Oba diverzanti po úspěšném položení náloží pod kýl lodi s úžasem hleděli na vlajku, kterou neznali a jméno státu, se kterým jejich země nebyla ve válce ......
Námořní operace ve Středozemním moři za Velké války bývají někdy neprávem opomíjeny, ale tvoří nedílnou součást světových námořních operací. Vzhledem k drtivé převaze britské Středomořské flotily, francouzského a v roce 1915 i italského námořnictva se složky Rakousko-uherské Kriegsmarine snažily o udržení nadvlády nad Jaderským mořem (což se jim dařilo) a výpady lehkých jednotek a ponorek narušovat obchodní trasy a ničit válečné lodě nepřítele ve Středozemním moři. Společným úsilím R-U a německých ponorek se podařilo ve Středozemním moři potopit 2 mil. tun obchodní lodní tonáže ( z 12 mil. v celém světě) a těžké jednotky na sebe vázaly několikrát silnější nepřátelská loďstva. Za 4 roky války se složkám KuK Kriegsmarine podařilo potopit moderní bitevní loď Leonardo da Vinci, řadovou bitevní loď Benedetto Brin, obrněné křižníky Léon Gambetta a Gisuseppe Garibaldi , šest torpédoborců (britský Phoenix, francouzské Fourche a Renauldin a italské Borea, Turbine a Impetuoso), dále jednu torpédovku (italskou 36 PN) a 11 ponorek (britské B 10 a H 3, francouzské Circé, Monge, Foucault a Bernouilli a italské Jalea, Nereida, Giacinto Pullio, Balilla a W 4). Jelikož ale Rakousko-Uhersko generální bitvu nepotřebovalo a Italům a Francouzům se do ní "nechtělo", jednalo se o aktivity ponorek, letectva, malých jednotek a sabotážních skupin.
Vlajkovou lodí KuK Kriegsmarine byla SMS Viribus Unitis (třída Tegetthoff) a byla prvním dreadnoughtem (moderní bitevní lodí) s třídělovými věžemi uvedeným do služby. Ve "středomořském rybníku" představovala jednu s nejsilnějších lodí, její výzbroj tvořilo 12 děl Škoda ráže 305 mm, umístěných ve čtyřech věžích, 12 děl ráže 150 mm, 18 děl ráže 66 mm a 4 ks 533 mm torpédometů. Její slabinou bylo nedostačující vodorovné pancéřování paluby. Vzhledem k taktice dané velením se (mimo převozu těl Františka Ferdinanda ďEste a jeho manželky Žofie) účastnila pouze dvou větších akcí - úspěšného bombardování Ancony a neuspěšného pokusu o proražení blokády Otrantské úžiny, jinak většinu času strávila, jako ostatní těžké jednotky, v Pulském přístavu na kotvě.
Italové (ing. R. Rossetti) s tohoto důvodu pracovali na vývoji řiditelných torpéd s lidskou osádkou. Torpédo by před nepřátelský přístav dopravila ponorka nebo torpédový člun a to by potom vlastní silou proniklo do přístavu a osádka by připevnila nálož pod nepřátelskou loď. Výsledkem tohoto snažení bylo v roce 1918 dvoumístné torpédo Mignatta s odnímatelnou náloží.
31. října 1918 ráno vyráží italská torpédovka s nezvyklým nákladem torpéda Mignatta S1 a jeho obsluhou - potápěči Rossetim a Paoluccim směr přístav v Pule. Ve večerních hodinách je sabotážní komando spouštěno do vody a podaří se mu proniknout do osvětleného a prakticky nehlídaného válečného přístavu.
Ale Vrchní rada Rakouska-Uherska již 29. října přijala kapitulační podmínky a ještě tentýž den vyhlásil Chorvatský parlament vytvoření Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Druhého dne podepsal císař Karel dekret o předání válečného námořnictva nově vzniklému státu. Národní rada v Zábřehu to přijímá. Slavnostní obřad předávání probíhá v Pule 31. října 1918 - v 17.00 stahuje velitel bývalé KuK Kriegsmarine admirál Horty de Negybany rakousko-uherskou válečnou vlajku se stožáru vlajkové lodi Viribus Unitis a předává flotilu do rukou Chorvata kapitána Vukovic-Podkapelského. Na stožár je vytažena chorvatská trikolora, loď je označena nápisy Jugoslavia a důstojníci věrní císařství ji opouštějí.
O tom ovšem italští potápěči nemají tušení a po 2 hodině v noci umisťují k boku lodi nálož dopravenou torpedem. Při pokusu o útěk jsou ale spatřeni hlídkami, zajati a odvedeni na palubu Viribus Unitis/Jugoslavie. Se zděšením hledí na novou situaci - zaútočili na loď státu, se kterým nejsou ve válce a tak oznamují kapitánovi přítomnost miny. Vypuká zmatek, chybí důstojníci potřební k organizaci "zvednutí páry" a odplutí nebo záchranných prací. Italové skáčou do moře, ale jsou znovu chyceni. Kapitán Vukovic dává rozkaz k opuštění lodi, osádka se ve zmatku vrhá přes zábradlí a spouští čluny. V 6:50 ráno dochází k výbuchu, za 14 minut se vlajková loď námořnictva Rakousko-Uherského císařství a po té 14 hodin vlajková loď námořnictva Státu SHS potápí se 400 muži posádky. Kapitán Janko Michael Alexander Vukovic-Podkapelski je naposledy živý spatřen na lodi klesající pod hladinu, jak stojí na dělové věži a s nepřítomným pohledem salutuje. Jeho mrtvé tělo s těžkým zraněním hlavy bylo vyloveno z vod přístavu a pohřbeno na Námořním hřbitově v Pule.
