25. března 1420 - první úspěšné použití nového bojového prvku

Na počátku roku 1420 se v Čechách schyluje k jednomu z nejbrutálnějších typů válečných konfliktů - náboženské občanské válce mezi katolíky a vyznavači přijímání pod obojí - utrakvisty ....

Po upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského, smrti krále Václava IV a nástupu Zikmunda Lucemburského na Český trůn se stává situace v Čechách velice nervózní. Vypuká otevřené nepřátelství mezi vyznavači dvou odlišných náboženských směrů a mimo šarvátek proběhnou první menší bitvy u Živohošti (Benešovsko - listopad 1419) a Nekmíře (záp. Čechy - přelom 1419-20). Obě proběhly nerozhodně, ale v druhé z nich bylo použito ke krytí pěchoty několika selských vozů.

Situace mezi radikálními husity a katolíky v Plzni a okolí byla výbušná (ale zatím bez větších konfliktů). Na základě tohoto stavu a pozvání do nově vznikajícího husitského Tábora opouští 23.3. asi 400 členná kolona s 12 vozy a desítkou jezdců Plzeň a  vydává se pod vedení Jana Žižky, Valkouna z Andaru a Břeňka Švihovského do pro ně přívětivějšího prostředí. Velikost kolony, její rychlost (či spíše pomalost - ženy a děti) a relativní bezbrannost vnukají strakonickým Johanitům (Jindřich z Hradce) myšlenku k její likvidaci. Spojují se Bohuslavem ze Šternberka (plzeňský landfrýd), Mikulášem Divůčkem z Jemniště (kutnohorský mincmistr) a  Petrem se Šternberka. Toto spojené vojsko (700-1000 mužů - většinově těžká jízda) dohání husitskou kolonu 25.3. mezi několika rybníky u Sudoměře a husitští velitelé, bez možnosti úniku, volí obranné postavení na hrázi mezi částečně vypuštěnými rybníky Škaredým a Markovcem s čelem krytým vozy a několika hákovnicemi. Odpolední čelní útok jízdy se rozbíjí o vozovou hradbu, pokus o obchvat a napadení z křídla znemožní bahno na dně rybníků. Další čelní útok končí také fiaskem a katolické vojsko se silně podlomenou morálkou se stahuje. Pokus o nesmyslný husitský výpad končí zajetím většiny útočníků, ale katolíci, neschopni reagovat na novou taktiku, ustupují a stahují se. Husité přenocují, pohřbí mrtvé a druhý den pokračují k Táboru. Tato bitva stála obě strany neznámý počet mužů, ale mezi nimi byli i dva z velitelů - Břeněk Švihovský a Jindřich z Hradce.

Do vojenského umění tedy vstupuje nový a účinný prvek - vozová hradba. Ve vojenství v těchto dobách hraje největší roli těžká jízda, která je na pevném rovném terénu, díky dynamice úderu, ostatními druhy vojsk prakticky nezastavitelná. Nový obranný prvek ji zbaví většiny jejích výhod - její útok nesměřuje do "měkkého", ale proti pevné překážce, která útok zastaví. Do prvních stojících řad najíždějí řady další a vzniká silný tlak, který znemožňuje útočníkům pohyb. Eliminuje také jezdcovu výhodu výškové převahy - útoku na pěšáka shora. Mezi její další výhody patří možnost chráněného umístění palných zbraní a střelců, její mobilita a možnost tvarování podle reliéfu krajiny a situace. Je úspěšně používána v celém období zvaném "husitské války". Po nich však zaniká ze dvou důvodů - šlechtický stav (hlavní a nejdůležitější část soudobých evropských armád) ji považuje za plebejskou a strach z jejího zneužití v poddanských povstáních.