Kalašnikov, norkový kožich, kaviár...aneb, do čeho investovat poslední rubl

Když pět let prožijete v zemi, která, se s jistými výhradami, pomalu, ale jistě stává vaší druhou domovinou, s lehkostí bagru se vám dostane pod kůži a která má zvláštní a tajemné kouzlo zhrzené ženy, 

či zastydlého hipíka, o kterém si myslíte, že když ho pořádně vydrhnete, tak se z něho vyloupne navoněný Tom Cruise, a ta země vyhlásí válku celému světu, tak jste minimálně zklamaní.

Já jsem nejen zklamaná, možná by se mé pocity daly popsat i vulgárněji, ba co víc, jsem v depresi. Jsem taky zmatená a celé mé liberálně založené JÁ je v paranoidně-schizofrenní křeči. Zjednodučeně, nerozumím ničemu, věřím máločemu. 

Když máte manžela, který odjel do válečně naladěného Ruska, jen a jen proto, aby nám sbalil našich pět švestek (při našem úprku do Česka zhruba 26.2. jsem si v ruském doma zapomněla pár věcí osobního charakteru, například rodné listy dětí, oblíbené boty, ložní a spodní prádlo, robotický vysavač, aloe vera v květináči, brýle, myčku, pračku, zimní brusle,letní brusle, běžky a jiné drobnosti) a zůstanete sama doma, nedopadne to dobře.

Jsem zaměstnaná žena, mám tři malé děti, velkého psa, velký dům a velkou zahradu. K tomu traktor, který nefunguje, myčku, která se mnou komunikuje zásadně kódem E24, byt v rekonstrukci, auto z roku, kdy byl ještě levný benzín a trávník na zahradě, který roste třikrát rychleji než sousedům. Vše, co se může pokazit se pokazí, přesně ve chvíli, kdy se za manželem zavřou dveře a on vyrazí na cestu…do Ruska, tam, kde jsou ty široširé plániny. Vše, co může onemocnět, onemocní přesně ve chvíli, kdy se za manželem zavřou dveře a on se vydá na cestu do…Ruska, tam, kde zůstane jeden celý měsíc. Vše, co může zdrhnout za fenou zdrhne přesně ve chvíli, kdy manžel odjede do Ruska…tam, kde jsou ti důvěřiví, milí lidé, to poctivé a láskyplné občanstvo.

„Tak co“, ptám se vyčerpaně po náročném pracovním dni manžela přes WhatsApp, „jak to tam vypadá?“ 

Manžel, praktický ekonom, již poučený o tom, co je v životě důležité, se podívá na plechovku piva v ruce a řekne: „je to špatné, pivo tady zdražilo o 50%.“ 

„Uch ty!“ Vydechnu.

„A co lidi, jak se na to jako koukají?“

„Jak jako koukají, na nic se nekoukají, na státní televizi se koukají, co asi tak můžou vidět.“

„A?“

„Věří Putinovi.“

„Jak jako!?“

„Bezmezně, drahá, bezmezně.“

„Ach! A dál?“

„Co dál?“

„No tak, nemají tam MacDonald a takové ty důležité věci, však víš?

„Mají, MacDonald na letišti normálně funguje. A většina značek odešla jen naoko, ale raději se o tom nebudeme bavit přes telefon, na hranici mi ho sebrali a nejspíš mi do něho dali nějaký čip.“

Vypadá to, že paranoidně schizofrenní JÁ nemám jen já.

Co budeme dělat? Jak přežijeme, jak vyžijeme? Ze všech stran se na nás hrne apokalypsa. Obecně se situace takticky vykresluje v daleko černějších barvách, než to nakonec bývá v realitě. Ale co když ne? Co když nebude mé důchodové spoření jednoho dne stačit ani na můj důstojný pohřeb? Co když budu muset jednoho tuhého zimního rána vytrhat prvorepublikové parkety z naší podlahy a zatopit jimi, jen abychom se trochu zahřáli? Co když se budu muset naučit lovit lukem a šípem divoké kance? A najdu vůbec někde v tom bordelu na půdě manželův luk a šíp, který dostal k narozeninám od svého excentrického bratrance? Co když nastane konec světa, tak jak ho známe? Budu umět rozkřesat oheň o dva kamínky a opéct kančí kýtu? Budu si vůbec umět vyrobit šampaňské?

Ožehavé otázky mění svůj obsah. Z "Jak rychle zhubnout pět kilo a netrápit se při tom" , či "jak bojovat s vráskami a má to vůbec smysl?" anebo "slepice na dvorku, ano, či ne?" se stává "je prezident ČR schopen obléci zelenou uniformu a jako vrchní velitel ozbrojených sil osobně bránit klíčové pozice před Černínským palácem?", či "Lze si za kryptoměnu koupit párek a pivo, nebo jenom Teslu? A co když nebude elektřina?"

A do čeho máme investovat poslední ruble? Do zlata? Diamantů? Buchanky? Máme si koupit 10 centimetrů plynovodu Nordstream? Nebo snad norkový kožich, kaviár? Kolik asi tak stojí kalašnikov, miny  a kurzy karate?

Často se v noci probouzím a přemýšlím, nenávidím tyto chvíle, protože mě okrádají o drahocenný spánek. Vzpomínám na ty roky strávené v Rusku.  Vždyť Rusko přece není jen podlý Ivan, který, když může, tak vyrabuje, znásilní a zastřelí do zad. Vždyť Rusko je taky Puškin, Dostojevskij, Solženicyn, Tolstoj, Bulgakov…

Když jsem před pár lety vtipkovala: „Jen ať se ty naše děti naučí pořádně rusky, je vždycky dobré rozumět jazyku nepřítele.“ Vůbec jsem netušila…

A už zase kvetou siréně, a omamně voní…