V roce 1902 rozběhl bývalý majitel továrny na kola Thomas B. Jeffery výrobu automobilů v továrně v Kenosche ve Wisconsinu, která už další rok vyráběla již 1350 vozidel a o dva roky později 2800 kusů.
Továrna, již pod vedením jeho syna, začala v roce 1913 vyrábět automobily s náhonem i brzdami na všech čtyřech kolech Jeffery Quad 4017 a tím se dostala po počátku Velké války do hledáčku ozbrojených sil několika států, které je začaly používat jako zásobovací vozidla do těžkého terénu.
Jako první se myšlenky podvozek obrnit tento podvozek se z vlastní iniciativy chopil velitel 26. automobilové roty št.kpt. Viktor Poplavko, který na vlastní náklady v roce 1915 vozidlo obrnil a odjel sním na testy před Výzbrojní automobilní komisi. Druhý vůz na stejném podvozku byl opancéřován na počátku roku 1916 v USA a zaslán gen. J.J. Pershingovi do Mexika jako podpora jednotek, bojujících proti Pancho Villovi.
V Rusku za tím úspěšně proběhly petrohradské zkoušky "Čaroděje" (jak vozidlo nazvali pro jeho průchodnost) a byla akceptována i Poplavkova vize "Hanibalových slonů" - rychlá jednotka, vyzbrojená těmito vozidly, na zadní části schopných převážet 10 vojáků vyzbrojených karabinami, ručními granáty a bajonety a tato vozidla v patnáctičlenných oddílech doplnit průzkumnými motocykly, nákladními vozy se zásobami a palivem a pojízdnou dílnou. 8.8.1916 v Ižorském admiralitním závodě v Kolpinu objednáno 30 ks těchto vozidel. Tyto jsou v říjnu předvedeny členům Generálního štábu a je z nich vytvořen Obrněný automobilní oddíl zvláštního určení, velitel mjr. Poplavko, ve složení 30 obrněných automobilů (tři roty po třech četách po třech vozidlech + jedno každý velitel roty), 9 motocyklů, 4 lehké automobily, 4 nákladní automobily, 4 autocisterny a pojízdná dílna. Divizion byl zařazen na konci roku 1916 do sestavy 11. armády. V plánu bylo vytvoření ještě tří takových jednotek, k tomu však nedošlo pro nedostatek podvozků.
Vozidlo mělo hnané obě nápravy a poháněl ho zážehový vodou chlazený čtyřválec Buda o objemu 4 780 ccm a výkonu 32 HP. Mechanická převodovka měla čtyři stupně dopředu a jeden dozadu. Maximální rychlost činila 35 km/h. Vozidlo mělo panceřovaný motorový prostor, kabinu osádky a valníkovou zadní část bez bočnic se 7 mm pancéřového plechu. Vpředu byla přinýtována trojúhelníková konstrukce pro překonávání zákopů a ničení drátěných překážek. Čtyřčlenná osádka (velitel, řidič a dva střelci) byla vyzbrojena dvěma, v předním a zadním pancíři, lafetovanými (konstrukce Sokolov) kulomety 7,62 Maxim 1910. Vozidlo o délce 4 520 mm, šířce 2 000 mm a výšce 2 140 mm vážilo necelých 8 tun.
Jednotka se ukázala v boji jako velice efektivní, bohužel s rozkladem ruské armády byly její vozidla po dvojicích používány na "hašení požárů" a nakonec se doslova rozplynula.
Tato vozidla se po Brest-litevském míru zapojila do občanské a sovětsko-polské války, jedním z nich disponoval i Čs. sbor na Rusi (Jánošík). Po ukončení těchto konfliktů v roce 1922 evidovala DRRA 13 těchto vozidel, Reichswehr 3 kusy a Polská armáda 2 vozidla.
