Vot, za iskustvo, přátelé!!!

„Vy Děkabristka!“ Zamířil na mě mužik nepevně ukazováčkem, druhou rukou pevně uchopil stakan vodky a jistě, bez zaváhání jej zamířil k ústům.

Malinko jsem sebou trhla. Nejsem zvyklá, že mě lidé považují za hrdinku, ale vlastně, proč ne?

V prosinci roku 1825, v zasněženém Petrohradě vybublala první z řady drobných revolucí, které byly carským systémem více, či méně brutálně potlačovány v pravidelných intervalech. Takto zevrubně mi to mužik sice nevysvětloval, ale jelikož jsem mladá, chytrá a vzdělaná žena, navíc Děkabristka, tak vím, že ruská historie je pohnutá a protkaná více revolucemi, než dějiny kterékoliv jiné země mira.

„Vy děkabristka, patamužta…jste tady v Rusku.“ Výbuch smíchu, stakan vodky, usrknutí ze skleničky šampaňského. Vzduch byl cítit testosteronem a já jsem měla pocit, že jsem zase někde, kde bych asi být neměla, ale přesto si to užívám.

„Žeňa! Žeňa! Zahraj něco! Vot!“ Volali chlapi  a Žeňa se zjihlým pohledem objal kytaru. Chvíli ji laskal jako teplé, oblé tělo a pak spustil Bulata Okudžavu „na izusť.“ Tklivá melodie nenechala nikoho lhostejným a všichni se, se skleničkou napůl cesty k hrdlu, zahleděli někam na protější stěnu a zasněně pohupovali hlavami.

„Vy děkabristka, patamužta, tehdy, v roce 1825 manželky odjely s vyhnnanými manželi-revolucionářemi na Sibiř. Pokud je ovšem hned všechny nepostříleli. Tudíž, pokud byl revolucionář člověkem, čili šlechticem s majetkem, intelektuálem, spisovatelem, novinářem…, skončil "jen" ve vyhnanství na Sibiři, kde byli jen vlci, medvědi a komáři…

„Ale mě se tady celkem líbí, Rusko má pro mě zvláštní kou…“ „Vy Dě-ka-bri-stka!“ Nenechal se odradit od literárně-historického příměru náš spolustolovník, a hodil do sebe stakan vodky.

„Vot, za iskustvo!“ Vystřihl si toast můj manžel-Děkabrista-učonyj. A také zhltl obsah svého stakanu.

Nenápadnými posunky ženy Děkabristky jsem se mu snažila naznačit, že toho pro dnešek už sdělal docela dost a že se rozhodně nesmí oddat neblahému osudu vyhnancovu.

Po několika dlouhých a složitých měsících hledání jsme v našem naukogradě (který vůbec není na Sibiři) našli Gorodskuju Baňu, která nabízí soukromé sauny bečky, buď na drjevach, nebo na elektrice, nebo na plyně. My si každý pátek pravidelně rezervujeme baňu na drjevach.

Gorodskaja baňa, je sauna z 30tých let, která byla postavena dřív, než celé město. To když se Stalin v jednom ze svých tyransko-megalomanských záchvatů rozhodl nechat postavit moskevský průplav, kterému padly za oběť desetitíce lidských životů.

 „Však já jim ukážu, bil se Stalin v prsa. Nechám postavit takový kanál, jaký nikde nikdo nemá a nikdy nebude mít. A ty lodě tam projedou!“ Uhodil se znova v prsa až mu husté kníry zavlály!

 „Šéfe, problém,“ přikrčil se u svého stolu Stalinův věrný tajemník Proskrebyšev, „práce se zastavily z důvodů nedostatku dělníků, stavebních inženýrů, epidemie tyfu a přemnožení vší, někde…“, zašustil papíry, „v lese, dvě stě kilometrů od Moskvy.“

„Što?!“ Zahulákal tmavovlasý kat. „Seberte do gulagu inženýry! A…koho bychom tak ještě“, zadumal se… „zedníky“! A nechte jim tam postavit nějakou baňu.“

A tak vznikla naše gorodskaja baňa, ve které od onoho roku skoro nic nezměnilo.

A já, děkabristka a můj manžel-učonyj, tam chodíme každý pátek, což je ženský den. Vždy po saunování posedíme s dámami, které bychom na ulici rozhodně nepoznali, protože je známe jen obalené v ručníku, s čapkou na hlavě a jílovou maskou na obličeji. Ale vždy nám nabídnou nějakou dobrotu ze svého stolu, buď sušenou rybku, nebo kvašenou okurku. My pozvedneme skleničku šampaňského, připijeme na jejich zdraví. Taky tam dost často někdo slaví narozeniny. Zajímavé je, že Rusové mají narozeniny několikrát do roka.

Jenže tentokrát, jsem v pátek ochořela sputnikovských syndromem (prostě, po očkování by se do sauny chodit nemělo) a šlo se v sobotu, což je mužský den. A navíc to můj manžel, věren vědcovy pověsti o roztržitosti, stejně zapomněl přebookovat (zajímavý anglicismus, správně by asi mělo být přezabranírovat) a v podstatě jsme tam neměli co dělat (protože jsme neměli volnou saunu bečku), což vůbec, ale vůbec nevadilo, protože jsme byli přizváni ke stolu „Bulata Okudžavy a jeho druhů: vysloužilého vojáka, který byl: „v Čečně-té první, a schytal několik kulek do hrudi“; a mužika, který znal historii a měl pět vnoučat, což opakoval v pravidelných intervalech zhruba co pět až deset minut. Bulat Okudžava, kromě toho, že nádherně zpíval, měl zřejmě pocit, že nám musí něco velmi důležitého pošeptat: „Tohle je moc dobrá rybka, ham, a tohle je moc dobrá vodka, a mám pět prstů na ruce a šest na noze, Kaťuška je moc fajn holka, a kód k jaderným hlavicím je 55-21-45-777-8, a zítra bude asi hezky, což?“ Bohužel mohl pošeptat cokoliv, a my mu vůbec nerozuměli. Vot, umělec.

„Příští sobotu tady příjdeš ADIN!!!,“ přikázal mému manželovi voják z Čečny!  Vzduch povážlivě zhoustl testosteronem. „Jasna?!“ Chtěl slyšet potvrzení mého manžela, který se ocitl v ruském sedmém nebi. „Jasna, jasna.“ Přitakal vesele.

 „Protáhnu tě březovou metličkou!“ Prohlásil voják a propukl v bujarý smích. „Mimochodem, Čechu, mám popříští sobotu narozeniny, tak tě tady čekám! Mám padesát, prohlásil potetovaný, zjizvený, světem protřelý voják. „Dárky nechci, chci vás tady všechny vidět!“

Vot, za iskustvo, za mir miru, za baňu, za istoriju, za zdarově!!!