V Rudolfinu znovu dýchal Zappa

Pokud se někde v sobotu večer 18. června 2016 koncentrovala pozitivní hudební energie, muselo to být v pražském Rudolfinu. Od 19 hodin zde hráli Ian Underwood, Scott Thunes, Jamie Kime a Joe Travers s ČNSO.

Pokud se někde v sobotu večer 18. června 2016 koncentrovala pozitivní hudební energie, muselo to být v pražském Rudolfinu. Od 19 hodin zde hráli Ian Underwood, Scott Thunes, Jamie Kime a Joe Travers s Českým národním symfonickým orchestrem skladby Franka Zappy pod taktovkou mladé, krásné a talentované americké dirigentky Sarah Hicks. Celá akce nesla název Musics by Frank Zappa: Orchestra En Regalia.

Na programu koncertu návštěvníky nemuselo vlastně nic překvapit. Již jsme si zvykli, že názvy skladeb většinou nejsou posluchačům natolik známé, aby si při pohledu do programu vybavili jejich melodie. Překvapení však přišlo ihned v úvodu koncertu. A to zejména pro ty, kteří nejsou na hudbu Franka Zappy zvyklí. V úvodu totiž hráli skutečně těžké kusy, charakteristické svými disharmonickými pasážemi a v rychlém sledu měnícími se rytmy.

Například skladba While You Were Art II byla vyloženě nejtěžší v celém koncertu. Není se však čemu divit, Frank Zappa ji složil na synclavier, byla vydaná na albu Jazz from hell a kdo jej zná, jistě potvrdí, že se nejedná o poslechově jednoduché album. Těžko mohli návštěvníci snášet například i Bogus Pomp nebo Dupree's Paradise. Na některých méně otrlých fanoušcích bylo možné určité rozpaky nalézt, zvláště pokud s sebou přivedli partnerky, jež hudbě tohoto druhu ještě dostatečně nepřivykly.

Některé dámy by vystačili na samostatnou kapitolu. Shrnul bych jejich zkušenost však jen pár slovy. Běžně se podaří pánům na koncertě či jiném kulturním představení usnout, pokud je dílo dostatečně nebaví. V našem případě však dámy prostě usnout neměly šanci. Jejich pohledy směrem k partnerům však byly dostatečně vypovídající, na koncertě hudby FZ byly naposledy. Všechnu čest těm, které vydržely do druhé poloviny.

Popřestávkové osvěžení

V druhé půli totiž byly odměněny, přišlo znatelné osvěžení ve formě melodičtějších a srozumitelnějších skladeb. Vrcholem pak byly písně Strictly Genteel z filmu 200 Motels a Peaches en Regalia z desky Hot Rats. Na divácích bylo zřetelné uvolnění a jazzové pasáže dodávaly novou energii celému sálu. Po každé skladbě následoval dlouhý potlesk. Přicházely i komické situace, které k show Franka Zappy neodmyslitelně patří. Jen je škoda, že jich bylo tak málo. Při instalaci dirigentského pultu například z pultu začala téct voda a Ian Underwood se Scottem Thunesem reagovali jazzovou improvizací ve zpracování a la výtahové nebo hotelové Top 10.

Na koncert si našla cestu řada zahraničních diváků. Potkal jsem tři liverpoolany, kteří se chytli na mé tričko s grafikou alba Ship Arriving Too Late To Save a Drowning Witch prosvítajícím pod sakem. Vyprávěli mi o koncertech Franka Zappy v Londýně v 80 letech a já mohl jen litovat, že jsem ho živého nestihl.

Jsem však šťastný, že jsem na sobotním koncertu nechyběl. Frank Zappa totiž přítomen byl. Jeho energie se vznášela nad celým Rudolfinem, v emocích obecenstva, tryskala z každého muzikanta, byla přítomna v každém tónu, v genialitě aranžmá skladeb, v nezapomenutelných a stále překvapujících melodiích. Část jeho přinesla i Diva Zappa, která byla koncertu přítomna, a jíž nádherná atmosféra rozplakala.

Děkuji všem, kteří mi tuto zkušenosti přinesli. Franku, díky za tvou hudbu.