Síla rozhodnutí II.
Cesta byla dobrá, měl jsem skvělou náladu, broukal jsem si nějakou melodii, a najednou jsem si uvědomil, že to co si broukám je starý hit, který jsem slýchával jako dítě u své prababičky. Nějaký šanson, jen si vzpomenout, jen si vzpomenout, jen si… sakra nevzpomínám si. Začalo se stmívat, když jsem vjížděl na lesní cestu k domku. Čím hlouběji jsem vjížděl do lesa, tím byla větší tma a les se zdál temnější a tak nějak opuštěný. Přijížděl jsem k domku a na dálku se mi zdálo, že se svítilo v domě, nu fajn, tak tam někdo je, kdo mě domem provede, nemusím se tam potulovat sám. Když jsem přijel k domu, všude byla tma a nikde v domě ani paprsek světla. Už magořím, řekl jsem si. Vystoupil jsem z auta a šel k domu, všude bylo hrobové ticho. Zaposlouchal jsem se do toho ticha, nikde nic. Ani ptáček, řekl jsem si. Fajn, to si tady uklidním nervy. No, brzy jsem měl změnit názor, co se týče mých nervů, ale nebudu předbíhat. Vyndal jsem si klíče od domu a v tom jsem si všiml, že trochu vrzly,podívám se blíž a vidím, že nejsou zavřené, škvírou jsem zahlédl proužek světla. Strčil jsem do dveří a pomalu vcházel dovnitř, po světle nikde ani památky. Vlezl jsem dovnitř a dveře se za mnou bouchnutím zavřely. Trhl jsem sebou, hm je tu průvan, starý neobydlený dům, no. Po pár krocích, jsem se ve tmě domu rozkoukal. Hledal jsem nějaký vypínač, že si rozsvítím, zahlédl jsem ho na protější stěně. Vydal jsem se k němu, ale najednou zmizel. Asi se mi to zdálo, kouknu znovu, koukal jsem a koukal, ale nikde žádný nebyl. Hm, dům nemá asi zavedený elektrický proud. Tak si posvítím mobilem. Vyndal jsem mobil, a s hrůzou zjistil, že se mi vybíjí. To je divný, vždyť jsem ho nabíjel dopoledne. Tak nic, zkusím se tu projít po tmě. Procházel jsem místnosti, byly malé, ale pro mě, když tu budu sám, jsou akorát. Mžoural jsem do tmy a snažil se rozeznávat věci kolem sebe. Jak jsem zjistil, předchozí majitelé tu nechali svůj nábytek. To je krása, starožitný nábytek, takový měla moje prababička. Jak jsem tak koukal, abych něco viděl, zas jsem si u toho broukal tu samou píseň, co jsem si broukal v autě. Jenže jsem se zarazil...já slyším k té písni hudbu! Ztichl jsem a zaslechl ze zadní místnosti doznívající tóny. Hm, fakt asi magořím, potřebuji klid, a tady bude. Otočil jsem se a v houpacím křesle jsem zahlédl stín. Zadíval jsem se a křeslo se pojednou začalo pomalu houpat, nemohl jsem odtrhnout oči, díval jsem se, jak křeslo z pomalého houpání přechází v rychlejší pak ve zběsilé, jen se rozletět po místnosti. Podlaha vrzala, křeslo se houpalo a já jsem byl stále na stejném místě a nemohl se ani pohnout. Pak se v místnosti rázem ochladilo, vanul okolo mne chladný vítr, začal si pohrávat s mými vlasy. Přehazoval si je na všechny strany. Bylo mi nějak zle od žaludku, jako když víte, že není něco v pořádku, že se blíží nebezpečí. V hlavě jsem začal mít vymeteno. Vůbec jsem neměl v úmyslu odejít, a přesto se mi chtělo utéct. Divný zvuk po mé pravé straně naznačoval, že není všechno jen výmysl mého mozku, že se to opravdu děje. Pomalu jsem otáčel hlavou za zvukem. Zahlédl jsem starožitnou komodu, její prosklená dvířka se otevírala a zavírala do rytmu větru, který se stále proháněl mými vlasy. To už bylo na mě příliš a má touha odejít se stala tak silnou, že jsem se sebou začal škubat a snažil jsem se odlepit od podlahy. Nešlo to. Podíval jsem se na své nohy. Měl jsem je po kotníky v nějakém slizkém blátě. Sakra, co to má znamenat! Prostě odtud odejdu. Zase začala ze zadní části domu hrát muzika. V hlavě mi hučelo. Tak jsem začal volat o pomoc, v tom mi došlo, že mě v tom lese na samotě nikdo neuslyší. Opuštěné místo od lidí i zvířat, kde jen vítr se prohání v korunách stromů. Tak. Mám, po čem jsem toužil. Nesmím propadnout zoufalství. Začal jsem potichu mluvit směrem ke stínu na houpacím křesle. Vyprávěl jsem, jak toužím bydlet právě v tomto domě, který mi přijde tak krásný a jeho nábytek mi připomíná mou milou prababičku, se kterou jsem prožil krásný kousek svého dětství. Jen to není takový balzám na nervy, jak jsem doufal. A je nad slunce jasné, že tu překážím a že odejdu a nikdy se už nevrátím, jen ať mě to hnusné bahno pustí. Dveře od komody práskly! Já jsem sebou škubl a spadl do toho bahna, lezl po čtyřech ke dveřím a snažil se o ně opřít a vstát. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec jsem vstal, celý od lepkavého bahna jsem se opřel o dveře, vzal za kliku a zjistil, že nejdou otevřít, znovu mě popadla panika, začal jsem po kapsách hledat klíče. Zběsile jsem si prohrabával kapsy, z místnosti, co se houpalo křeslo, se ozval smích. Zamrazilo mě po celém těle a ještě zběsileji prohledával kapsy. Pak jsem se opřel hlavou o dřevěné dveře, s myšlenkou, tak tohle se fakt povedlo, asi mi vypadly z kapsy do toho odporného bahna. Dveře se najednou pohnuly, strčil jsem do nich vší silou, která mi ještě zbyla. S rachotem se otevřely a já stál na čerstvém vzduchu. S velkou úlevou jsem se nadechl čerstvého vzduchu a rychle pospíšil k autu. A jak jsem otevřel auto, nerozhlížel jsem se ani vpravo ani vlevo. Nasedl, rychle nastartoval a odjížděl, co nejrychleji mi dovoloval temný les. Když jsem vjížděl na hlavní silnici, měl jsem takovou zvláštní úlevu, že vidím přecpanou dálnici.
Lucie Michalová
Nechtěné dítě
Lidé mají život uspěchaný. Chtějí to tak. Říká se, že je konečně lidstvo vyspělé. Omyl. S kamenem v ruce čeká, koho s ním praští. Ve světě i v rodině.
Lucie Michalová
Poznáte tyto verše
Někdy bychom chtěli vytvořit něco co by po nás zůstalo na mnoho let. Postavit dům, zasadit strom, namalovat obraz. No, patřím mezi ty, co využívají co jiní postavili, napsali nebo nazpívali. Však jednou za čas mám chuť to změnit.
Lucie Michalová
Posmrtný život
Je to věčné téma. Posmrtný život. Existuje? Pokud chceme vidět duchy, tak je uvidíme, ikdyž tam nejsou. Kdo chce věřit, tak uvěří. Kdo ničemu nevěří, neuvěří. Pro klid duše tohle téma lidé raději moc neprobírají, protože co kdyby
Lucie Michalová
Budíček
Sny. Krásné. Něžné. Bojovné. Hysterické. Erotické. Budovatelské. Stavitelské. Zdá se, že se nám to jen zdá. Je to jen sen? Nebo touha. Toužíme postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Sny jsou naše realita.
Lucie Michalová
Láska první a na celý život
Každý jsme ji měli... lásku jako z filmu. Jediná a opravdová. Zdá se, že je na celý život. A ono se po čase ukázalo, že je to letní románek. Tak na odlehčení jarních dní. Všude to pučí. Sněženky krásně kvetou. Tak píseň, chraplavá
Další články autora |
Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky
Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...
Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím
Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...
Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali
Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...
Pavel se zranil na motorce. V nemocnici na pozorování zůstane několik dní
Prezident Petr Pavel se zranil při jízdě na motorce. Zranění nejsou vážná, ale vyžádají si...
Opozice vytýká Jurečkovi tvrzení, že lidé v penzi v stráví v průměru 21,5 roku
Přímý přenos V diskusi o návrhu důchodové reformy, která má zvýšit věk odchodu důchodu nad 65 let podle doby...
Meta začíná trénovat svou AI na lidech. Omezuje to ochranu dat, říká právnička
V Evropské unii (EU) budou od konce letošního roku platit nová pravidla o regulaci umělé...
Senát rozhodne o nové definici znásilnění i výši příspěvku na péči
Přímý přenos Změnu vymezení znásilnění v trestním zákoníku ze silou vynuceného na nesouhlasný pohlavní styk bude...
Řekli mi, že nepochodím. Drtivá většina soudních úředníků stávkuje za lepší mzdy
Přes devadesát procent soudních úředníků vstoupí dnes podle justičních odborů do stávky. Některé...
Řidič/ka dodávky/skladník
Karban a Karban, s.r.o.
Praha
nabízený plat:
36 500 - 40 000 Kč
- Počet článků 77
- Celková karma 6,65
- Průměrná čtenost 528x