Jestli jste zrovna v období mezi dvacítkou a třicítkou a těšíte se z každého nového slunečného dne, který vám nezkalí žádná bouřka ani mráček, ani tajfun, ani větříček, ani kaluž, ani bláto…
a jste v pokušení poslechnout hlas přírody a pořídit si děti, tak si dejte pozor na pár věcí.
Hlas přírody je silný a často překřičí hlas rozumu, který by měl občas (zejména ve válečných dobách) bít na poplach. Neříkám Vám, mládeži, že byste se neměli rozmnožovat, však je na vás teď, milí mladí, řada, dokonce i na těch, kteří si dosud nejsou zcela jisti svým pohlavím.
Ale, nechte si poradit od zkušené matky tří dětí, která toho zažila, a dokonce byla i v Rusku, heč!
Je pár věcí, které byste, pokud zrovna pracujete na potomkovi, měli respektovat. Když si pořizujete dítě, tak si k němu nikdy nepořizujte nic nového. Třeba nový dům, nebo nové auto. Dokonce i oblečení vám pár let bude stačit ze sekáče, pro sebe i pro dítě. Pokud byste náhodou patřili mezi ty movitější, třeba ke zlaté mládeži se zlatým dudlíkem, tak si pořiďte jeden dům pro sebe a jeden pro děti. Jedno auto pro sebe, jedno pro ježdění s dětmi, popřípadě se psem, kočkou, či jinými zvířaty. Jezdit autobusem je také dobrá alternativa, v každém případě ho nemusíte čistit vy.
Pokud jste ještě ve fázi těhotenství a euforie s ním spojené, vyhoďte televizi a s ní všechny reklamy, nečtěte časopisy, moc neposlouchejte doktory a příbuzné a rozhodně nečtěte nic na internetu (kromě mého blogu). Z vlastní zkušenosti vím, že hormony mají kouzelnou moc a zúžení vašeho vidění světa dosahuje extrémních hodnot. V zásadě jediné, co potřebujete pro malé miminko je energie, nějaká ta plachta, do které dítě zabalíte a dostatek mateřského mléka. Chcete luxusní kočárek? A proč? Jezdí se s ním stejně blbě jako s tím obyčejným a stejně mu upadne kolečko, vsaďte se!
Kupujte jen dřevěné hračky. Když z nich děti vyrostou, můžete je recyklovat čili spálit. Podle výrobců by měly být zdravotně nezávadné, tak šup s nimi do ohně (samozřejmě by to děti asi neměly vidět, pokud na ně zrovna nejste naštvaní.)
Věty typu: „Já teď na chvíli odejdu z pokojíčku a až se vrátím tak všechno, co bude ležet na zemi, okamžitě vyhazuju,“ se u nás zcela míjí účinkem, protože když se vrátím, tak na zemi leží výhradně učebnice, popřípadě flétna a noty.
Kreativitě, mládeži, neklaďte u svých potomků žádné překážky. Pečlivě schraňujte všechny malůvky a výtvory svých dětí, každé srdíčko a každé: „maminko, mám tě rád(a)“ se počítá. Až budu v důchodu, v horším případě opuštěná, ponechaná osudu někde v ubohém sanatoriu spravovaném zlomyslnou zdravotní sestrou ruského původu, s obrovskou injekční stříkačkou a s nekompromisním Niet! na rtu, bude se to, počítám, hodit. V lepším případě zůstane zlá ruská sestra ve své východní vlasti a já si užiju stáří ve společnosti mých talentovaných a dobře vychovaných dětí a občas se společně probereme keramikou a jinou tvorbou ze školky a hezky si zavzpomínáme.
Milí mladí, když si pořizujete dítě, vřele doporučuju nepořizovat si k němu i psa. Někde někdy někdo (já vím přesně kdo, jeden známý psycholog přes děti – jednu dobu jsem ho bezmezně obdivovala, to, když jsem měla mozek ovlivněný hormonálními změnami, a to se mozek, jako takový moc nepočítá) řekl, že pro malé děti je ideální, když mají sourozence (hodně sourozenců), velkou zahradu a psa. Přišlo mi to jako fajn nápad. Nevím proč, ale kromě jezevčíka, psy malého vzrůstu moc nemusím. Moje chyba! Kromě toho, bydlíme na vesnici, jejíž kolorit je poněkud svérázného typu (asi proto jsem si tak snadno zvykla v Rusku).
Je pár věcí, které se od dob „Hoří má panenko“, na české vsi nezměnilo, například to, že se některé mladé kousky dokážou na vesnické zábavě nehorázně zrubat! No, a tak se taky může stát, že k vám v noci do baráku vtrhne takový ožralý kousek s policejním doprovodem, který briskně a inteligentně prohlásí: „tak vám vedeme manžela, paninko.“ V tuto nekřesťanskou hodinu jsem trochu nechápala, proč by ten zlomený mladý muž měl být můj manžel, který byl přece zcela prokazatelně ještě předešlý večer v Rusku.
Zkrátka a dobře, kluk se zřídil jak zákon káže a spletl si chalupu a manželku.
A tak jsem si řekla, že se velký pes bude hodit.
Jenže náš pes je potvora velikosti Maxipsa Fíka a dušinky Víly Amálky, jehož největší zálibou je lehnout si pod moji postel a tam tvrdě usnout na celou noc. A hlavně se nenechat ničím a nikým rušit. Je přece v absolutním bezpečí, panička ho ochrání.
A milí zlatí mladí, pokud si pořídíte děti, tak s nimi, prosím vás nejezděte do Ruska. Mohlo by se stát, že ačkoliv vy sami založením pacifisté, liberalisté, mírumilovné tolerantní osoby nebudete chtít trhat partu, a tak necháte své dítě navléct do dětské vojenské uniformy a recitovat nějakou tu válečnou, hrdinskou poému naizusť.
V letošním, smutném roce, kdy Rusko svou agresivní, válečnou a nepřátelskou rétorikou označuje vše neruské za falešné, nemorální a nepřátelské, mají fotky ze školky z oslavy „zaščitnika vlasti“ odpornou pachuť. Vypadá to jakoby se nová, generace, dnes sedmiletých dětí, chystala na invazi na Ukrajinu. Zásoba vojáku a vojaček je bezedná. Vždyť válka je mír.
Rusové, zejména ti starší, si potrpí na trpění, jsou hrdí na to, že se jejich národ pod tolikerým utrpením, ať už ze strany Mongolů, nebo ze strany šíleného Gruzínce, který se nikdy netajil svým obdivem k carovi Ivanu Hroznému, nikdy neshrbil. Ale on se shrbil, dokonce tak moc, že se už skoro plazí, ale nějak si to stále neuvědomuje.
Je prý v Rusku jeden muž, který se západním sankcím vysmívá. Ten muž je prý jeden z nejbohatších na světě, má prý rád dějepis, ovšem zřejmě kapitoly o tom, jak všichni diktátoři všech dob chodili tak dlouho se džbánem pro vodu..až se národ utrhl…mu raději zatajili.
Obyčejní Rusové už začínají pociťovat dopad sankcí na vlastní kůži. Zejména u těchto hrdých a neohnutých lidí, kteří jsou schopní se zadlužit až po uši, jen aby si pořídili nejnovější IPhone a pro děti nejkvalitnější finské zimní oblečení v ceně desítek tisíc rublů, bude procitnutí těžké.
„A vy už nás asi nemáte moc rádi, že?“ Ptá se jedna dobrá ruská žena mého manžela. Všichni si chtějí popovídat s jedním mála cizinců, kteří ještě v jejich doposud vzkvétajícím, prozápadním městě zbyli. „Nevím, jak vám to mám vysvětlit, rozpoutali jste válku, tak nejsme nadšení.“ Odpovídá diplomaticky manžel a nehodlá se zaplétat s místními do diskusí, ačkoliv oni nechápou, proč vlastně odjíždíme.
„A na jak dlouho?“
„Nevím, zřejmě navždy.“
Je hodně věcí, které si Rusové dokážou vyrobit sami. Například po první vlně sankcí v roce 2014 nebyl k dostání francouzský sýr. Pche! Francouzský sýr, k čemu je nám francouzský sýr. Lepší! si vyrobíme! Nevyrobili. Neumí.
Šampaňské mají slušné, krymská vína taky velmi dobrá, ale až přijdou i o Krym, tak potom teda nevím.
Problém budou technologie, podle fundovaných prognóz mých kamarádů na ně technologická krize dopadne koncem roku a výpadek českého piva dokonce už teď.
Takže, suma sumárum, pokud se nedostatek technologií bude nahrazovat dodávkami z Číny, tudíž se spojí ruská kvalita s čínskou precizností, má západ problém vyřešen za pár měsíců.
„Tady, berte, mám ještě pár plechovek,“ podává paní prodavačka mému muži plzeňské pivo, „a dokonce je ještě za předválečné ceny.“
Inu, pojem předválečné ceny se mezi ruským obyvatelstvem uchytil poměrně rychle. Přece jen jsou to odvážní lidé, ačkoliv, umíte si představit, že říkáte: „Nate, taváryš, tady, berte, je to ještě za předspeciálněoperační ceny.“
