Cesta k Cušimské katastrofě ...... závěr

Jediná dovednost, ve které Rožestvenského muži vysoce překonávali Tógovi námořníky, bylo umění překládky uhlí. Za posledních 230 dní jej prováděli téměř třicetkrát a to jak v přístavech, tak na volném moři.

Datumy jsou uváděny dle Juliánského kalendáře (pro převod do nyní užívaného připočtěte +13 dní)

Předchozí díl

Když admirál Rožestvenskij vplouval se svojí eskadrou mezi Koreou a japonským ostrovem Kjúšú do Cušimského průlivu, plně si uvědomoval její možnosti. Měl sice převahu v bitevních lodích (Kňaz Suvorov, Orel, Borodino, Imperator Alexandr III., Osljabja, Navarin, Sisoj Velikij a Imperator Nikolaj I.) v počtu osmi proti čtyřem (Mikasa, Asahi, Fudži a Šikišima), ale to bylo asi vše. Jeho tři pobřežní obrněnce byly spíše přítěží, v křižnících ( 8 na ruské straně a 27 na japonské) a torpédových jednotkách byla Tógova převaha zdrcující (8 ruských torpédoborců proti 32 japonským a 34 torpédovkám). Japonské loďstvo mohlo podpořit ještě 22 pomocných křižníků a 5 dělových člunů. 

Japonská plavidla, uváděná do služby v letech 1897-1903, byla vyrobena ve světoznámých loděnicích - bitevní lodě v Anglii ( Vickers, Sons & Maxim, Thames Iron Works) a křižníky v Itálii (Ansaldo), Anglii (Armstrong Whitworth), Německu (Vulcan AG), USA a Francii. Jednotlivé třídy měly podobné rychlostní a střelecké paramery, což usnadňovalo manévrování jednotlivých eskader a vedení palby. Všechna plavidla i posádky byly ve výborné kondici, morálně posílené vítězstvími na moři i pevnině. Oproti tomu ruské loďstvo bylo (mimo třídy Borodino - 4 bitevní lodě) poslepované z plavidel různých tříd, rychlostí a s kanony (i když stejné ráže) značně se lišících dostřelů. Po svojí 33-tisíckilometrové anabázi byly lodní stroje a některá zařízení zralé na generální opravy a obrost trupů pod hladinou mořskými živočichy a rostlinami snižoval maximální rychlost některých jednotek až na necelých 12 uzlů ( japonská plavidla 18-19 uzlů). Kvalita a hlavně morálka posádek byla zoufalá, na spolupráci plavidel se moc spoléhat nedalo.

Proto vydal admirál Rožestvenskij 14. května 1905 ráno někým tolik kritizovaný rozkaz "Všichni za mnou" s cílem prorazit do Vladivostoku. Plán admirála Tóga (po důkladné studiu operací ruského loďstva ve Žlutém moři) byl v podstatě také jednoduchý - v několikadenní bitvě jeho těžké jednotky vyřadí vedoucí plavidla ruských oddílů, ty upadnou ve zmatek a budou postupně ničeny (ve dne těžkými jednotkami, v noci torpédovými útoky).  Počasí bylo mírně mlhavé a s viditelností okolo 5-7 mil s mírným větrem. Ruská eskadra plula rozdělená do předzvědného oddílu, tří oddílů bitevních lodí, oddílu křižníků a dvou oddílů torpédoborců ve dvou kýlových liniích (a krytím na bocích sestavy) se zásobovacími loděmi uprostřed.  Vstřícným kurzem se k ní blížilo Spojené loďstvo, operující ve 4 bojových oddílech, 4 torpédových oddílech,  3 podpůrných bojových oddílech, rozdělených do 3 samostatně operujících eskader. 

K prvnímu kontaktu došlo okolo 8 hodiny ranní, kdy si křižníky vyměnily několik salv na velkou vzdálenost. "Opravdu" se začalo bojovat až po poledni, kdy hlavní japonské síly po provedení riskantního 180 stupňového obratu, s využitím své větší rychlosti, před hlavněmi ruských děl začaly odstřelovat vedoucí plavidla ruských oddílů (Kňaz Suvorov, Osljabja a Imperator Nikolaj I.) Ruské lodě si vybíraly cíle dle vlastního uvážení. Po dvouhodinové přestřelce utrpěly poškození na japonské straně obrněnec Mikasa a křižníky Nišin a Asama, na ruské těžce poškozené a hořící Knaž Suvorov a Osljabja vybočily se sestavy, admirál Rožestvenskij je raněn a vzhledem k poškození radiostanice na Kňazi Suvorovovi nikdo nepřebírá velení. Poškozená japonská plavidla (ruské granáty mají oproti japonským menší výbušnou náplň a casto selhávají) opravují škody, Osljabja se potápí a Kňaz Suvorov je v kritickém stavu. Admirál Něbogatov ještě nepřevzal velení, ruská plavidla jsou ve zmatku a Japonci přenášejí palbu na Borodino a Imperator Alexandr III., které za další půl hodiny vypadají jako plovoucí vraky a opouštějí sestavu. Poškozen je i Sisoj Velikij, Orel  a křižník Admiral Nachimov, obrněnec Šikišima a křižník Nišin mají vyřazeny po jedné dělové věži. Útok japonských torpédoborců na Suvorova je společně odražen a jeden torpédoborec je poškozen. Borodino a Imperator Alexandr III. se převrací a potápí, Sisoj Velikij zasahuje křižník Izumo do strojovny, ale granát selže. Poslední útok torpédovek posílá ke dnu Kňaze Suvorova, Tógó se po dělostřeleckém rozloučení odpoutává od nepřítele a odplouvá na severovýchod. Blíží se večer a ruské loďstvo (Něbogatov již převzal velení), nyní v promíchané kýlové sestavě drží stále kurz Vladivostok. 

Ruská eskadra, s poškozenými obrněnci Sisoj Velikij, Orel a Navarin, křižníky Admiral Nachimov a pobřežním obrněncem Admiral Ušakov, v souběžném denním boji pomocných jednotek přichází o pomocný křižník Ural, dílenskou loď Kamčatka, remorkér Rus (potopeny) a nemocniční lodě  Orel a Kostroma (proti všem pravidlům námořní války byly Japonci zajaty). Krycí eskadra admirála Enkvista při odrážení přesily japonských křižníků (poškodila japonské křižníky Otawa, Čitose a Izumi - ty se stahují  k opravám do Japonska) utrpěla poškození křižníků Avrora, Oleg, Žemčug a 3 torpédoborců. Spolu s již zmíněnými třemi japonskými křižníky se plouží k opravám do doků i obrněnec Mikasa a křížník Nišin, v sestavě zůstávají poškozené obrněnec Fudži a křižníky Asama, Izumo a Iwate.

Noc probíhá ve znamení doplňování munice a odpočinku posádek velkých plavidel na japonské straně a pokusů o opětovné shromáždění plavidel na straně ruské. Toto jim neulehčují japonské torpédoborce a torpédovky, které za cenu menších ztrát znovu poškozují torpédy obrněnec Sisoj Velikij, křížníky Navarin, Admiral Nachimov a Vladimir Monomach a palbou 4 torpédoborce. Po dramatické noci přestává ráno 15.05.1905 II. tichomořská eskadra jako bojové uskupení existovat. Enkvistovy krycí křižníky (Oleg, Avrora a Žemčuk) prchají na Filipíny, kde jsou internovány do podepsání příměří. V noci poškozené obrněnce a křižníky hlavních sil se potápí samy nebo je posílá ke dnu vlastní posádka. Některé křižníky  (Admiral Ušakov, Světlana, Dmitryj Donskoj) a torpédoborce (Gromkij, Bědovyj, Bezuprečnyj) volí ale boj proti přesile nepřítele a až v bezvýchodné situací svoje plavidla posádky potápí. Přeživší pomocná plavidla se nechávají internovat nebo zajmout, s vyjímkou zásobovací lodi Anadyr - ta jako jediná doplouvá zpět do Ruska.  Admirál Něbogatov se ještě pokouší s obrněnci Imperator Nikolaj I., Orel, dvěma pobřežními obrněnci a křižníkem Izumrud proniknout do Vladivostoku, ale okolo 10 hodiny je obklíčen japonskou přesilou a po krátkém boji se vzdává (Japonci paradoxně pokračují v palbě i po jejich kapitulaci). Kapitán Izumrudu se vzdát odmítá, plnou rychlostí projíždí mezi japonskými plavidly a uniká, aby nakonec asi 100 mil před Vladivostokem ztroskotal. Do svého cíle se tak dostává pouze pomocný křižník Almaz a torpédoborce Groznyj a Bravyj.

Tato bitva, která Rusko stála 19 potopených (11 obrněnců a křižníků, 8 lehkých a pomocných jednotek), 11 zajatých a internovaných lodí, přes 5 tisíc mrtvých a 6 tisíc zajatých námořníků, je posledním hřebíčkem do rakve snah Ruského impéria o expanzi do Madžuska a Koreje. V Portsmouthu je nuceno s Japonským císařstvím uzavřít "potupný" mír, zprostředkovaný prezidentem USA T. Roseeveltem (USA nemělo zájem na přílišném růstu japonského vlivu v oblasti). Námořní porážka ještě více odhalila slabost samoděržaví, nutnost reforem státní správy, armády a námořnictva a vygradovala Ruskou buržoazní revoluci. Jelikož nelze obvinit státní systém, hledání viníka porážky si našlo ty nejlehčí oběti - admirálové Rožestvenskij a Něbogatov byli po návratu ze zajetí postaveni před soud. Rožestvenskij byl osvobozen (pro nemožnost velení po zranění), Něbogatov odsouzen k smrti. Naštěstí pro něj si Mikuláš II. zřejmě sáhl do svědomí, změnil mu trest na 16 let vězení a v roce 1909 jej úplně amnestoval.