Nadhled neboli ptačí perspektiva

Proč je tak důležité brát věci s nadhledem? Protože z ptačí perspektivy se můžete skutečně na všechno vykašlat. Rozhodně si ale nemyslím, že je vhodné, aby člověk házel bobek úplně na všechno. Nicméně ruku na srdce, kolik z nás řeší skutečně závažné problémy, které si zaslouží naši pozornost? Co skutečně řešíme? Peníze? Řeči sousedů? Politiku? Ale jděte...

Mnoho... ne... Spousta... ne... Většina... To by mohlo být. Většina z nás si totiž dostatečně neuvědomuje váhu skutečně podstatných okamžiků našeho života. A já to docela chápu: Jsme svázáni myšlenkami na finanční situaci, práci, společenské postavení, drby, politické aféry, soukromé aféry celebrit, drby, nehody, nešťastné události, pohromy, drby, atd. Fofr života, který žijeme ve velkoměstech! Vysoké domy, prachy, prachy, prachy a moc... To je síla, to je síla! Cítíte ten závan informací, které se přes nás valí? Dost! Nejsme zvyklí takovéto problémy házet za hlavu. Přitom si nezaslouží nic jiného. Jak by se nám ulevilo, kdybychom se zbavili stresu z těchto nadbytečných informací? Zahlcují nás, požírají naší mozkovou kapacitu, unavují naše oči, zatemňují smysly, ochabují svalstvo, snižují chuť k se... atd. Otázka často zní: "Můžeme s tím něco dělat?" Odpověď zní: "Ne, nemůžeme."

Měl bych k posledním dvěma větám dvě připomínky (zrovna to tak dobře vyšlo, dvě věty - dvě připomínky, jo?):

1. Otázka zní špatně.
2. Odpověď je lež, pokud otázku formulujeme podle vzoru výše. Ta totiž už z povahy slova "můžeme" nedovoluje pochybovat o tom, že s tím něco dělat jde.

Zařiďme se podle připomínek. Navrhuji položit si následující otázku: "Musíme s tím něco dělat?" Odpověď pak logicky zní: "Nemusíme s tím dělat nic." A jsme z obliga. Z toho vyplývají znovu (a znovu to je skutečně pouze shoda náhod) dvě věci:

1. Otázka zní lépe, je uvolněná, necítíme z ní bezmoc - co s tím budu dělat, když můžu? - a zbytečný zájem o problém. Nestarejme se o věci, které nejsou v našich mentálních nebo fyzických silách.
2. Odpověď není lež, netýká se faktu. Záleží pouze na nás, jestli budeme něco dělat.

Jestli s tím samozřejmě někdo chce něco dělat, MŮŽE, je to jeho volba a já mu v ní nebráním (a radím Vám, nebraňte mu v tom nikdo). Jakmile se člověk začne zabývat věcmi, které se ho netýkají (to že soused... Jo tak, chápu. Pokud odjíždí vaše manželka, která je zároveň matka vašich šesti dětí, se zubním kartáčkem v ruce pomáhat likvidovat následky úniku ropy na pobřeží Brazílie, protože cítí jakousi zvláštní spoluúčast a lítost, pak se jí v tom proboha pokuste zabránit!), podvědomě si je jistým způsobem zvykne vnímat jako svou nedílnou součást. Můžeme tomu říkat například karma, což je vlastně i správné označení.

Abych se vrátil k původně rozvíjené myšlence. Dovolil jsem si po nějakou dobu být mimo nátlaková média. Tímto pojmem označuji média, která do nás cpou veškeré informace tou nejpřirozenější věcí, která pro člověka existuje. Jedná se o zrakové a sluchové vnímání. Proto do tohoto druhu médií v první vlně (proč pouze v první vlně?) médií nezařadím tisk a webové portály, které jsou vázané na schopnost čtení. Pokud nechcete přečíst informace z novin nebo z internetu, nepřečtete si je. I když se nejedná o nátlak v pravém slova smyslu, jakože by nás někdo svázal na židli před TV/radio přijímač, pokud máme puštěné rádio nebo televizi, vnímáme informace z těchto médií alespoň podprahově. Vše slyšíme a vše si pamatujeme. Ke všemu si vytváříme určitou vazbu. Často si pamatujeme zvuky jenom díky tomu, že jsme je slyšeli při určitém druhu práce a když stejnou práci opakujeme, vybaví se nám i zvuk (například hudba, kterou jsme v tu chvíli poslouchali; a funguje to i naopak - zvuky nám připomenou práci, kterou jsme dělali). Stejně tak s námi "pracují" zprávy, které posloucháme, byť se na ně přímo nesoustředíme.

Naneštěstí nás valná většina informací, které nám nátlaková média předkládají, upozorňuje na věci, které nefungují, zvýší náš stres, znehodnotí naše vyhlídky, sníží hodnotu naší práce a podkope naši morálku a suverenitu. Pokud se s informacemi ztotožníme, nevyhnutelně se řítíme do propasti beznaděje. Je to skutečně jednoduché se s nimi ztotožňovat. O čem diskutujeme s přáteli, kolegy, na diskuzních fórech? Byly bychom přeci mimo mísu, kdybychom s nimi nesdíleli informace, které jsou běžně dosažitelné v médiích. Je tomu tak?

Je skutečně důležité se vymanit z těchto domněnek. Nepotřebujeme se bavit o politice. Potřebujeme, protože jinak jí nerozumíme, jsme k smíchu a jsme hloupí, že nás to nezajímá? Jak se dělá politika? Rozumí politice lidé, kteří politiku dělají? Je to politika, být věčně unaveni z úplatků, z úprav zákonů podle toho jak se nám to hodí? Je snad hloupé se nezabývat tím, co dělají lidé, kteří politice nerozumí? Politiku děláme vždy, když se rozumně a bez nátlaků dohodneme na řešení nějakého problému, přičemž řešení je vždy ke spokojenosti obou stran. Takto jsme politicky vyjednali podmínky. A? A jsme rádi, že jsme tak rozumní, moudří a že jsme se tak politicky domluvili.

A tak to je se vším... Omezený názor? Skutečně ano, ale je omezený především tak, aby vyhovoval mě. Udělejme si to po svém. Zbavme se karmy ostatních. A to prosím ne pouze té politické.

Dokážeme se přeci bavit o věcech, které se nám podařili, jsou pozitivní a motivující. Nepřenášejme na okolí své deprese a neurózy. Navzájem se podporujme a sdílejme spolu pouze informace, které nám něco přinesou. Přejme si úspěchy. Nad konverzací, do které se nemusíme zapojit a jejíž téma nám nevyhovuje, se prostě můžeme povznést. Pokud nemáme nic dobrého, co bychom mohli v hovoru otevřít, užijme si klid a mlčme, protože mlčeti zlato.