Dostavba a přepracování Austinů v časech Ruské republiky a občanské války v Rusku a jejich použití různými zeměmi a stranami konfliktů
Mimo dodávek již obrněných vozidel Austin 2. série mělo být na podzim 1916 dodáno 60 ks šasi nákladních vozidel Austin 50HP 1,5 t, určených k obrnění v Putilovském závodě v Petěrburgu během let 1916-17 s tempem 10 ks vozidel měsíčně. Dodávka se však zpozdila a také byl Putilovský závod byl plně vytížen výrobou dělostřeleckých zbraní a komponentů pro námořní lodě a výrobu omezily i stávky, které probíhaly během únorové revoluce a prakticky ještě půl roku po ní. Výroba se rozběhla až po jeho znárodnění (9. ledna 1918 - greg. kalendář), kdy Rudé gardy/DRRA nutně potřebovaly obrněné jednotky pro podporu bolševické revoluce. První stroje vyjely s továrny v dubnu 1918 a po vyrobení 15 ks byla výroba převedena do Ižorské železárny v Kolpině (dalších 33 ks). Na původním šasi byla vyměněna zadní náprava za silnější z vozidla Russo-Balt D 24/40. Nejviditelnější změnou bylo umístění věží diagonálně, pro větší příčnou stabilitu vozidla, zvýšení komfortu střelců a kruhového obstřelu. Pancíř byl z Ižorské železárny o tloušťce 8 mm (střecha 5 mm) byl zevnitř oblepen kůží proti odletujícím úlomkům při zásazích a byla přidána druhá nádrž. Vzhledem k nedostatku pancéřového skla byly průhledy kryty šikmými ocelovými listy. Výzbroj, osádka, rozměry a hmotnost zůstaly stejné jato u Austinů 3. série.
Ruský Austin (zleva doprava)obr. 1 - vlevo Austin 2. série, vpravo Ruský Austin; obr. 2 Ruský Austin jako památník
Z důvodu omezené průchodnosti ve specifickém ruském terénu pro kolové OA a jejich snížené možnosti působení mimo zpevněné komunikace, zadalo v roce 1916 ruské velení výrobu 5 ks polopásových OA na bázi vozidla Austin HP 50 1,5 t. Vyrobeno bylo však pouze 1 vozidlo se zadním pásovým podvozkem konstrukce prap. A. A. Kegresse, majícího s tímto pohonem zkušenosti z předválečných a válečných testů a výroby neobrněných kolo a lyžo-pásových vozidel (Mercedes, Packard a Russo-Balt), již sloužících v ruské armádě. Zadní podvozek se skládal s dvou hnacích a čtyř pojezdových kol nesoucích gumový pás. Pancéřová nástavba byla po několika zkušebních přestavbách téměř totožná s Austiny 2. série. Další výroba pokračovala až v letech 1919-20 dvanáctikusovou sérií. Tato vozidla měla nástavbu s diagonálně umístěnými věžemi s parametry ruského Austina, vozidlo při délce 6000 mm, šířce 2130 mm a výšce 2680 mm mělo bojovou hmotnost 5900 kg. Max. rychlost, bez ohledu na terén, byla 25 km/h a dojezd 100 km.
Austin-Kegresse (zleva doprava)obr. 1 - prototyp při zkouškách (verze s korbou); obr. 2 sériový stroj Ukrajinec
Použití, uživatelé
Jak už je výše uvedeno, během Velké války byla vozidla primárně zařazována do autokulometných čet (později čet obrněných automobilů), v případě potřeby slučovaných do rot, pro podporu pěších a jízdních jednotek, průzkum, zastavování průlomů a pronásledování nepřítele. Během války, v důsledku ztrát a chaosu v ruské armádě operovaly i jednotlivě. Vozidla se účastnila občanské války v Rusku na různých stranách konfliktu, potlačování pokapitulačních nepokojů a rudých republik v Německu, sovětsko-polské války, potlačování "bachmačského povstání" a poslední uloženkový kus zajal v pevnosti Modlin Wehrmacht při útoku na Polsko v roce 1939.
obr. 1 Rakousko-uherský Austin 3. série; obr. 2 Lotyšský Austin 2. série "Zemgalietis" (po modernizaci); obr. 3 Polský Austin-Kegresse
Mezi známé uživatele, mimo ruské imperiální armády, tedy patří - bolševické jednotky/SSSR (poslední vyřazena v roce 1931-2), ruské protibolševické jednotky (? ks), Polsko (více než 7 ks všech typů - zčásti ukořistěná, zčásti dodaná Velkou Británií), Německo (minimálně 4 ks - ukořistěná), Finsko (2 ks - ukořistěná Rudým gardám), Lotyšsko (1 ks - po Děnikinových jednotkách), Čs. legie na Rusi (min. 2 ks - ukořistěná), Rakousko (1 ks - ukořistěné, vyřazeno 1935), Mongolsko (darované 2-3 ks), Estonsko (2 ks - ukořistěná), Rumunsko (1 ks - ukořistěné). Dále již zmiňovaná vozidla, nedodaná do Ruska, ve Velké Británii a Japonsku.
Článek byl původně napsán pro www.valka.cz
