Občanská válka v Rusku - závěr

Postupné ukončení (září 1920 - 1924) - porážka a rozpad "bílého" hnutí, stahování expedičních sborů, emigrace, dočišťování území a konsolidace bolševické moci.

Předchozí díl

Jižní fronta a evropská část

Po stažení Čs. sboru na Rusi, drtivých porážkách, obrovských ztrátách kontrolovaného území a prakticky nulové aktivity expedičních Dohodových jednotek zbývala "bílým" jediná naděje - polská pomoc na základě dohody Piłsudski-Wrangel. V tu však doufali marně, i když jednotky gen. Wrangela svůj díl dohody v Polsko-sovětské válce splnily. Za to však byly 28.10.1920  "odměněny" ofenzívou posíleného Jižního frontu (vel. M.V. Frunze - 190 tis. bodáků a šavlí), která je zatlačila na Krym. 7.11.1920 začala nová ofenziva, 11.11. rudí prorazili obranné pozice, 12. byl dobyt Džankoj, 13. Simferopol a 16. Sevastopol a Kerč a již 13.11. začala chaotická, ale rychlá evakuace. Z Krymu byl ruskými a spojeneckými loděmi evakuován britský expediční sbor a s ním staženo okolo 150 tis. osob (vojenských i nevojenských). V evropské části bývalého Ruského impéria tak zůstaly pouze zbytky "bílých" jednotek na Ukrajině (gen. B.S. Permikin) a v Bělorusku (gen. Bulak-Balakovič), které byly postupně likvidovány. Jejich aktivita skončila na podzim 1921.

Zakavkazí a Střední Asie

Po stažení britského expedičního sboru a letních operacích DRRA (bucharská operace, útok na Baku) byla obsazena Azerbajdžánská demokratická republika a Bucharský emirát. Nejtěžší boje probíhaly v oblasti Gruzie, kde se střetly jednotky nově vzniklého Gruzínského státu s podporou francouzského námořnictva a námořní pěchoty s jednotkami DRRA, gruzínských bolševiků a tureckým expedičním sborem. Operace byly ukončeny tkzv. Karskou dohodou (13.10.1921), která určila nové hranice mezi Tureckem a Arménskou, Azerbajdžánskou a Gruzínskou SSR. Vzpoura bolševických vůdců Gruzínské SSR proti nadměrné centralizaci v roce 1922 byla potlačena politicky a gruzínské protibolševické povstání (srpen-září 1924, menševici a Výbor pro nezávislost Gruzie) byla potlačena vojensky za cenu asi 3 tis. mrtvých. Největším bolševických problémem v oblasti Turkestánu bylo islamistické Basmačské povstání (započaté na přelomu 1918-1919), které se podařilo zlikvidovat až v roce 1931 a oblast dočistit v roce 1938.

Protibolševická povstání v sovětském týlu

V srpnu 1920 vypuklo v Tambovské oblasti protibolševické povstání pod vedením esera A.S. Antonova a bývalého důstojníka RIA P.M. Tokmakova. Povstalecké partizánské jednotky (cca 50 tis. mužů) se většinově skládaly z místních rolníků a dezertérů z Rudých gard a DRRA. V kontrolované oblasti byla založena Prozatímní demokratická Tambovská republika, která však byla brutálně zlikvidována Tuchačevského jednotkami i s použitím chemických zbraní v létě 1921. 

Po ukončení Polsko-sovětské války vypuklo v Bělorusku (listopad-prosinec 1920) Slutské povstání, které však bylo během měsíce potlačeno. Zbytky povstalců ustoupily do Polska, kde byly internováni. 21.2.1921 vypuká námořnicko-dělnické povstání v "chloubě bolševiků" Kronštatu (s centrem na bitevních lodích Sevastopol a Petropavlovsk), vyvolané rostoucí nespokojeností s bolševickou mocí a nedostatkem potravin. Má však velice krátké trvání - 18. března bylo po několika útocích jednotek věrných Rudým za pomoci dělostřelectva poraženo.

Největším s protibolševických vystoupení se stává tkzv. povstání Zelenoarmějců na západní Sibiři, které které vypuklo 21.1.1921 a jeho spouštěcím impulzem bylo nařízení O zabavení přebytků obilí na Sibiři. Toto povstání zasáhlo provincie Omsk,Čeljabinsk, Tjumeň, Jekatěrinburg a část Turkestánu a na "zelené" straně se ho účastnilo až 100 tis. ozbrojenců. Bolševici proti němu nasadili 8 pěších a jezdeckých divizí a 4 obrněné vlaky. Povstání dohaslo na konci roku 1922.

Dálný východ a Mongolsko

Posledními středisky odporu se stal Dálný východ a oblast Mongolska. Na podzim 1920 se japonský kontingent stahuje na základě jednání se SSSR z oblasti přibajkalí a po porážce kozáckých jednotek atamana Semjonova opouští i Čitu a Chabarovsk a stahují se do Vladivostoku. Téměř rok panuje patová situace a v listopadu jednotky bílých, povzbuzeny neaktivitou bolševiků,  provádějí ofenzivu na západ, při které se jim podaří obsadit Chabarovsk (22.12.1921). 5.2.1922 po přísunu posil stažených z již kontrolovaných oblastí, zahajují jednotky DRRA pod vedením V.K. Bjuchera překvapivou protiofenzivu v 35 st. mrazech, 14.2. obsazují Chabarovsk a bílí ustupují pod ochranu japonských jednotek. Po bezvýsledných diplomatických jednáních zahajuje 4.10.1922 DRRA ofenzivu proti Vladivostoku a 24. je Japonsko donuceno podepsat dohodu o stažení jednotek. Evakuace japonského kontingentu a bílých jednotek je ukončena v prosinci. V oblasti zůstávají ještě jednoty, které evakuaci odmítly (gen. Ivanov-Mumizjev, gen. Pepeljev), ale ty jsou rozprášeny v průběhu dubna a května 1923.

V říjnu 1920 jezdecká divize genmjr. R. Ungern-Stenberga , ustupující do Mongolska, rozpráší čínské jednotky v oblasti, v únoru 1921 svrhává loutkového chána a vyhlašuje nezávislost Vnitřního Mongolska na Číně. Reakcí na nově vzniklou situaci je sloučení mongolských protičínských partizánských skupin a založení probolševické Mongolské revoluční lidové strany. Na její podporu se do Mongolska přesunuje 35. divize DRRA (M.S. Matijasevič) a po dvouletých bojích jsou zbytky Unbergových jednotek nuceny ustoupit do Manžuska.

Shrnutí a příčiny porážky "bílého" hnutí

Příčina porážky protibolševického hnutí v Ruské občanské válce se skládají se spousty malých střípků vzájemně do sebe zapadajících. Je to především ideová roztříštěnost a rozdílné vize jednotlivých oblastních velitelů a civilních správ, neschopnost jejich spojení za jednotným cílem a vzájemné spolupráce a neochota potlačit vlastní ego za účelem bolševické porážky. Dalším zásadním problémem byla apatie ruského obyvatelstva všech vrstev a neschopnost spojení cílů rozdílných tříd. A jako třešničku na dortu vidím Kolčakovo odmítnutí návrhu G. Mannerheima v červnu 1919 na vyčištění petrohradské oblasti a severu od bolševických sil za slib uznání nezávislosti Finska. V době, kdy Judeničovy jednotky stály 5 denních pochodů od Petrohradu, Donská armáda obléhala Carycin a Wrangel útočí na Donbas, kdy bílým stačila jen malá podpora k vítězství, arogantně odpovídá "Ruská říše je nedělitelná" .... a v průběhu několika měsíců se situace naprosto otočila.