Když jsme v Česku, tak žijeme na vesnici. Byla to naše volba, utéct před zmatkem a hlukem velkého města. Hlavně před tím hlukem. Opravdu jsme si mysleli, že na vesnici zažijeme klid a jistý druh nesnesitelné lehkosti bytí.
Když o prázdninách ulehnou mé milované ratolesti kolem desáté večer do postýlek a já s láskou pozoruju jejich klidné, tiché, a hlavně němé tváře, tak si říkám, co bych ještě tak mohla stihnout, než usnu já: vyžehlit, zacvičit si jógu, něco si přečíst, něco se naučit, vytřít podlahu, nachystat oběd na zítra.
Ne, takže znova: uklidit po večeři, uklidit hračky, uklidit šnorchle a plavecké brýle, uklidit boty, sandály, plavky, trenky, šaty. A přitom opatrně našlapovat v obýváku, abych neponičila dlouze, složitě a ve vší vážnosti stavěný dřevěný hrad.
To taky ne, takže, ještě jednou: usnu asi tak 354 vteřin po mých dětech, spánkem spravedlivých matek. Spím tvrdě do…3:25 přesně! Každý všední den i o víkendu. Každý den ve tři dvacet pět se na obloze objeví první paprsek, který popíchne sousedovic kohouta, odlepí mu oko a jeho drzý zobák. Sousedův kohout bydlí asi tak dvacet metrů od mé postele. A sousedův kohout si myslí, že je asi kombinace Placida Dominga, Stinga a Alvara Solera, a začne pět z plna hrdla. Každý den (nebo spíš noc), ve tři dvacet pět zoufale šátrám na nočním stolku po špuntech do uší anebo po polštáři, kterým si přiťápnu hlavu.
Každé brzké ráno, v tu nekřesťanskou hodinu blahořečím ten chytrý národ francouzský a jejich skvělý nápad v podobě specialitky „coq au vin“ a říkám si, že by ten sousedův kohout měl taky skočit na nějaký pekáč. Já vím, já vím, vesnice, slepičky, králíčci, kohoutci, atakdále, atakdále. Ale ve 3:25? Kohoute! Měj slitování a nech se upéct na víně!
Když jsme v Rusku, žijeme na sídlišti v paneláku, obklopeni dalšími domy a velkým, hlubokým lesem. Ještě jsem tam nezažila špatný vzduch a v bytech bývá buď přetopeno (v zimě) anebo jsou venku tropická vedra (v létě) takže spíme pořád s otevřeným oknem dokořán.
Když během školního roku mé děti kolem desáté večer usnou, přemýšlím, co bych ještě tak mohla udělat, třeba si něco přečíst, nebo něco uklidit, nebo si zacvičit jógu…a usínám zhruba 354 vteřin po mých dětech a často i dlouhé minuty před nimi. V některých případech je podobnost mezi Českem a Ruskem čistě náhodná!
Víte, co jsou to bílé noci? Ne? Já jsem to taky nevěděla, než jsem zažila léto v Rusku. To je, když slunce zapadá kolem jedenácti a vychází ve dvě ráno. A se sluncem vstávají…racci. A chechtají se na celé kolo. A zhruba ve dvě třicet pět se k nim přidají havrani a vrány.
Ostatně, v Rusku jsem, zejména u starších lidí vypozorovala zajímavý fenomén – krmení ptáků jakéhokoliv druhu. V našem městě je na jednoho obyvatele zhruba tak deset až dvacet holubů, kteří jsou pečlivě vydržovaní a krmeni. „Proč?“ říkala jsem kolikrát, když jsme obcházeli divoké holubí srocení kolem čerstvě nasypaného zrní, „je to snad dáno historicky?“ Zamyslela jsem se a prchala, chráníce mé děti, protože se na nás holubi škaredě podívali.
Náš pes dostával záchvaty vzteku pokaždé, když si starý moudrý havran, který nás doprovázel od bytu k bytu, které jsme stihli v našem ruském městě vystřídat, na balkoně pohodlně opřel nožku o jeho misku a pečlivě z ní vyďobával zbytky. To jsem si kolikrát myslela, že ten pes chytne havrana za volátko a udělá s ním krátký proces. Ale havran se vždycky stihl včas klidit, a ještě se u toho potutelně pochechtával.
V blízkém lese je jedno místo, které působí tajemně, až strašidelně. Nachází se mezi stromy a je určeno jen a pouze ptákům. Na stromech visí krabice od džusů, plastové demižonky od vody, krabice od konfjet a někdy i doopravdické, dřevěné ptačí budky. Všechny ty visící odpadky mají vyřezaný otvor, kterým se do nich sype zrní. V zimě, v létě, na jaře i na podzim. Nikdy jsem tam ještě neviděla jediného ptáčka. Všichni asi chodí k nám na balkon.
Ale několikrát jsme pozorovali šikovného datla, jak si vyklovával červíky ze stromu. Bylo krásné jarní odpoledne, vzduch byl svěží, sluníčko nás hřálo do tváří a bylo nám, uprostřed lesa, dobře.
