Lidé běžně věří, že existuje nějaký objektivní 3 rozměrný svět, ve
kterém oni, lidé, tedy těla, mysli a city, žijí. Také věří, že to vše
se odehrává v nějakém čase. Že se narodí do tohoto světa, odžijí v něm
svůj život, pak zemřou a tento svět pak existuje dál, nezávisle na
nich. Z jistého pohledu to tak sutečně je, ale hlubší realita se zdá
být odlišná.
Mé vnitřní zkušenosti mi ukazují, že neexistuje žádný objektivní hmotný svět, ani žádný čas. Všechno, co považujeme za svět a děje v něm, jsou jen projekcemi naší duše, nebo lépe řečeno vědomí. Vědomí je základní kámen a od něj se odvíjí všechno ostatní. Vědomí obsahuje vše, co považujeme za oddělené, tedy tělesnost, citovost, myšlení, mluvu, časovost, prostorovost, atd. Všechno, co prožíváme jako lidské bytosti, je stav vědomí, můžeme to chápat, jako parametr vědomí.
Pokud například někam jdeme, tak máme pocit, že se pohybujeme v prostoru a čase a u toho například myslíme, ovšem ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o změnu parametrů našeho lidského vědomí. Pokud nás něco bolí, například ruka, tak máme pocit, že se to týká našeho těla, ale prožívání bolesti není nic, než stav vědomí a myšlení či mluvení, nebo poslouchání, či cokoliv v našem životě je zase jenom stav vědomí.
Toto vědomí je vytvářeno silou (můžeme ji nazývat Bohem), která je pro úroveň běžného chápání člověka nepochopitelná. Moc této síly nad vědomím člověka je absolutní. Pokud chce, může s námi udělat naprosto cokoliv a naprosto kdykoliv. To, že si jako lidé v běžném vědomí můžeme dělat téměř co chceme, například, že můžeme někam jít, nebo si sednout, zvednout kámen, koupit si noviny, nebo třeba jenom mrknout okem, je dáno tím, že nám to tato síla (Bůh) umožňuje. Svobodná vůle člověka je ve skutečnosti vůle Boha.
Dalo by se i říci, če člověk, či spíše lidské vědomí, je projekcí Boha. Lze si to představit jako promítačku v kině, promítající na plátno. Děj, který se na plátně zobrazuje ve skutečnosti pochází z promítačky a na plátno pouze dopadá. Stejně tak je vědomí člověka "vysíláno" z vědomí Boha a zobrazuje se v časoprostoru, jako film na plátně.
Boha lze chápat v tomto modelu jako promítačku, či zdroj, který může takových lidských vědomí vytvářet libovolné množství současně a může mezi nimi vytvářet libovolné interakce.
Princip lidského vědomí se také dá dobře vysvětlit pomocí fungování počítačových her, zejména těch modernějších typu FIRS PERSON SHOOTER .
Každá taková hra je promítána pomocí obrazu a zvuku a vnímána našimi smysly. Co se týče zvuku, je to jednoduché. Zvuk vytváří akustickou část hry a synchronně doplňuje obraz. To znamená, že se zvuk mění na základě toho, co se právě děje, například zahřmí výstřel, pokud stiskneme spoušť (tedy za předpokladu, že máme zbraň a náboje).
Obraz je vytvářen procesorem a zkrze grafickou kartu se zobrazuje na monitoru. Pokud dáme podnět ke změně, například otočíme hlavu doleva, změní se na monitoru obraz, přesněji procesor přepočítá, co by mělo být vidět, pokud otočíme hlavu o určitý počet stupňů.
To je důležité si uvědomit. že při pohledu doleva (například) se musí nejprve spočítat, co bude vidět. Tedy to, co je vlevo, vlastně nikde neexistuje, ale procesor spočítá to, co má zobrazit až v momentě, kdy k tomu dostane příkaz. Tedy vidíme to, co chceme vidět a vše ostatní existuje jen potenciálně. Na monitoru se díváme na kulisy, které se postupně dopočítávájí, na základě různých parametrů. Pohyb myši, joystiku a klávesnice není pro počítačový procesor vlastni ničím jiným, než vstupními parametry.
Zajímavé je uvědomit si, že se koukáme na stále stejnou statickou plochu (monitor) a nasloucháme statickým bedýnkám, které nám ovšem vytváření dohromady iluzi prostoru, ve kterém se můžeme pohybovat a dělat v něm různé úkony. To se ale děje pouze v naší mysli, ve skutečnosti stále sedíme u stolu a pouze hýbeme myší, joystikem nebo klávesami, ale máme pocit, že jsme tam či onde a děláme to, či ono.
Naše běžná životní realita je tvořena stejnou iluzí, a funguje na stejném principu, jako first person shooter.
Paralela se hrou je zcela samovysvětlující. Běžný život běžného člověka je ve skutečnosti first person shooter nebo spíše first person life, ovšem procesor, na kterém tato hra běžní, je nekonečně dokonalejší než PC nebo herní konzole.
Běžný pohled běžného člověka není nic jiného, než kulisa, vykreslená božským procesorem. Pokud například otočíme hlavu doleva, božský procesor "spočítá", co přesně by se mělo pro náš pohled vykreslit a to tam také vykreslí. Pokud někam jdeme, například do práce, máme pocit, že překonáváme určitou vzdálenost (prostor) a že nám to nějakou dobu trvá (čas). Ovšem ve skutečnosti čas ani prostor neexistuje, ale je božským procesorem libovolně a dokonale věrně nasimulován, jako stav lidského vědomí.
Stejně jako u hry člověk sedí na místě a všechny časoprostorové děje se odehrávají na monitoru, tak i vědomí člověka (či jeho mysl) existuje mimo čas a prostor, ve kterém jakoby "plave", či "visí" a prožívá si svoji časoprostorovou realitu.
Za normálních okolností nemá člověk možnost tuto herní iluzi prohlédnout, a tak věří, že jsou hmotný svět a děje v něm skutečné a zcela si neuvědomuje jeho iluzorní a virtuální charakter. Pouze Bůh, procesor, který tohle vše vytváří, rozhoduje o tom, komu, a do jaké míry poodhalí závoj, či ukáže svět za zrdcadlem.
