvedeného byl diskutován výše. Existuje však ještě zajímavější aspekt. Souhlasím s těmi analytiky, kteří poukazují na podobnost stanovení cílů současného globálního vedení se záměry nacistické elity: Obě tato směřování totiž vycházejí z nutnosti drastického snížení světové populace, oboje jejich temné vize tkví v děsivých představách fanoušků struktur Nového světového řádu, spočívají ve vytvoření Světové vlády spravující globální řízení; oba tyto plány jsou na každý pád protikřesťanské. Třetí říše nebyla alternativou globalizace; byla však prostředkem globálních elit (těžících z realizace projektu Třetí říše - a to především hmotně) a zároveň zůstávala brutálním pokusem o vytvoření „Nového světového řádu“ (po němž by bylo případně možné zavést měkký).STALINŮV NEO-IMPERIÁLNÍ ANTIKAPITALISMUS SE STAL REÁLNOU ALTERNATIVOU JAK HITLERISMU, TAK I K ANGLOSASKÉMUNOVÉMU ŘÁDU. A právě z tohoto důvodu počal být stalinismus podle, cíleně i naprosto lživě, o to víc však úporně a vytrvale srovnáván s hitlerismem, ale právě tzv. stalinismus začal být prezentován daleko nenávistněji podléhaje o mnoho přísnějším kritériím totalitářství než hitlerovský nacismus. Pouze takovýmto způsobem bylo lze dospět jednak k položení rovnítka mezi komunismus (socialismus) a fašismus (nacismus) či odhalit podobnost lépe řečeno totožnost Hitlerova nového řádu s „Novým světovým řádem“ poválečných anglosaských globalizátorů; Za druhé, J. V. STALIN SKUTEČNĚ ZTĚLESŇOVAL JEDINOU FAKTICKOU ALTERNATIVU KE (KAPITALISTICKÉMU) GLOBALISMU, ROZHODNĚ SE ZASADIL ZA PŘERUŠENÍ CHODU ANTISOVĚTSKÉHO PROGRAMU V DUCHU tzv. „3 D (DEINDUSRIALIZACE, DEPOPULACE, DERACIONALIZACE) A PŘED SVOBODNÝMI NÁRODY SOVĚTSKÉHO SVAZU TAK ROZVINUL„CESTOVNÍ MAPU“ REFLEKTUJÍCÍ VĚDOMÉ I VIDOUCÍ PLÁNY ODPOVĚDNÉHO HOSPODÁŘE. JEDNALO SE O STALINSKOU SOVĚTSKOU NEO-IMPERIÁLNÍ PLNĚ FUNKČNÍ ALTENATIVU SESTÁVAJÍCÍ VÝHRADNĚ NA ANTIKAPITALISTICKÉM ZÁKLADĚ.

Čím silnější bude odpor proti globalizaci, tím aktivněji a věrněji budou současníci s úctou a obdivem vzhlížet k odkazu věru gigantické postavy Stalina i s jeho jménem spojené velkolepé i obdivuhodné dějinotvorné misi výstavby SSSR, kterou samozřejmě nelze a ani není možné restaurovat ani opakovat. Stalin samozřejmě dělal chyby, někdy velmi nepříjemné. Ano, leží na něm vina za celou řadu procesů i událostí - chyb, jež de facto odráželi složitost dané doby. To však zůstává osudem všech státních činitelů. A v případě britských a amerických politiků snad žádná vina neexistovala? Pochopitelně, že ano, avšak v porovnání s vybájenými  haus-numerami tzv. Stalinových obětí vypadala titěrně.

Kdo nařídil hanebné svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki, byť tato „malá“ apokalypsa nebyla v žádném případě vojenskou nutností a de facto byla provedena jen jako podlá výstraha Sovětskému svazu? Kdo rozkázal bombardování Kambodži, v jehož důsledku bylo povražděno přes milion Khmerů, suma, jejíž hororový objem lze jen obtížně odlišit od Pol PotovýchVražedných polí, kterých klíčovým viníkem byla nestrávená žlučovitá nenávist tehdejších administrativ USA k bezpříkladně vlasteneckému a hrdinnému boji vietnamského lidu, partyzánů i Vietnamské lidové armády proti yankeeským agresorům. Byli to právě američtí hlavouni a jejich vládám diktující Vojensko-průmyslový komplex, kteří nesou přímou a plnou odpovědnost za milion a půl khmerských obětí, titíž vládci USA, jejichž média začala vyřvávat do celého světa litanie o zvěrstvech Pol Potovy krutovlády, jíž de facto svým bombardováním otevřely brány moci. Ale o asi

Osvobození Kambodži od Pol Potovy krutovlády oddíly Vietnamské lidové armády roku 1978.

jednom milionu Hutuů a Tutsiů i přibližně dvěma milionům obyvatel sousedních zemí pobitých v devadesátých letech za shovívavého přihlížení světových, především Západních mocností a místních afrických oligarchů z nějakého důvodu zarytě mlčí.

Ale teprve tehdy, když bylo potřeba použít genocidy ve středu Afriky, těchto „Tanců k oslavě zrůd“ (název jedné z nejkvalitnějších knih o rwandských krvavých událostech mezikmenových válek) jako záminky k úderu řízenému 2-3 desítkami představitelů světové elity k rozpoutání tamního masakru, byla tato krvavá lázeň až po dlouhých 18 letech ukončena a teprve až dne 17. srpna 2012 byla příslušná žádost podána hlavnímu žalobci Mezinárodního soudního dvora. Příklady lze násobit, ale situace je i bez toho zcela jasná.

... Stalin jednou poznamenal: existuje logika záměrů a existuje logika okolností a logika okolností je silnější než logika záměrů.Existuje záměr, aby jisté síly a vrstvy znevažovaly Stalina a sovětskou minulost, v temnotě skrývaly mnoho negativních a v podstatě katastrofických výsledků postsovětské doby, flagrantní nedostatek talentu k vedení, neschopnost dějinné tvořivosti (jaká kreativita?!). Jedná se o proradné zlo, jehož úkolem je vychovávat kvalifikované spotřebitele a konzumenty tak, aby se neohroženě koupali v zoufalství bezbřehé konzumace a nemysleli na nic.

Ale existují i další skutečnosti. Těmi se stala tvrdá fakta o skutečném životě obyvatel Ruska v předvečer toho času nového kola privatizačních reforem; nestandartních okolností při schvalování rozpočtu Ruské Federace na rok 2013 – státního rozpočtu, který vyvolával pochybnosti o tom, zda je Rusko vůbec „sociálním státem“; taková byla zkrátka skutečná realita plánovaná pro Rusko počínaje 1. lednem 2013. Redukce financování většiny starobních penzí z 6% mzdy na 2% (nejednalo se snad o likvidaci důchodového systému?!) bylo mj. příčinou snížení počtu obyvatel Ruské federace. V podstatě současně s kolapsem SSSR došlo k realizaci Západem chystaného a již Hitlerem naplánovaného přetvoření této nejbohatší světové studnice přírodních zdrojů s gigantickým nerostným bohatstvím v přívažek Západu. A pokud by šlo o srovnání se SSSR, pak po všech stránkách nepopiratelně vychází první federativní socialistická republika světa především za éry stalinského budování mohutného, pevného a v rychlých tempech razantně chvátajícího průmyslového stroje jako nesporný vítěz dokonce i v porovnání s Ruským carským impériem časů dodnes reakcí velebených premiérů S. J. Witteho[1] (1905) a především P. A. Stolypina (1906-11)[2].

Tyto okolnosti stály v pozadí a dodnes proto zůstávají validním a relevantním objektem k možnému srovnání se Stalinovou dobou.Protilidové reformy provedené v Ruské federaci roku 1992 – právě ty byly tou nejlepší reklamou pro Stalina i éru jeho vlády a zároveň plně vysvětlují a zdůvodňují nikoli náhodný Stalinův úspěch - navzdory zběsilé, z řetězu puštěné a žlučovitě nenávistné anti-kampani jejích tvůrců v soutěži ??? ?????? (Jméno Ruska). Tento olbřímí úspěch, založený na vymoženostech Stalinovy éry, jak materiálních, tak i sociálních, na Velkolepém stylu

V soutěži Jméno Ruska zvítězil v roce 2017 se ziskem 38% Josif Vissarinovič Stalin

a Velké strategii epochy, vyděsil mnohé k smrti.

Soutěž zároveň ukázala, že se vůdce nemýlil: Vítr dějin nejen odvál špínu z jeho hrobu, ale také zcela nekompromisně rozmetal prodejné pygmeje i potrefené povykující trpaslíky. Navzdory očerňování Stalinova jména, jež mělo formálně vyvrcholit při vyhlášení výsledků výše uvedené ankety „Jméno Ruska“ dne 28. prosince 2008 a která skončila faktickou blamáží, když Josef Vissarionovič zaujal 3. místo. Není to tak dávno, kdy vysoce postavený úředník, který se o situaci evidentně sám přesvědčil, uvedl, že Rusko nemůže znovu přežít obrat vlevo (masové znárodnění atd.).

A pak varoval ty, kteří svou nerozumnou politikou podobné události vyvolávají: pokud se změní nálada ve společnosti, pak jakýkoli pokus o ovlivňování (pravděpodobně prostřednictvím síly) povede k velmi neblahým důsledkům. Je pravda, že o několik dní později jiný vysoký úředník svého kolegu upokojil:scénář „barevných revolucí“, například „oranžové“, nikdo nepřipustí.

Žádný yankeey provedný Majdan v Rusku NEPROJDE...

Nemohu si pomoci, abych věc nerozptýlil „lyrickým odbočením“: přesvědčení úředníků v tom, že jsou pány historického vývoje, je vážně dojemné. Nezapomenu, jak v roce 1995 V. Černomyrdin[3] uvedl, že Rusko vyčerpalo limit pro revoluci maje za to, že hovoří jménem ruské historie. Ne každý státník si toto může dovolit, ale hrdina bezčasí s puncem dočasnosti už vůbec ne. Copak je třeba se odtrhnout od reality takto neadekvátně?! O. Markejev[4] perfektně vystihl vládnoucí vrstvu devadesátých let, když ji srovnal s hejnem tučňáků, nacházejícím na špičce ledovce, majícím za to, že ovládají svůj pohyb, i když ve skutečnosti nevědí nejen o směru oceánských proudů, ale ani o jejich existenci. Vystudoval moskevskou hraniční školu, specializaci - referent - tlumočník. Bylo to však charakteristické jen pro devadesátá léta?

Ve skutečných dějinách, jak správně poznamenala N. J. Mandelstamová[5], „je vítězem ten, kdo zachytil obecné tendence dějin a podařilo se mu je využít“, tj. ten, kdo rozumí směru proudů v oceánu. Stalin mluvil v tomto smyslu obdobně: „Třeba je usadit zákony dějin, ale podstata zůstává stejná. Jinými slovy, k revolucím dochází nebo nedochází nikoli podle vůle úředníků - kouzelníků a malých hospodářů, které tito vynesli k moci, ale kvůli velice významným osobnostem. Revolucemi hýbou jiné síly.

Dále.POKUD JE V RUSKU REVOLUCE MOŽNÁ, PAK TO JISTĚ NEBUDE REVOLUCEORANŽOVÁ - NÝBRŽ REVOLUCE RUDÁ!!! 

Přitom ta poslední bude reakcí na něco daleko horšího než revoluce. Revoluce je něco, co je strukturované a rozvíjející se v určitých mezích, je to Řád vycházející z Chaosu. Sám tento Chaos je reakcí obrovské vnější beztvaré, viskózní hmoty na cizí agresivitu vůči němu. Jakmile Pobědonoscev[6] poznamenal, že Rusko je viskózní zemí: ani revoluce, ani reakce zde nejsou úplně u konce (jakoby zaslechli text skupiny Nautilus-Pompilius: „Jestli jste v této zemi jako gelové bláto, můžete rovnou zmizet“).

Zdá se však, že amorfnost a viskozita jsou takovými výhradně ze západního hlediska. Ve skutečnosti pro většinu pevných a obětavých sovětských vlastenců zůstává J. V. Stalin, především pak jeho neo-imperiální antikapitalistický rudý projekt masivní a robustní nosnou konstrukcí sovětského státu. Jednalo se o bezpochyby gigantický plán a čirou vizi budoucího systému nového Ruska. Zástupci moci v Rusku uvedené problémy zpravidla buď chápali špatně, nebo jim vůbec nerozuměli. Jedinou světlou výjimkou je Stalin. Ano, vlastní masy v Rusku nevytvářely mocenské pyramidy, ty byly dovezeny zvenčí — od Hordy XVIII. století. — ze Západu. „Vládci vždy přinášeli myšlenku na takovou pyramidu zvenčí,“ napsal O. G. Markejev, „byli fascinováni řádem a nádherou zámořských hlavních měst.“

Nikoli tito papaláši, ale samotná masa se rozhodovala, zda-li tuto věrchušku polije živou vodou, řádně ji vyživí nebo ji definitivně odtrhne a nechá ji žít samu pro sebe. Otázkou je pak jen výdrž a trpělivost zástupů. V mnoha ohledech se vyjevil prolhaný chaos klamů chmurných časů nikoli náhodného kolapsu SSSR, včetně zmatečnosti, jíž pociťujeme od devadesátých let.

A jak vědět, zda nebude třeba vybrat a nominovat nového Stalina, postavit stejné orgány, rozumí se, pokud instinkt sebezáchovy zcela neatrofoval napaden cizinci a jejich multimediálními domy, zpravodajskými agenturami

Prigožin, Ilja (1917–2003) byl rusko-belgický fyzikální chemik a filozof známý svými výzkumy disipativních struktur, komplexních systémů a ireverzibility. Nositel Nobelovy ceny za chemii za výzkum v termodynamice (1977).

a koncepčními viry. Ve své práci I. Prigožin[7] a I. Stengersová[8] dávají následující příklad:

Mikroskopický ploský červ motolice (trematód), který parazituje v ovčích játrech, v nichž se sám množí polykáním ovčích mravenců, k nimž musí co nejdříve dorazit. Nicméně, pravděpodobnost, že ovce pohltí infikovaného mravence, je velmi malá. Parazit však „problém“ řeší jednoduchým, ale pro vědce nevysvětlitelným způsobem - přemění malou pravděpodobnost na maximální. Je zřejmé, že trematoda - motolice „přebírá“ tělo svého hospodáře.

Prochází do mozku mravence a nutí jeho oběť, aby se chovala sebevražedným způsobem: zotročený mravenec namísto toho, aby zůstal na zemi, stoupá po stonku rostliny a na konci listu čeká na ovce.“ Snad mravenec „vypadá“, že je svobodný ve svém chování nebo dokonce „řídí“ kývání stonku (srov. tučňáky na špičce ledovce).

Ve skutečnosti je otrokem trematodu, který „vkládá“ do mozku falešný a vražedný „koncept“ chování, jenž zcela eliminuje pocit sebezáchovy. Zavést „koncept“ „řízeného chaosu“ „tržních reforem“ a „lidských práv“ - a „olejomalba“ bude jasná. Není náhodou, že v informačních válkách míří první úder na psychosféru vládnoucích vrstev, obzvláště jejích obranných-imunitních struktur (ideologie a speciální služby) - v tomto ohledu zůstávají velmi poučné dějiny francouzských Encyklopedistů z druhé poloviny 18. století. V suchém zbytku: ze stonku musíte svítit, než bude pozdě.

Ale vraťme se ke zkrocení Chaosu, v pádu-li vzniká: pouze taková pyramida, která splňuje stanovené formy kolektivní spontánnosti a dokáže na ně patřičně reagovat, je schopna v Rusku běžného fungování. Zároveň se může plně spolehnout a opřít o svou pevnou, jakkoli neviditelnou nosnou konstrukci.

Právě to dokázal krystalicky jasně vnímat a plně pochopit především J. V. Stalin, který napsal: „Reformy jsou nevyhnutelné, ale v pravý čas“. A měly to být organické reformy, založené na tradici a postupné obnově pravoslavné identity.

(Zajímalo by mě, zda jsou tyto řádky známy ze řetězu utrženým odpůrcům Stalina z Ruské pravoslavné církve - RPC – Andrej Fursov).               

Z ruštiny přeložil Lukáš Sluka

 

[1] Witte, Sergej Juljevič (1849–1915), také znám jako Sergius Witte, byl ruský politik, diplomat a předseda Rady ministrů Ruského impéria – historicky první premiér Ruska od roku 1905. V roce 1905 jmenoval car Mikuláš II. Witteho ruským ministerským předsedou, tuto pozici zastával ovšem pouhý rok. V pokusu o další modernizaci ruské ekonomiky dohlížel Witte na jednání o potřebách industrializace. Tato konference měla poskytovat doporučení budoucích reforem a data vstupu reforem v platnost. Roku 1905 odjel do USA, kde podepsal smlouvu o ukončení rusko-japonské války. Během svého pobytu v USA se setkal s americkým bankéřem a podnikatelem Johnem Pierpontem Morganem. Během ruské revoluce z roku 1905 vydal Witte manifestt o vzniku a svolání parlamentu, vzniku kontituční monarchie. Po prvních volbách v nově zvoleném ruském parlamentu Dumě rezignoval Witte na svůj post ministerského předsedy. S. J. Witte působil dále v ruské politice jako člen Státní rady, ale již nikdy nezískal výraznou roli ve vládě. Po vypuknutí první světové války prohlašoval, aby se Rusko konfliktu nezúčastnilo. Witte brzy po vypuknutí konfliktu zemřel. Jeho smrt byla pro cara Mikuláše II. a jeho protireformační politiku velkou úlevou.

[2] Stolypin, Pjotr Arkaděvič (1862-1911), ruský reakční politik; 1906-11 předseda vlády a současně ministr vnitra. Politikou tvrdých represálií usiloval o konečné potlačení ruských revolucí 1905-07 a zamezení jakékoliv další činnosti revolučního hnutí (zavedení polních soudů pro trestání revolucionářů, rozehnání 2. státní dumy 1907); údobí jeho vlády bývá nazýváno stolypinskou reakcí. Prosazoval agrární reformu, jež měla urychlit přeměnu občinové půdy v soukromý majetek a posílit kulackou vrstvu jako hlavní oporu carismu na vesnici. Stal se obětí atentátu.

[3] Černomyrdin, Viktor Stěpanovič (1938-2010) předseda Rady ministrů Ruské federace (1992-1993), úřadující prezident Ruské federace (5. - 6. listopadu 1996), předseda vlády Ruské federace (1993-1998), ruský velvyslanec na Ukrajině (2001-2009) viz pozn. č. 3.

[4] Markejev, Oleg Georgijevič, ruský spisovatel akčního žánru a sci-fi narozený v roce 1963. Vystudoval moskevskou školu pohraničníků se specializací referent - tlumočník.

[5] Mandelstamová, Nadežda Jakovlevna (1899-1980), ruská spisovatelka a manželka básníka Osipa Mandelstama, který zemřel v roce 1938 v tranzitním táboře v sibiřském gulagu Sibiře.

[6] Pobědonoscev, Konstantin Petrovič (1827-1907) byl vrchní prokurátor Posvátného synodu ruské pravoslavné církve. Pobědonoscev zastával úřad vrchního prokurátora mezi lety 1880 a 1905.

[7] Prigožin, Ilja (1917–2003) byl rusko-belgický fyzikální chemik a filozof známý svými výzkumy disipativních struktur, komplexních systémů a ireverzibility. Nositel Nobelovy ceny za chemii za výzkum v termodynamice (1977).

[8] Stengersová, Isabelle (nar. 1949) je belgická filozofka, známá svými pracemi ve filozofii vědy. Stengersová napsala knihy o teorii chaosu s Iljovu Prigožinem, rusko-belgickým fyzikálním chemikem a laureátem Nobelovy ceny za dílo o disipatických strukturách, složitých systémech a nevratnosti Order out of Chaos (Řád z chaosu) a The End of Certainty: Time, Chaos and the New Laws of Nature (Konec jistoty: čas, chaos a Nové zákony přírody).

[1] Šelepin, Alexander Nikolajevič (1918–1994), byl sovětský politik a bezpečnostní a zpravodajský důstojník, dlouholetý člen ÚV KSSS, který

V roce 2013 vydalo nakladatelství Algoritm knihu historika Leonida Mlečina ŠELEPIN A LIKVIDACE BANDERY.

působil jako první místopředseda vlády, člen politbyra a předseda KGB od prosince 1958 do listopadu 1961.  Jako šéf KGB posiloval její vliv až do roku 1967, jeho nástupce na postu předsedy KGB V. J. Semičastnyj mu byl ochráncem.Inteligentní, ambiciózní a vzdělaný A. N. Šelepin byl vůdcem tvrdé frakce v komunistické straně, který hrál rozhodující roli při svržení Nikity Chruščova v roce 1964. Jakkoli se postavil se proti chruščovskému tzv. „uvolňování mezinárodního napětí“ a jeho revisionismu, byl nakonec vyloučen L. I. Brežněvem a postupně zbaven své moci. To byl klíčový moment, kvůli němuž nedosáhl

[2] Brežněv, Leonid Iljič (1906 - 1982)Představitel KSSS a sovětského státu a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, šestinásobný nositel Leninova řádu, čtyřnásobný hrdina Sovětského svazu, hrdina socialistické práce (1961) a nositel Mezinárodní Leninovy ceny za rok 1972, trojnásobný hrdina ČSSR, držitel Čs. řádu bílého lva 1. třídy s řetězem (1973), trojnásobný držitel Řádu Klementa Gottwalda. Maršál SSSR od r. 1976. Absolvoval odbornou zemědělskou školu pro melioraci a později vysokou školu hutní. Člen VKS (b) od r. 1931, 1939 - 1941 tajemník Dněpropetrovského oblastního výboru KS Ukrajiny. Za Velké vlastenecké války působil jako zástupce náčelníka politické správy jižního frontu a náčelníka politické správy 4. ukrajinského frontu. R. 1943 získal hodnost generálmajora. Účastnil se bojových akcí Rudé armády na Kavkaze, černomořském pobřeží, Krymu, na Ukrajině a při osvobozování Polska, Maďarska a Československa. 1946 první tajemník Záporožského a od 1947 Dněpropetrovského oblastního výboru KS (bolševiků) Ukrajiny. 1950 - 1952 první tajemník ÚV KS Moldávie, 1953 - 1954 zástupce náčelníka Hlavní politické správy Sovětské armády a válečného námořnictva; 1954 - 1956 druhý, pak první tajemník ÚV KS Kazachstánu. Má zásadní podíl na obnově válkou zničených oblastí Ukrajiny, vybudování socialistické společnosti v Moldávii a na zúrodnění panenské a ladem ležící půdy v Kazachstánu. V r. 1952 se stal členem ÚV KSSS, 1956 kandidátem a 1957 členem politbyra, v l. 1952 - 1953, 1956 - 1960 a 1963 - 1964 byl tajemníkem ÚV KSSS, od r. 1964 prvním tajemníkem a od r. 1966 až do své smrti v r. 1982 generálním tajemníkem ÚV KSSS. 1960 - 1964 a 1977 - 1982 byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Je autorem vzpomínkových knih Malá země, Znovuzrození a Celina.

Politika Sovětského svazu v éře L. I. Brežněva byla bohužel v hlavních rysech pokračováním oportunistické linie nastolené N. S. Chruščovem, která vedla k rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí, přeceňovala vlastní úspěchy a přehlížela nedostatky a podlamovala důvěru lidu v socialismus. Reprezentaci Sovětského svazu uškodilo, že L. I. Brežněv zůstal jeho vrcholovým představitelem až do své smrti i přes pokročilý věk a špatný zdravotní stav (podporován kariéristy, kteří zatím získávali pozice).

Leonid Iljič Brežněv na svatebím fotu.

Na druhou stranuSovětský svaz v té době zajišťoval svému lidu velmi slušnou životní úroveň, nesrovnatelnou s dnešní bídou restaurovaného kapitalismu, a jako velmoc požívající značné autority na mezinárodním poli byl hrází proti plánům imperialismu na násilné ovládnutí celého světa. Navzdory oslabení sovětské moci revizionistickou linií XX. - XXII. sjezdu KSSS byl Sovětský svaz v čele s L. I. Brežněvem dalek hanebné kapitulaci před silami imperialismu, kterou jen několik let po Brežněvově smrti umožnil renegát M. S. Gorbačov.

[1] Zinověv, Grigorij Jevsejevič (1883-1936) Hirsch Apfelbaum, známý také pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij byl bolševický revolucionář, sovětský politik a jedna z obětí tzv. Stalinových čistek.

Grigorij Zinověv se narodil jako syn chudých židovských zemědělců, vystudoval filosofii, literaturu a historii, zajímal se o politiku a v roce 1901 se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS). Po jejím rozdělení roku 1903 se připojil k bolševické frakci RSDDS. Mezi lety 1903 a pádem Ruského impéria v únoru 1917 byl významným bolševikem a jedním z Leninových nejbližších lidí. V roce 1907 byl zvolen do ústředního výboru. Zinověv zůstal Leninovým stálým pobočníkem i představitelem různých socialistických organizacích až do roku 1917. Grigorij Zinověv strávil první tři roky první světové války ve Švýcarsku. Do

Zinověv, Grigorij Jevsejevič (1883- 1936) Hirsch Apfelbaum, známý také pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij byl bolševický revolucionář, sovětský politik a jedna z obětí tzv. Stalinových čistek. Grigorij Zinověv se narodil jako syn chudých židovs

Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku s Leninem a dalšími revolucionáři. Jakkoli se Zinověv i Kameněv po jistou dobu těšili podpoře většiny v ústředním výboru bolševické strany, zákonité rychlé hroucení, troskotávající a hnijící systém všech buržoazních stran, jenž v srpnu 1917 dovedl Rusko až k diktatuře generála Kornilova, sveřepé pokračování vlády ve vedení imperialistické války navzdory odporu drtivé většiny nejen ruských obyvatel, muselo poúnorové Rusko logicky dospět až ke zcela demokratickému převzetí moci sověty, ustavení revoluční vlády lidových komisařů v čele s V. I. Leninem dne 7. listopadu 1917 v Petrohradě, vyhlášení práva národů na sebeurčení a to včetně možnosti vystoupení, vyhlášení dekretů o půdě a míru,V. I. Lenin tou dobou označil v dopise Zinověva a Kameněva za „dezertéry“. To byl důležitý bod obratu v Zinověvově kariéře. Mnohem významnější postavou se však jevil samolibý nafoukanec nedbající rozhodnutí VKS (b) Lev Trockij. Zinovjev nechtěl přijmout svou degradaci a dělal vše pro to, aby podkopával Trockého pozici uvnitř strany mezi léty 1918 a 1925. Během Leninovy nemoci vytvořili Zinověv, Kameněv a Josif Stalin vládnoucí triumvirát, který umenšil vliv Trockého. Po smrti Lenina a bezprecedentně jednoznačné volbě J. V. Stalina generálním tajemníkem VKS (b) Stojí za připomenutí, že v průběhu jednání strany před XV. sjezdem VKS (b) hlasovalo 724.000 členů pro leninskou politiku ÚV, zatímco směšných 4.000 hlasů bylo odevzdáno pro platformu trockisticko–zinověvského opozičního bloku. To znamená, že se jednalo o 0,5% členské základny, jež se této diskuse účastnila.

Zdroj:http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649

G. J. Zinověv a L. B. Kameněv byli za protisovětskou podvratnou činnost v roce 1928 vyloučeni ze strany. Zůstali politicky nečinní do října 1932, kdy se do politiky opět vrátili. Po vraždě Sergeje Kirova, k níž došlo 1. prosince 1934 rukou vraha Leonida Nikolajeva, začal tzv. stalinský teror. Zinovjev a Kameněv věděli, že nebudou ušetřeni. Nejvyšší prokurátor SSSR Vyšinskij je obvinil z vraždy Kirova . Zinovjev v roce 1935 dostal 10 let vězení. Poté však byl spolu s Kameněvem obviněn z vytvoření teroristické organizace, která měla zavraždit Stalina. Ve skutečnosti žádnou takovou organizaci nezaložil. Přesto však byl odsouzen k trestu smrti a popraven ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936. Těsně před svojí smrtí ještě k popravčím zakřičel: „Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!“ Zinovjev byl v roce 1988 rehabilitován.

[2] Pjatnitskij, Osip (Josif) Aaronovitch (1882 - 1938), (vl. jm. Josif Aronovič Tarshis, byl ruský revolucionář židovského původu a později trockistický odpadlík. Pjatnitského nejvýznamnějším postem dodnes nejčastěji připomínaným byl šéf Mezinárodního oddělení Komunistické internacionály během dvacátých a počátků třicátých let. Josif Aronovič Tarshis se narodil 17. ledna 1882 jako syn truhláře ve městě Vilkomir (dnes známý jako Ukmerge), v Kovové oblasti Ruské říše (dnešní Litva). Tarshis se připojil k Ruské sociální demokratické straně dělnické (RSDSD) v roce 1899, kdy se přesunul do největšího města Litvy Vilna (dnešní Vilnius). Tam pracoval jako dámský krejčí. V roce 1901 se Pjatnitskij uvnitř RSDSD připojil k internacionalistickému křídlu strany, ke skupině vedené Vladimíra Uljanovem (Leninem), který v té době vydával revoluční noviny Jiskra z jeho německé emigrace. Právě Pjatnickij pašoval z Německa toto revoluční periodikum. Roku 1902 byl zadržen carskou tajnou policií a zatčen. Ještě téhož roku z vězení uprchl a přes Německo se mu podařilo se dostat v létě 1903 do Londýna, kde se zúčastnil III. sjezdu RSDSD. O. A. Pjatnitskij byl aktivním účastníkem revoluce v roce 1905 a pomáhal organizovat generální stávku v Oděse. Opět byl zatčen a vězněn do 1908. Po svém propuštění se Pjatnitskij vrátil do Německa, kde opět začal pracovat pro bolševickou stranu, koordinoval tajnou komunikaci ze stranického centra v zahraničí se sítí aktivistů v Rusku. V lednu 1912 byl Pjatnitskij opět zvolen jako delegát na jednání bolševické strany v Praze, kde se konala 6. konference RSDSD. Po neúspěšném návratu do Ruska, kde hodlal pracovat v průmyslu jako elektrikář, odešel Pjatnitskij do Paříže. Jeho politické a odborové aktivity upoutaly pozornost tajné policie, pročež byl Pjatnickij do června 1914 třikrát zatčen. Pjatnitskij byl odsouzen k sibiřskému exilu, který ho vyřadil z revoluční politiky až po únorové revoluce roku 1917. Pjatnickij, který byl osvobozen únorovou revolucí, se přestěhoval do Moskvy, kde se stal členem Moskevské komise bolševické strany. Po bolševické revoluci v říjnu (listopadu) 1917 se Pjatnitskij stal vládním funkcionářem. Od roku 1919 do roku 1920 pracoval jako vedoucí Odborového svazu pracovníků železnic. Pjatnickij byl zvolen do vedení Moskevského výboru v roce 1920 a také za náhradního člena řídícího Ústředního výboru ruské komunistické strany (bolševiků) na 9. kongresu strany. Po ukončení práce pro sovětské odborové svazy a Ruskou komunistickou stranu pracoval Pjatnitskij od roku 1921 v Komunistické internacionalitě a byl zvolen Výkonným výborem Komunistické internacionály do funkce pokladníka Kominterny a vedoucího Mezinárodního oddělení pro komunikaci (OMS). Piatnitsky byl členem sekretariátu Kominterny stejně jako Bulhar Vasil Kolarov, Fin Otto Kuusinen a Mátyáš Rákosi z Maďarska. Během tzv. Ježovštiny v říjnu 1937 byl Osip Piatnitsky odvolán z funkce v Ústředním výboru, zbaven stranického členství a zatčen NKVD, sovětskou tajnou policií. Po strávení jednoho roku ve vězení nakonec dostal souhrnný proces a odsouzen k smrti, načež byl dne 30. října 1938 Osip Pjatnitskij popraven.   

 

 

 

Autor: Lukáš Sluka | čtvrtek 29.3.2018 9:50 | karma článku: 20,07 | přečteno: 3666x
  • Další články autora

Lukáš Sluka

Karel Marx a Bedřich Engels Německá ideologie SVAZEK I

Kritika nejnovější německé filosofie Ludvíka Feuerbacha, Bruno Bauera a Maxe Stirnera Komunismus se od všech dosavadních hnutí liší tím, že provádí převrat všech dosavadních vztahů ve výrobě a ve společenských stycích.

21.6.2018 v 15:10 | Karma: 10,18 | Přečteno: 1353x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Andrej Iljič Fursov, STALIN A VÍTR DĚJIN

Stalin kdysi řekl, že po jeho smrti budou na jeho hrob nakydána kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak vůdce předvídal.

11.5.2018 v 23:41 | Karma: 11,24 | Přečteno: 1046x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Soud s Gorbačovem

Tvrdit, že hospodářství SSSR bylo odsouzeno k nezdaru, znamená tvrdit, že ČLR k neúspěchu odsouzena nebyla. Když se ČLR z daleko horší pozice dokázala rozvíjet a postupovat vpřed, proč by to tedy nemohl dokázat i SSSR?!

24.4.2018 v 15:30 | Karma: 10,81 | Přečteno: 587x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Sýrie odsoudila útok USA, Francie a Britů v Radě bezpečnosti OSN

Syrský diplomat Al-Jaafari řekl, že nezákonná a Radou bezpečnosti OSN neschválená agrese měla zabránit OPCW v opakování mediálních lží vytvářených USA, Francií a Británií, použitých jako záminka k ospravedlnění útoku.

16.4.2018 v 18:13 | Karma: 0 | Přečteno: 41x | Diskuse| Občanské aktivity

Lukáš Sluka

Jak ve skutečnosti zemřel J. V. Stalin?

Stalinova dcera Světlana Allilujevová byla rozhořčena, že lékaři nebyli okamžitě povoláni, jakmile její otec prodělal dne 1. března mrtvici. Berija odpověděl Allilujevové, že je všechno v pořádku a Stalin jen spí.

23.3.2018 v 9:04 | Karma: 6,74 | Přečteno: 722x | Diskuse| Politika
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Nový prezident Pellegrini jako první navštíví Česko, přijede 26. června

13. června 2024  9:36

Příští slovenský prezident Peter Pellegrini navštíví Česko při své první zahraniční cestě 26....

Poslanci pokračují v interpelacích. Budou řešit také podporu investic a žhářský útok

13. června 2024  8:37,  aktualizováno  9:34

Přímý přenos Poslance ve čtvrtek pokračují v dalších interpelacích, během kterých mohou klást otázky členům...

Po manželce bratr. Španělský premiér odráží další korupční kauzu

13. června 2024  9:34

Kolem španělského premiéra Pedra Sáncheze se vynořila další korupční kauza. Po manželce Begoně...

Prezident Pavel předá končící prezidentce Čaputové Řád Bílého lva

13. června 2024  9:31

Prezident Petr Pavel v poledne předá Řád Bílého lva končící prezidentce Slovenska Zuzaně Čaputové....

  • Počet článků 67
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 798x
Vietnamista-politolog, marxista-leninista, člen KSČM a Svazu mladých komunistů Československa, punk rock, ska, bolševický rap (Pablo Hasél, vážná hudba (Mozart, Vivaldi, Smetana, Dvořák, latinsko američtí bolševičtí folkoví zpěváci (Víctor Jara, Silvio Rodriguez, Ali Primera, Mercedes Sosa)