T-26 – postrach sovětských tankistů? - část 7.

V posledním dílu si přiblížíme konstrukce pro technickou podporu, dělostřelecké tahače a transportéry pro přepravu pěchoty.

Předchozí díl

 

Tahače, transportéry a speciální nástavby

Jak zjistili vojenští stratégové a tankoví velitelé již v první světové válce, tanky jsou při správném nasazení velice účinnou zbraní, ať již pro obranu, útok nebo pro provádění hlubokých průlomů, ale jejich použití s sebou nese problémy, u jiných druhů vojsk dříve nepoznané. Tanky mohou sice dobýt území, ale nedokážou je obsadit, na plnění některých specifických úkolů nejsou dostatečně vyzbrojené, jakožto složitý technický prostředek jsou náchylné k poruchám a pokud mají provádět efektivní bojovou činnost, potřebují plynulé zásobování municí, palivem a mazivy. Potřebují tedy velké množství podpůrných prostředků, ať už je to pěchota, těžší dělostřelectvo a zásobovací a opravárenské složky, které s nimi ovšem musí „držet krok“ v terénu, ve kterém se pohybují .

Přece jenom nedokáže pěšák (i když je tou hlavní silou a má v podstatě největší průchodnost terénem), pohybující se rychlostí 3-6 km/hod a denně je schopen urazit aź 40 km, udržet krok s tankem, který jeho rychlost 3-5x přesahuje a na jedno natankování ujede i 150 km. Ještě horší je to se zásobovacími a opravárenskými vozidly, které musí být včas na místě, kde jsou potřeba, bez ohledu na terén nebo počasí.

Některé typy vozidel mající podporovat tanky T-26 a vznikající na jejich podvozcích jsem již zmínil v předchozích dílech (dělostřelecké tanky, samohybná děla, ženijní tanky apod.).

Jelikož T-26 měl být ve 30. letech páteří tankových sil DRRA, měla vznikat vozidla na jeho doprovod na jeho podvozku, ať už z důvodů podobnosti rychlosti a průchodnosti, tak z hlediska unifikace výroby a polních oprav. Ovšem všemi konstrukcemi se vine jako červená nit nízký výkon motoru a slabý podvozek, tudíž i všechny problémy s tím spojené.

Jediné vozidlo které se podařilo dotáhnout do stádia sériové výroby byl dělostřelecký tahač na podvozku T-26-1931 s typovým označením T-25T a T-26T2. Vozidlo mělo korbu totožnou s T-26-1931, ve verzi s plátěnou nástavbou (T2) se slídovými okénky vážilo 7 700 kg a s pancéřovou nástavbou s uzavíratelnými plechovými okénky na bocích a vzadu a dvěma poklopy na střeše (T), 8 100 kg. V prostoru nástavby se mohla přepravovat obsluha děla a munice. Umístění osádky, pohonných částí a agregátu zůstalo stejné jako u tanku T-26. Vozidlo bylo bez organické výzbroje. V plánu pro rok 1933 bylo vyrobit 200 ks, vyrobeno bylo pouze 163 vozidel. Další rok továrnu opustilo 34 ks a nakonec v roce 1936 10 ks panceřovaných a 4 ks "plátěných" tahačů, celkem bylo DRRA předáno do roku 1939 211 tahačů. Sloužila jako tahače polních děl do ráže 76,2 mm a houfnic do ráže 152 mm.

Zásobování palivem a mazivy měly řešit cisterny TC-26 (1935) a TR-26C (1936) vyvíjené v závodě č. 185 Im. Kirova, vyzbrojené jedním kulometem. Obě vznikly v jednom prototypu a po vojskových zkouškách byl další vývoj zastaven.

Pro blízký průzkum bojiště v čáře dotyku a zaměřování cílů byla určena takzvaná obrněná mobilní pozorovací stanoviště, vybavené pozorovacími, dálkoměrnými, signalizačními a spojovacími prostředky. Vozidla byla vyvíjena v závodě č. 185 Im. Kirova a jak T-26TN (1935), tak T-26-BSNP (1939) nepřekročila stádium prototypu.

Dělostřeleckou podporu a ničení zodolněných stanovišť nepřítele měl provádět samohybný pásový obrněný minomet. První prototyp z let 1932-34 vyrobený ve VAMM (Vojenské akademii mechanizace a motorizace) byl zničen při zkouškách, prototyp 6. mechanizované brigády byl neúspěšný. Do výroby se měla dostat až konstrukce Institutu chem. výzkumu z roku 1936, která byla vyvinuta na základě tanku ChT-26 a minomet (ChM-31) byl umístěn v levé části tanku (místo nádrží pro plamenomet). Po zkouškách v roce 1936 bylo objednáno 100 ks těchto vozidel v závodě č.174, výroba byla plánována na přelom let 1937-1938. Po smrti M. Tuchačevského a stalinských čistkách byla objednávka stornována a další vývoj zastaven.

Pokusy s konstrukcí transportéru pro přepravu pěchoty se konaly od roku 1932. První byl typ TR-1 (bez organické výzbroje) pro přepravu až 14-ti členného výsadku.

Dalšími typem měl být transportéry řady TR-4 z let 1933-1936. Tato řada se skládala z typů TR-4 - univerzální-pěchotní, sanitní, muniční transportér a tahač (prototyp), TR-4-1 - dělostřelecký muniční (prototyp), TR-4-2 – opravárenské dílenské vozidlo (projekt) a TR-4-3 – obrněný transportér (projekt zrušen).

Posledním pokusem o univerzální transportér byl typ TR-26 vyrobený ve dvou prototypech, jeden jako muniční, druhý pro přepravu pěchoty z roku 1936, ale po neúspěšných zkouškách byla objednávka na 210 vozidel stornována.

Ať už sovětské velení a konstruktéři vsadili na špatného koně (podvozek T-26) nebo prostě nic lepšího nebylo, nakonec byla situace při bojích s Japonci, vpádu do Polska a prvních letech konfliktu s Německem taková, že pěšák šlapal po svých (ta hrstka šťastných se svezla občas náklaďákem), děla tahali koně, nákladní automobily a sem-tam nějaký pásový tahač a zásobování a opravárenské složky si žily svým vlastním životem.

A tanky... ty si na ně prostě musely počkat nebo si poradit bez nich. Toto mělo často fatální následky a ve spojení s chybnýni rozhodnutími důstojníků (ať už plynoucími z neprofesionality nebo vynucenými komisaři) bylo ztraceno obrovské množství techniky a lidských životů.

Článek původně napsán pro www.valka.cz