Dříve jsem se považoval za nekonzumního člověka. Možná jsem konzumem a konzumní společností i tak trochu opovrhoval. Když jsem ale celou věc podrobil niterné analýze, zjistil jsem, že jsem ve skutečnosti stejně konzumní, jako kterýkoliv jiný člověk.
Myslím, že potenciál ke konzumu mají všichni lidé, i ti, kteří si to o sobě nemyslí. I příslušníci přírodních národů se chovají konzumně, pokud k tomu mají podmínky a příležitost.
Odsuzovat konzum jako výraz všeobecné životní povrchnosti je přílišné zjednodušení celého problému. Domnívám se, že kořen konzumního chování má metafyzikální charakter.
Skutečným cílem konzumu je vytváření radosti. Když si člověk neco hezkého nebo dobrého koupí, nebo spotřebuje, přinese mu to vždy radost, či uspokojivý pocit.
Zeptejme se nyní ale, proč má člověk potřebu dělat si radost, nebo si přivodit pocit uspokojení. Je to proto, že je ve skutečnosti nespokojený, či zažívá nějaký pocit nedostatečnosti. Kdyby lidé netrpěli pocity nedostatečnosti či frustrace, neměli by potřebu navozovat si pocity radosti či uspokojení.
Všobecnou lidskou frustraci a věčnou neukojenost nazývají buddhisté slovem "DUKKHA". Podle Buddhy jde o základní vlastnost všech forem, tedy nejen lidí. Každý člověk je dlouhodobě, dá se říci i celoživotně frustrován vlastní nedodstatečností a pomíjivostí, konečností a smrtelností. I když může tu a tam prožívat šťastné obodbí, vždy jen dočasně. Pocit nedostatku se po čase opět objeví.
Konzum a s ním spojená radost není ničím jiným, než jistou formou drogy, která na čas dokáže pocity nedostatku odplavit.
Konzum je tak vlastně analgetikem, lékem tišícím všudypřítomnou bolest běžného života.
Základní nevýhodou každého spotřebního chování, například nákupu nějaké pěkné věci, je fakt, že radost z něj je pomíjívá, dočasná. Jistě to všichni známe. Koupíme si nějakou novou věc a máme z ní radost. Nejvíce první den. Druhý den je radost menší, třetí den je ještě menší a za nějaký čas nám věc zevšední, radost vyprchá, odezní.
Naše mysl pak začne toužit po nových věcech, které nám mohou přinést další dávku radosti.
To je také hlavní důvod, proč lidé touží po majetku, proč chtějí být bohatí. Více peněz znamená více možností konzumu a tedy i více radosti, více a větší možnosti přehlušení nedostatečnosti vlastní existence. Ovšem ani sebevyšší míra konzumu nemůže tento problém vyřešit definitivně, vždy pouze částečně a dočasně.
Nevýhodou celého systému neustálého přehlušování vlastí nedostatečnosti je, že nikdy neskončí. Žádná dílčí radost, ani opakovaná, nemůže uhasit onu metafyzikální žízeň v našem nitru.
Cesta k odstranění "DUKKHA" vede jinudy, než zkrze spotřebu. Skrze kultivaci a usměrňování vlastní mysli, umenšování vlastního já skrze postupné oprošťování se od vlastních závislostí, utkvělých názorů, představ, přání a cílů.
To je však téma na zcela jinou kapitolu.
