Krvavá neděle 9. (22.) ledna 1905 v Sankt-Petěrburgu - 4. část

Večer 9.ledna připomíná Sankt-Petěrburg vřící kotel. Všechny zúčastněné strany jsou dnešními událostmi mírně řečeno velice překvapeny a hledají řešení, co dál. Obvinění padají na všech stranách, zatýká se, počítají mrtví a ranění,

...rozšiřují se fámy, roste nervozita..

Předchozí díl

Datumy jsou uváděny dle Juliánského kalendáře (pro převod do nyní užívaného připočtěte +13 dní)

Šok, sčítání a co dále ...

Opozice

Šokovaný kněz Gapon, ostříhaný a v civilu, se skrývá v bytě Maxima Gorkého, který píše provolání pro veřejnost, ve kterém obviňuje ministra vnitra a imperátora z hromadné vraždy. V budově Svobodné ekonomické společnosti se schází inteligence, projednává události a další svoji roli. Gapon vyzývá k ozbrojenému boji. Rabují se obchody. Píší se manifesty, svolávají dělnické a politické schůze. Továrny stojí. Ještě 10. a 11. ledna probíhají menší šarvátky mezi demonstranty a pořádkovými jednotkami. 

Nutno říci, že události „Krvavé neděle“ v nejbližších dnech a týdnech radikalizují a sjednocují do té doby značně spící opozici proti státnímu zřízení. Množství politických stávek a stávkujících jen v lednu a únoru vysoko překračuje počty za poslední 4 roky. Geograficky je ovšem reakce společnosti nerovnoměrná, střední Rusko a Zauralí zůstává poměrně v klidu, ale o to více se dramatizuje situace např. v ruské části Polska a v Pobaltí. Tam v únoru stávkuje celkem téměř půl milionu lidí. Dalším sudem prachu začíná být i Gruzie - stávky, barikády a ozbrojené střety jsou na denním pořádku. Část opozice začíná otevřeně hovořit na téma „svržení despocie“ a „smrt carovi a jeho nohsledům“.

Vládní síly

Na bouřlivém večerním zasedání vlády se řeší otázka, kdo dal rozkaz ke střelbě a jestli byl k tomu oprávněn. Všichni hájí svoje postupy, starosta Fullon skládá funkci. Civilní správa hájí stanovisko, že velení akce převzala armáda a tudíž měla svázané ruce, armáda tvrdí - jinak to nešlo a jednali jsme podle platných předpisů.

Mikuláš II. je událostmi šokován a po dohodě s vládou zřizuje funkci Petrohradského gubernátora - již 11. ledna je jím jmenován šéf moskevské policie gen. D. F. Trepov. Je odvolán ministr vnitra Svjatopolk-Mirskij. Probíhá masivní zatýkání, ať již dělnických politických vůdců, novinářů nebo opoziční inteligence.  Vláda organizuje obrovskou letákovou kampaň, ve které jsou dělníci přesvědčováni, že byli podvedeni krininálními živly, falešnými poradci a politickýni podvodníky. Mikuláš II. na obědě (na radu Trepova) s vybranými zástupci dělníků v Carském sele přislíbil celkem 50 tisíc rublů z vlastních zdrojů zraněným a pozůstalým po obětech.

13. ledna se začíná rozbíhat výroba ve všech podnicích ve městě. Situace se pomalu zklidňuje na sice nervozní, ale snesitelnou mez.

Pravda a fámy o počtu mrtvých a raněných

Fámy v prvních dnech a zprávy ve světovém tisku se předhánějí v počtu mrtvých a zraněných. V britském tisku se údaje pohybují mezi 2000-3000 mrtvými a 5000-8000 raněnými. Lenin píše o 4600 mrtvých a toto číslo se dlouhá desetiletí drží v oficiální sovětské historii. Množí se „zaručená svědectví na vlastní oči“ o plných sklepech mrtvol a hromadných hrobech.

Jaká však byla pravda? Každý má sice „svoji pravdu“, ale pokusme se dobrat nějakých objektivních čísel.

Oficiální záznamy hovoří o 96 mrtvých na místě a 299 raněných přijatých do nemocnic. Na následky zranění zemřelo dalších 34 lidí, celkem tedy 130 osob (z toho 119 bylo identifikovaných). Tato čísla byla veřejností okamžitě zpochybněna.

U raněných je odhad celkem ošemetný, mnoho z nich se s obavy před perzekucí nenechalo ošetřit v nemocnicích.

Určité světlo do počtu obětí vnáší zpráva lékaře Obuchovské nemocnice A. M. Arguna - potvrzuje sice oficiální čísla, ale také popisuje typy zranění. Valná většina smrtelných zranění byla podle ní způsobena střelnými ranami, zbytek vnitřní zranění (koně, ušlapání davem) a sečné rány.

Po evidenci spotřeby munice a vyhodnocení činnosti jednotek je zjištěno, že bylo spotřebováno 2861 nábojů, z nichž většina je vypálena ve 32 salvách, což činí necelých 90 ran na salvu (střílely jednotky (mimo incidentů při rabování) o velikosti četa až dvě roty, takže počet odpovídá). Poměr salv do davu a do vzduchu (popř. do barikád) byl asi 1/1. Pokud budeme brát v úvahu, že někteří vojáci do „lidí prostě nevystřelili“ a část vypálených ran šla mimo cíl, začíná celková situace vypadat poněkud jinak. Toto zřetelně ukazuje střelba u Narvské brány - pokud ji vezmeme jako etalon pro výpočet - tedy průměr na salvu a čtyři salvy do davu (celkem 360 ran) a počet mrtvých a těžce raněných (podle očitých svědků i oficiální zprávy 40), dostáváme se k číslu 9 ran do davu na jednoho mrtvého (těžce raněného). Podobně vypadá i situace na Palácovém náměstí i s útokem jízdy. A tu se prostým výpočtem dostáváme k číslu okolo 180-210 mrtvých a těžce raněných za celý den při hlavních střetech. 

Velice pravděpodobně začíná tedy vypadat výzkum sovětského historika V. I. Něvského, který udává tato čísla - 150 až 200 mrtvých a 450 až 800 raněných. Tato čísla, odproštěna od fám a politicky motivovaného navyšování, vypadají již velice reálně a blíží se oficiálním záznamům a vyšetřováním. 

A omílané klišé - „v průvodu šly i děti, ale nejmladší oběť měla 14 let“ je také snadno vyvratitelné. Rodiny s dětmi se nepohybovaly v čelech průvodů a nebyly tedy ohroženy přímými střety s vojskem a policií.

Další dění v roce 1905 a letech následujících

Lednové události, za cenu desítek mrtvých, posunuly ruskou zkostnatělou společnost mírně dopředu a zároveň ukázaly neudržitelnost a nefunkčnost stávajícího systému. Nastartovaly dění, kterému jsme si zvykli říkat Ruská buržoazní revoluce. Žádný náhlý převrat, ale spousta na sebe navazujících malých i větších vzpour (bitevní loď Kňaz Potěmkin Tavričeskij, Sevastopolské a Vladivostocké povstání), stávek (velká stávka na železnici 10/1905, Moskevská stávka) a tlaků na cara a vládní moc trvajících necelé dva  roky, které doplňovalo množství vražd vysokých představitelů státní moci, armády, policie, církve a majetnějších občanů (okolo 9000 obětí). Vznikají přes dvě desítky politických stran, jejichž radikální křídla se neštítí ničeho. Rusko je v chaosu.

Tuto situaci začínají zklidňovat až volby do Státní dumy (1906), částečné přiznání občanských svobod, volební zákon z roku 1907, masové zatýkání odpůrců a extremistických aktivistů a tvrdé potláčení ozbrojených skupin.

A v Rusku nastává desetileté mezirevoluční období...

Článek byl původně napsán pro www.valka.cz