První obrněný transportér, který upadl v zapomnění ....

Po studiu prací Penningtona, Dvinického a Simmse a po prvních zkušenostech z rusko-japonské války přišel v roce 1904 kozácký velitel, esaul M.A.Nakašitze  s návrhem výroby nebo nákupu obrněného auta s kulometem v otočné věži ...

Nakašitzeho projekt byl představen (za podpory a přispění gen. N.P. Liněviče) v roce 1904  Dělostřeleckému výboru Ministerstva války, které zareagovalo na v té době ještě prakticky neznámou zbraň a poměry v RIA velice rychle.  Byl oslovena francouzská firma Charron,Girardot et Woigt v Puteaux, mající již měla zkušenosti s výrobou otevřeného OA na podvozku Charron 50CV, která vyrobila dva prototypy - jeden  nabídla francouzské armádě (odmítnut s odůvodnění - na průzkum a převoz kulometu jsou vhodnější běžné automobily) a druhý byl převezen do Ruska. Ten byl v Putilovském závodě rozebrán, drobně upraven na ruské poměry, byl lafetován kulomet a vozidlo bylo odesláno ke zkouškám. 
Zkoušky byly provedeny na trase Sankt Peterburg - Oranienbaum - Věnce a to jízdní po cestě, v terénu a střelecké. Dále v tomto roce absolvoval tradiční Krasnoselské manévry. Jeho celkové vlastnosti byly hodnoceny jako dobré a bylo pro něj určeno široké použití - k útokům proti jízdě i pěchotě, pro průzkum, pro obchvaty, k zastavování průlomů vytvořených jízdou a pro policejní účely. Na základě těchto zkoušek bylo objednáno dalších 10 automobilů s dodáním v roce 1908, vozy byly ve Francii vyrobeny, ale při přepravě přes Německo byly dva z neznámých důvodů zadrženy a po té se objevují na manévrech Landwehru.

2600 kg vážící vozidlo o délce 4800 mm, šířce 1700 mm a celkové výšce 2400 mm, mělo korbu automobilového tvaru s chrom-niklového pancéřového plechu o síle 4,5 mm, nýtovaného na kostru vozidla s plně otočnou věží. Nebyla na kuličkovém věnci, ale na centrální ose, která se dala zajišťovat (kostrukce plk.děl. Guy). Poháněl ho čtyřválcový karburátorový motor Charron s vodním chlazením o objemu 7,2 l a  výkonu 37 HP s mechanickou převodovkou 3+1,  vozidlo dosahovalo max. rychlosti 45 km/h  s jízdním dosahem po zpevněné komunikaci 120 km. Podvozek byl dvounápravový, hnaná byla zadní náprava odpružená listovými pery, přední náprava byla řiditelná, všechna kola měla pancéřové kryty disků a byla vybavena plnými "neprůstřelnými" pneumatikami. Naprostou novinkou byla možnost startování motoru s prostoru vozidla. Na přídi vozidla byl umístěn světlomet.

Tříčlenná osádka (velitel, řidič a kulometčík), která do vozidla nastupovala bočními dveřmi, mohla k pozorování okolí používat velká "okna", v boji uzavíratelná kryty s průhledy a nebo periskopy. Hlavní výzbroj vozidla (1x 8 mm Hotchkiss)  byla umístěna v otočné věži s částečně šikmým otevíratelným stropem. V zadní části byl vezen náhradní kulomet a byl tu prostor pro výsadek 5 pěšáků, popř. převoz raněných. Pro překonávání příkopů mělo na bocích upevněny dva přejezdové žlaby o délce 2 metry.

Vozidla byla přidělena speciálním výcvikovým jednotkám ve vojenských obvodech Petrohrad, Kyjev, Vilno a Varšava, ale jelikož nebyla vyžadována zpětná vazba (M.A. Nakašidze zemřel při atentátu na ministra Solipina v roce 1906, gen. N.P. Liněvič byl již penzionován) a pro konzevativitu většiny ruského důstojnického sboru, začal na tyto, na svou dobu velice progresivní vozidla, která předběhla svou dobu, padat prach a kálet mouchy, až nakonec upadly v zapomnění. O jejich použití ve Velké válce nejsou informace.