Fáze druhá (březen 1918 - srpen 1918) - boj o potraviny, vznik DRRA, rozkol v "rudých" řadách, zapojení čs. sboru, aktivizace kozáků, spojenecká intervence a vytváření celistvých frontových linií
Díl první ...
Po uzavření Brest-Litevského míru přichází Rusko o ukrajinskou produkci potravin a vlivem situace je ztížená doprava potravin z Kubáně a Donské oblasti, což se zásadně projeví hlavně v městských aglomeracích. Situace je tak tristní, že dělníci z velkých měst vytvářejí "rabovací skupiny", které vyrážejí zabavovat potraviny do venkovských oblastí a dále je Lidovým komisariátem pro potraviny zaveden povinný výkup za státem dané ceny, zákaz volného prodeje a postihování velkých a středních zemědělců skrývajících "nadměrné" přebytky. "Rudé" Rusko se potácí v potravinové krizi a hlavně mezi venkovským obyvatelstvem vzrůstá podpora Eserů, kteří byli proti odstoupení území Ústředním mocnostem a vystupují proti potravinové politice RLK.
Na přelomu února a března 1918 začíná transformace Rudých gard a masívní náborová kampaň do nově vzniklé DRRA (tab. stav 47 střeleckých divizí, 4 jezdecké divize a pomocné jednotky), která se však potýká s řadou problémů. Zrušení volnosti Rudých gard (volitelnost a odvolatelnost velitelů, vojenská demokracie) a zavedení klasických vojenských standardů vedlo k masivním dezercím bývalých příslušníků a dalším problémem je nedostatek vojenského materiálu. Z 5,5 tis. závodů (plnících vojenské zakázky) jich 3,5 tis. zůstalo na odstoupených územích a s nimi i téměř 3 miliony pušek, přes 12 tis. děl a stovky tun munice, zanechaných v únoru ustupující armádou. V květnu byla situace taková, že za plně bojeschopné jednotky se dala považovat pouze desetipluká 1. lotyšská divize (vel. I.I. Vacetis, tkzv. Bodáky revoluce) a za částečně bojeschopné sedmipluké divize Gatčinská, Novorževská, Voroněžská a Lužská. Zásadní nedostatek velitelských kádrů a instruktorů Trockij pružně vyřešil (nehledě na ideologii a politické hledisko - byli to příslušníci vykořisťovatelských tříd) náborem a využitím důstojníků a poddůstojníků bývalé RIA, čímž si ale smrtelně znepřátelil řadu bolševiků na klíčových místech. Dalším problémem byli zásobování, logistická podpora a gramotnost vojáků. V květnu dosahuje počet příslušníků DRRA přes 300 tis. mužů ( z toho necelých 200 tis. ozbrojených).
Další problém pro "rudé" velení nastává po zatčení příslušníků Čs. národní rady v Moskvě (11.5.), čeljabinském (17.5.) a omském (19.5.) incidentu a Trockého rozkazu č.37 (25.5.), kdy čs. sbor na Rusi, který se na základě Penzenské dohody, po úspěšných bitvách s německými jednotkami u Doče a u Bachmače, stahuje do Archangelska, Murmansku a Vladivostoku, v oblastech svých ešalonů obsadí vojenské sklady, ozbrojí se a zlikviduje "rudou" moc. Po několikaměsíčních tvrdých bojích s bolševickou přesilou se v červnů 1918 všech 5 oddělených skupin (Penzenská, Čeljabinská, Omská, Krasnojarská a Nižněudinská) spojuje, obsazuje střední Ural a Povolží a Transsibiřskou magistrálu od Penzy po Krasnojarsk, odřezává RLK od ovládání těchto oblastí a spojení se Sibiří a s východem země.
Aktivity čechoslováků dávají impulz "bílému" hnutí, která se začíná pomalu probouzet. V červnu 1918 vzniká v oblasti povolží a Kamského regionu Národní armáda Komuč, která je zastřešena tkzv. Výborem všeruského národního shromáždění (8.6. - jeden z nástupců Prozatímní vlády), který se 23.9. transformuje ve Všeruskou prozatímní vládu. Národní armáda (plk. V.O. Kappeľ) za podpory čechoslováků zahajuje úspěšný postup severním směrem, vytlačuje početně silnější 2. armádu DRRA s oblasti, obsazuje 22.7. Simbirsk a 7.8. Kazaň a Jekatěrinburg, kde ukořisťuje značné množství zbraní a munice, 650 mil. zlatých rublů a další aktiva a zablokovává přístupy do zemědělských oblastí Povolží. Reakcí bolševiků při postupu čechoslováků a "bílých" (ze strachu před osvobozením) je zavraždění ruské imperátorské rodiny (internované v Jekatěrinburgu).
Nejvyšší rada Dohodových mocností na základě úspěchů čs. jednotek schvaluje 2.7. vyslání intervenčních sborů do Ruska. Již 6.7. se pod velením gen. C. Manyarda vyloďuje 2,5 tis. mužů v Murmansku nad kterým je vyhlášen prozatímní protektorát. Stejná situace je ve Vladivostoku, kde se vyloďuje 14,5 tis. japonských a amerických vojáků (gen. Graves) a v Archangelsku (31 tis. mužů). Orenburští kozáci po několikaměsíčním váhání (čekání na návrat jednotek z fronty) povstávají a přebírají moc v oblasti.
V jižní oblasti se situace nevyvíjí lépe. Na konci července Dobrovolnická armáda (Děnikin) obsazuje Tichoreck a Krasovova znovuprobuzená kozácká Donská armáda (45 tis. bodáků a šavlí) vytlačuje "rudé" jednotky na sever a obléhá Carycin. Pod vedením F.L. Bicherakova povstávají terští kozáci, obsazují Groznyj a Kyzliar. Povstávají železniční dělníci v Aškabadu a s pomocí místních turkmenských kmenů likvidují bolševickou moc v v Krasnovodsku, Mervu a Aškabadu. Ve vlastních "rudých" řadách propuká povstání levých Eserů, které je však rozdrceno.
Situace z června a července působí v Moskvě a Petrohradu jako výbuch a reakcí je mobilizace 550 tis. mužů a 20 tis. "specialistů" z bývalé RIA (např. Žukov, Vasilevskij) do DRRA. Začínají čistky ve vlastních řadách a tvrdá bolševizace, Eseři, anarchisté a leví komunisté jsou odstavování z důležitých postů a likvidováni.
Rudí ovládají již pouze čtvrtinu země a vypadá to, že jim zvoní umíráček a melou z posledního.
Pokračování příště ...
