Propustková revoluce, aneb jak se v ruské karanténě dostat do lesa. 1. část

Když na jaře 2020 Rusové slavnostně vypustili na moskevské nebe stíhačky, aby na něm vykouzlily působivý nápis: chraňte se, zůstaňte doma, byli jsme my, informovaní expati, dobrovolně zavření v karanténě už několik týdnů.

Dobrovolně jsme se vzdali školy a školky a práce, a dobrovolně jsme se sami chránili, protože zprávy, které přicházely z Itálie byly jak z Hitchcockova hororu. To jsme ovšem netušili, že o rok později budeme prakticky ve stejné karanténě, ale v naší domovině, a coronahorory, tentokrát podle českého scénáře, budou strašit celý svět!

Onoho jara, ruský Prymula Prymulovič neprodyšně uzavřel hranice mezi oblastmi, ani myšce se nepodařilo proklouznout. Jen pár vyvoleným moskevským milionářům se podařilo odletět vrtulníkem na daču, za hranice města, ostatní, méně agilní milionáři, se zavřeli do podzemních bunkrů někde v Moskvě, se zásobou vodky, kyslíkových lahví a sličného personálu.

Lidi si začali navzájem závidět psy, protože se psem se mohlo vylézt z baráku na sto metrů daleko. Roušky a respirátory zmizely z nabídky internetových obchodů, v lékárně jste nesehnali paralen. Vážnost situace si začal uvědomovat jeden každý občan. Rozkaz je rozkaz, sedělo se doma.

Mé mladistvé, optimistické přesvědčení (které jsem omylem nabyla zřejmě čtením nějakého pozitivního článku pro ženy na Ivčera), že karanténu plně využiju pro rozvoj svých duševních a tělesných schopností, k upevnění břišních svalů a slovní zásoby v ruštině, angličtině a francouzštině, že si hodím dietku (protože konečně mohu objevit v zákoutí mých talentů také jeden kulinářský), že budu abstinovat, abych si pročistila játra a mozek, že konečně roztřídím dětem ponožky a pohodlně on-line dokoupím manželovi poslední chybějící kousky jeho garderoby: lovecký nůž, maskáčovou bundu a teplé trenky…Tak tyhle představy vzaly rychle zasvé!  

Každý den začal malou revoltou a porušením zákona vycházení, jelikož jsem s našim psem chodila na vycházky více než sto metrů od baráku. Manžel mě upozornil, že si mám dávat pozor, abych neskončila někde-kdovíkde, že mám v mobilu určitě nějaký čip, kterým mě sledují, kde chodím se psem. Netušila jsem, nakolik může být matka tří dětí, na procházce se psem, zajímavá pro ruské tajné služby, ale mé ranní výlety dostaly nevídaně dobrodružný rozměr. Vždy, když jsem vstoupila na přechod pro chodce (který byl na hranici stého metru od našeho domu), se mé nervy, svaly a instinkty vyšponovaly na plné obrátky. Akce! Venčení! Po přečtení spalte!

Den pak pokračoval roztomilou sms konverzací s ruskou paní učitelkou Irinou Vladimirovnou, se kterou jsme si vyloženě padly do oka hned od první chvíle, kdy jsme dcerku přivedli na slavnostní zahájení školního roku. Dnes už vím, že jsem neměla šetřit na kytici, kterou jí dcerka onoho dne předala, a že nejspíš to bylo právě ono koště, které nastolilo tu těžko popsatelnou, tíživou atmosféru, která mezi mnou a paní učitelkou už pak na vsigdá panovala.

Víc, než polovinu dne jsme se s dcerkou trápily nad úkoly v ruském jazyce, ruské matematice, četly a recitovaly, učily se naizusť…nic nám to nebylo platné. Nic nebylo Irině Vladimirovně dost dobré. Červená není dost červená, linka není dost rovná, recitace není dost procítěná a 25-10 není 13! Znova a lépe!

Svou tajnou kulinářskou stránku jsem pravidelně objevovala za poslechu příjemně monotónního hlasu Iriny Vladimirovny, která dětem vyprávěla v on-line hodinách tu o životě zvířátek v lese, tu o dětských hrdinech druhé světové války.

Manžel to vše sledoval z povzdálí, v pohodlí gauče, s mobilem u nosu. Očividně se o něco snažil.  

Z karanténní letargie nás dokázalo probrat už jen bolestivé šlápnutí na kostku lega.

„Už to mám!“ Zvolal slavnostně manžel a já jsem si na okamžik myslela, že se nakonec taky přece jen zařadí do seznamu slavných vědců našeho ruského naukogradu, kteří objevili nový prvek periodické tabulky.

„Už vím, jak dostat propustku z města.“ Máchal mobilem ve vzduchu, jako by chtěl spustit propustkovou revoluci. „Pojedeme do lesa na výlet, bereme stan a budeme tam spát!“ Hlas mu přeskakoval nedočkavostí. „Máme propustku na dvacet čtyři hodin, takže, když to teď všechno rychle sbalíš, tak máme spoustu času na přírodu!“

Děti, které byly ještě moc malé, aby zcela chápaly význam propustky z města v ruské, uzavřené, karanténní zóně, jen instinktivně vycítily, že se tatínek přepnul do činorodé nálady, a nervózně se zavrtěly ve svém vysezeném důlku před televizí. Nejstarší dcerka psala diktát z ruštiny, pro velký úspěch už po čtvrté, a bylo jí už všechno jedno, a já jsem se podívala z okna na zbytky sněhu na ulici a pevně jsem se přimkla k radiátoru.

Manžel, natěšený na ruskou přírodu, medvědy, vlky a komáry, v rychlosti nabalil do piknikového koše zásoby jídla a pití, přihodil vývrtku a švýcarský nožík a zavelel: „Pašli! Všichni do buchanky, jedeme do lesa!“