Vesmír je otevřeně-uzavřený systém. Tedy je otevřený a uzavřený
současně. Otevřenost vesmíru znamená, že je nekonečný. Rozpíná se do
všech možných směrů a nelze nikde nalézt žádné konkrétní hranice, nelze
jej nijak omezit. Uzavřenost znamená, že neexistuje nic, co by bylo vně
vesmíru. Nic "druhého", žádná alternativa. Všechno, co je existuje, je
uvnitř tohoto systému.
Co bylo řečeno o vesmíru, lze říci i o Bohu, protože to je totéž. Bůh je kombinací absolutní uzavřenosti a absolutní otevřenosti. Je nekonečný, ničím neomezený a neomezitelný, bez začátku a bez konce. Všechno co může existovat, existuje v Něm, uvnitř něj. Není nic, co by bylo vně, žádný druhý k němu.
Velmi zajímavé jsou konkrétnější projevy božské uzavřenosti a otevřenosti. Pokusím se zde některé vyzdvihnout:
1) Jedinečnost, či jedinost Boha
Mnohá náboženství, která uznávají Boha, poukazují na jeho jedinost, či jedinečnost (viz například známé "není Boha kromě Boha"). Skutečnost je zřejmě taková, jaká byla popsána výše, tedy že Bůh je jediné, co existuje a neexistuje nic, mimo Něj. Tedy všechno, i my sami, jsme jeho součástí a jeho projevem. Fakt, že vnímáme sami sebe a druhé jako různé věci, je důsledkem našeho parciálního, chybného vnímání reality, které nedokáže vnímat Jednotu, sounáležitost všeho.
Fakt jedinečnosti Boha je často chybně interpretován tak, že to, či ono hnutí, či někteří jeho přívrženci se domnívají, že jedině ten jejich Bůh je správný a ten, kterého vyznávají jejich konkurenti je nějaký falešný. Takovýto pohled je ovšem opět důsledek parciálního myšlení, které nemá možnost vnímat a žít všeprostupující a všeobsahující princip, ke kterému neexistuje žádný komplement.
2) Dualita Boha a Ďábla
Z absolutnosti Boha plyne i fakt, že dualita Boha a Ďábla jakožto jeho oponenta je mylná. Pokud by existoval nějaký Ďábel, který se staví proti vůli Boha, bylo by to v rozporu s Boží vlastností všeobsažnosti. Bůh by přece nemohl být všemocný, pokud by mu někdo vzdoroval (Ďábel) a vlastně by pak nebyl Bohem, ale byl by formou v dualitě, což není.
Ďábel je produktem duality, tedy oblasti, kde se jednota Boha rozkládá do dvou zdánlivě protilehlých sil. Do sil temnoty, všeho zlého a špatného (Ďábla) a do sil světla a dobra, reprezentovaným Duchem Svatým.
3) Toky energií
Otevřenost a uzavřenost se projevují na všech úrovních a ve všech oblastech vesmíru, tedy i v běžném denním životě. Celý svět, jak ho známe není nic jiného, než neustálý tok energií, kdy se jedna její forma přeměňuje v jinou. Žádná energie se přitom nikam neztrácí, nemá totiž kam (uzavřenost systému), pouze se transformuje.
S tímto tématem souvisí například i téma reinkarnace. Vědomí člověka představuje z jistého pohledu určitou sumu a kvalitu energie, která se samozřejmě smrtí člověka nemůže nikam ztratit (uzavřenost systému). Pouze dochází k její transformaci. Tato energie má tendenci se dále realizovat, čímž dochází k příštímu zrodu. Můžeme to chápat tak, že úmrtím se uvolní energie vědomí, která dá vzniknout podmínkám nějakého příštího zrodu.
Krásně uzavřený systém je vidět například u střídání ročních období. Zajímavé je, že i v tomto zdánlivě uzavřeném systému je přítomná i otevřenost, a to tak, že i střídání ročních období se pomalu, ale jistě transformuje (např. oteplování, doba ledová, atd). Z krátkodobého hlediska jde o konstantní cyklus, ale z dlouhodobého se i tento výrazně transformuje.
4) Pohyb po kouli
Uzavřeně otevřeným systémem je třeba případ člověka, pohybujícího se po zeměkouli. Otevřený je v tom smyslu, že na ní nikde nenajdeme začátek či konec, ať už půjdeme kamkoliv (otevřenost). Současně nemůžeme tuto zemi opustit (uzavřenost).
5) Zakřivenost vesmíru
Myšlenka zakřivenosti vesmíru, kterou prezentovali vědci, je správná, a je důsledkem uzavřenosti vesmíru. Plyne z ní fakt, že pokud bychom například vyletěli raketou ze Země do vesmíru a letěli bychom stále dokonale rovně, za určitý čas bychom se dostali opět na stejné místo, odkud jsme vyletěli. To platí pro libovoloné místo ve vesmíru. Stějně jako když na zeměkouli půjdeme určitým směrem, je libovolné kterým, a pokud půjdeme stále rovně, dojdeme po čase opět na stejné místo. Prostě nelze dojít někam "jinam", protože nic "jiného" není.
6) Nekonečné zmenšení (zvětšení)
Stejný princip můžeme aplikovat na jakoukoliv část reality. Například si představme, že se zmenšíme na polovinu a pak zase na polovinu a tak dále až se dostaneme na úroveň velikosti atomů a pak kvarků. Z otevřenosti vesmíru plyne, že neexistuje žádná úroveň, žádná hranice, pod kterou bychom se už nemohli zmenšit. Tedy neexistují tak malé částice, aby nemohly být ještě o řád menší. Ovšem z uzavřenosti vemíru plyne, že po konečném opakování takovýchto kroků se dostaneme opět do výchozího bodu. Je jasné, že cestou musíme projít přes "makrokosmos", tedy přes sféru galaxií a hvězd. Z výše uvedeného plyne, že v určitém bodě se z mikrokosmu stává makrokosmos nebo obráceně (záleží, jakým půjdeme směrem). Existuje absolutní analogie mezi světem mikrokosmu a makrokosmu, v konečném důsledku jde o jeden a ten samý princip ve dvou zdánlivě různých rovinách.
