Pokračování..? Varování !! Je to jen povídka. Není to realita. Postavy v příběhu jsou smyšlené. Pokud se někdo v příběhu poznal, je to náhoda.............
Cesta byla dobrá, měl jsem skvělou náladu, broukal jsem si nějakou melodii, a najednou jsem si uvědomil, že to co si broukám je starý hit, který jsem slýchával jako dítě u své prababičky. Nějaký šanson, jen si vzpomenout, jen si vzpomenout, jen si… sakra nevzpomínám si. Začalo se stmívat, když jsem vjížděl na lesní cestu k domku. Čím hlouběji jsem vjížděl do lesa, tím byla větší tma a les se zdál temnější a tak nějak opuštěný. Přijížděl jsem k domku a na dálku se mi zdálo, že se svítilo v domě, nu fajn, tak tam někdo je, kdo mě domem provede, nemusím se tam potulovat sám. Když jsem přijel k domu, všude byla tma a nikde v domě ani paprsek světla. Už magořím, řekl jsem si. Vystoupil jsem z auta a šel k domu, všude bylo hrobové ticho. Zaposlouchal jsem se do toho ticha, nikde nic. Ani ptáček, řekl jsem si. Fajn, to si tady uklidním nervy. No, brzy jsem měl změnit názor, co se týče mých nervů, ale nebudu předbíhat. Vyndal jsem si klíče od domu a v tom jsem si všiml, že trochu vrzly,podívám se blíž a vidím, že nejsou zavřené, škvírou jsem zahlédl proužek světla. Strčil jsem do dveří a pomalu vcházel dovnitř, po světle nikde ani památky. Vlezl jsem dovnitř a dveře se za mnou bouchnutím zavřely. Trhl jsem sebou, hm je tu průvan, starý neobydlený dům, no. Po pár krocích, jsem se ve tmě domu rozkoukal. Hledal jsem nějaký vypínač, že si rozsvítím, zahlédl jsem ho na protější stěně. Vydal jsem se k němu, ale najednou zmizel. Asi se mi to zdálo, kouknu znovu, koukal jsem a koukal, ale nikde žádný nebyl. Hm, dům nemá asi zavedený elektrický proud. Tak si posvítím mobilem. Vyndal jsem mobil, a s hrůzou zjistil, že se mi vybíjí. To je divný, vždyť jsem ho nabíjel dopoledne. Tak nic, zkusím se tu projít po tmě. Procházel jsem místnosti, byly malé, ale pro mě, když tu budu sám, jsou akorát. Mžoural jsem do tmy a snažil se rozeznávat věci kolem sebe. Jak jsem zjistil, předchozí majitelé tu nechali svůj nábytek. To je krása, starožitný nábytek, takový měla moje prababička. Jak jsem tak koukal, abych něco viděl, zas jsem si u toho broukal tu samou píseň, co jsem si broukal v autě. Jenže jsem se zarazil...já slyším k té písni hudbu! Ztichl jsem a zaslechl ze zadní místnosti doznívající tóny. Hm, fakt asi magořím, potřebuji klid, a tady bude. Otočil jsem se a v houpacím křesle jsem zahlédl stín. Zadíval jsem se a křeslo se pojednou začalo pomalu houpat, nemohl jsem odtrhnout oči, díval jsem se, jak křeslo z pomalého houpání přechází v rychlejší pak ve zběsilé, jen se rozletět po místnosti. Podlaha vrzala, křeslo se houpalo a já jsem byl stále na stejném místě a nemohl se ani pohnout. Pak se v místnosti rázem ochladilo, vanul okolo mne chladný vítr, začal si pohrávat s mými vlasy. Přehazoval si je na všechny strany. Bylo mi nějak zle od žaludku, jako když víte, že není něco v pořádku, že se blíží nebezpečí. V hlavě jsem začal mít vymeteno. Vůbec jsem neměl v úmyslu odejít, a přesto se mi chtělo utéct. Divný zvuk po mé pravé straně naznačoval, že není všechno jen výmysl mého mozku, že se to opravdu děje. Pomalu jsem otáčel hlavou za zvukem. Zahlédl jsem starožitnou komodu, její prosklená dvířka se otevírala a zavírala do rytmu větru, který se stále proháněl mými vlasy. To už bylo na mě příliš a má touha odejít se stala tak silnou, že jsem se sebou začal škubat a snažil jsem se odlepit od podlahy. Nešlo to. Podíval jsem se na své nohy. Měl jsem je po kotníky v nějakém slizkém blátě. Sakra, co to má znamenat! Prostě odtud odejdu. Zase začala ze zadní části domu hrát muzika. V hlavě mi hučelo. Tak jsem začal volat o pomoc, v tom mi došlo, že mě v tom lese na samotě nikdo neuslyší. Opuštěné místo od lidí i zvířat, kde jen vítr se prohání v korunách stromů. Tak. Mám, po čem jsem toužil. Nesmím propadnout zoufalství. Začal jsem potichu mluvit směrem ke stínu na houpacím křesle. Vyprávěl jsem, jak toužím bydlet právě v tomto domě, který mi přijde tak krásný a jeho nábytek mi připomíná mou milou prababičku, se kterou jsem prožil krásný kousek svého dětství. Jen to není takový balzám na nervy, jak jsem doufal. A je nad slunce jasné, že tu překážím a že odejdu a nikdy se už nevrátím, jen ať mě to hnusné bahno pustí. Dveře od komody práskly! Já jsem sebou škubl a spadl do toho bahna, lezl po čtyřech ke dveřím a snažil se o ně opřít a vstát. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec jsem vstal, celý od lepkavého bahna jsem se opřel o dveře, vzal za kliku a zjistil, že nejdou otevřít, znovu mě popadla panika, začal jsem po kapsách hledat klíče. Zběsile jsem si prohrabával kapsy, z místnosti, co se houpalo křeslo, se ozval smích. Zamrazilo mě po celém těle a ještě zběsileji prohledával kapsy. Pak jsem se opřel hlavou o dřevěné dveře, s myšlenkou, tak tohle se fakt povedlo, asi mi vypadly z kapsy do toho odporného bahna. Dveře se najednou pohnuly, strčil jsem do nich vší silou, která mi ještě zbyla. S rachotem se otevřely a já stál na čerstvém vzduchu. S velkou úlevou jsem se nadechl čerstvého vzduchu a rychle pospíšil k autu. A jak jsem otevřel auto, nerozhlížel jsem se ani vpravo ani vlevo. Nasedl, rychle nastartoval a odjížděl, co nejrychleji mi dovoloval temný les. Když jsem vjížděl na hlavní silnici, měl jsem takovou zvláštní úlevu, že vidím přecpanou dálnici.
