Když se vaše auto chová jako žárlivá milenka, aneb PAJECHALI! část 2.

Do ruské autospravky v nejbližším městě jsme dorazili pozdě odpoledne. Začalo pršet, obloha a nálada se celkově zatáhly a my jsme začínali počítat zpoždění na naší cestě už na dny.

Autosprávka, ve které jsme zanechali manželovu náladovou buchanku, nesla všechny typické ruské znaky. Převládala hojnost rezavých věcí, které tak v dílnách bývají: trubek, tyček, desek, válečků a vlnitých plechů. Vše buď naházeno na hromadu, anebo jen tak, na zemi. V kruhu, kolem hlavní budovy byly zaparkované vozy různých značek a různého stavu, povětšinou už však veteránského věku. Uprostřed toho stála naše buchanka, kolem které chodili dokola rušští chlapi s nářadím v ruce a sem tam do ní bouchli. Bylo vidět, jak si to naše buchanka užívá. Pozornost pěti chlapů s rezavými šroubováky a kladivy, s ležérně rozepnutým laclem od montérek a ledabyle nasazenými kšiltovkami a visícími cigaretami v ústech. Buchanka byla ve svém živlu, šťastná, že je doma!

Nechali jsme ji těm chlapům napospas a šli jsme se přesvědčit, jestli jsme náhodou nezabloudili do města vysoké historické hodnoty. Historické to město bylo, avšak ne turistickým způsobem. Procházeli jsme se mezi nízkými domy s popraskanou omítkou, ulicemi, které zůstávaly po středověkém způsobu nevydlážděné. Vše bylo obehnáno vlnitým plechem s různými nápisy a kresbičkami. Počasí se zhoršovalo a déšť neustával, skoro jako by nám chtěl dodat poslední chybějící dílek do naší blbé nálady.

„Pojedeme dneska ještě dál, nebo jdeme na hotel? Zeptala jsem se ponurým tónem manžela.

„Hmm, mmm…“ Odpověděl a mně bylo vše jasné.

„Máš pro děti po ruce náhradní ponožky?“ Změnil raději téma, když viděl jak si děti šťastně hrají v bahenních koupelích.

„Po ruce nemám nic, vše je napospas těm chlapům, o kterých vůbec nepochybuju, že nám buchanku opraví....“ Odpověděla jsem muži malinko ironickým tónem.

 „Možná bychom mohli pokračovat v cestě, pojďme koupit zásoby.“ Rozhodl nakonec manžel a šlo se do Pjatěročky pro chleba, sýr a šampaňské.

„Co když někde zůstaneme viset?“ Zeptala jsem se manžela, chytla ho za ruku a podívala jsem se na něj vyplašeným pohledem Anny Kareniny.

„Hmmm, mmmm.“ Zabručel. „Problémy se řeší, až nastanou.“ Rozhodl můj manžel, zkušený krizový manažer.

Po mokrém a bahnitém exkurzu městem jsme se vrátili do autosprávky, jejíž  sympatický šéf mi udělal kafe, jedním pohybem shodil z vlnitého plechu rezavou kopku, a naservíroval ho v jemném porcelánu. Mezitím mladík-autoelektrikář s cigaretou v koutku, udělal manželovi přednášku o tom, co vlastně bylo s Buchankou špatně a pak potáhl z cigarety a natáhl dlaň. „Hotovost, pažalsta, a vemte v úvahu, že je neděle.“ Popotáhl a otřel si nos. „To Bůh normálně zakazuje pracovat.“ Dodal významně a čekal.

Pak nám zamávali a my pajechali. Ve zpětném zrcátku jsem ještě chvíli viděla vzdalující se světýlka jejich cigaret. Smrákalo se a pršelo čím dál tím více.

„Co je zase tohle“, zamručel manžel, zjevně bez nálady,

„Policajti.“

„To vidím.“

„Tak zastav.“

„Musím?“

Pod tíhou policejní sirény zastavil.

„Dokumjenty, pažalsta.“ Promluvil policista jako pravý gentleman. Chvíli listoval našimi pasy a jinými papíry, letmo pohlédl na naše děti a když málem dostal gumovým medvídkem do oka a polštářem do hlavy, rychle vycouval: „Pajechali.“ Mávl rukou neurčitým směrem a poslal nás dál.  

Manžel někam hodil naše papíry, sotva dovřel dveře buchanky, nastartoval a rychle pelášil pryč.

„Jedeme do hotelu, dneska už toho víc nesnesu.“

„Ano, Ivane Děnisoviči, na jeden den jsi toho měl dost.“

„Hmmm, mmm.“ Potvrdil manžel.

Ubytovali jsme se v pěkném hotýlku rodinného typu, uprostřed města, hned naproti nákupního centra. Na ruských městech je zajímavé, že veškeré jejich zvelebení začíná postavením zářivého obchodního centra, které výrazně kontrastuje s okolními vlnitými plechy.

Nicméně hotýlek byl útulný, rodinný. Paní recepční působila dojmem láskyplné tchyně, kterou zvědavost donutila nám nahlédnout až do zavazadel, jaké máme spodní prádlo a jestli nosím na noc noční košili, nebo pyžamo.

„Mužščina půjde se mnou na recepci a ukáže mi vaše dokumjenty, pažalsta.“

Manžel ztuhl, zbledl, zalapal po dechu a poplácal se po všech kapsách, které měl po těle. Pak ještě jednou. Sundal si bundu, prohledal kapsy pořádně, znova zašátral do kalhot i do košile. Pečlivě prohledal příruční tašku i zavazadla. Paní recepční si ho prohlížela pobaveným pohledem láskyplné tchyně, rty semknuté v neutrálním úsměvu.

Pak si manžel sedl do křesla a svěsil hlavu do dlaní. Chvíli dlouze oddychoval, skoro jakoby mě sledoval při mých lekcích jógy a pochytil jak správně dýchat do břicha.

Pak pomalu pohlédl na mě a na paní recepční-tchýni a já jsem pochopila, že se děje něco zlého.

„Nemám!“

„Što?!!!!“ Zděsila se recepční-tchýně, která byla ze staré školy, zřejmě jako dítě zažila i Stalina a ví, co to znamená být v Rusku bez dokumentů.

Dokumentov niet-čelověka niet.

„Nu miláčku, nastal problém, jdi a řeš.“

Manžel se rozloučil s dětmi a řekl mi, že pokud se nevrátí do dvou hodin od teď, tak mám volat „ty víš komu.“

„Počkej, nevím!“ Zvolala jsem zoufale, ale to už se za manželem zavřely dveře.

Manžel se, jako pravý hrdina, vrátil na místo, kde nám kontrolovali svědomití ruští policisté doklady, kde mu je vrátili do ruky, kde je on někde pohodil, a kde špatně dovřel dveře auta, a kde se ty dveře za jízdy v zatáčce otevřely, a kde vypadly naše pasy, pasy našich dětí a pas našeho psa, někam do bahnitého příkopu.

Niet dokumjentov-niet sabaky!

Manžel se, jako hrdina, vrátil na onu frekventovanou silnici, kde v dešti a bahně, v záři reflektorů projíždějících kamionů hledal naše pasy, abychom se znovu mohli stát lidmi a psem.

Já jsem tyto jeho těžké chvíle trávila na hotelu s dětmi, které rychle objevily, která z postelí je nejvhodnější ke skákání.

Chvíli jsem nervózně přemýšlela, co mám dělat a pak jsem přišla na skvělé řešení: napustila jsem si horkou vanu a otevřela šampaňské. Dlouhé čekání na mého manžela-sběrače jsem strávila ve vaně se skleničkou. Ano, možná nebylo úplně fér, že on tak bojuje a já si užívám pohodlného a dobře zásobeného zázemí, ale život vlastně vůbec není fér.

Manžel nakonec stihl limit dvou hodin, vrátil se jako správný frontový voják zcela zničen, jak na těle, tak na duši. Dokumjenty našel, posbíral, ukázal recepční-tchýni, která si je štítivě opsala.

Dal si horkou vanu a pivo, pak ulehl a usnul. Ve spánku kopal a lítal ze strany na stranu, jak znova uhýbal kamionům, ve snaze nalézt naše pasy.

Od té doby, si úředníci při každé pasové kontrole, jak na ruské, tak na české straně, se zájmem prohlížejí naše pasy, zdvihnou při tom tázavě obočí a všichni, opravdu všichni (Češi i Rusové), řeknou: „Vy jste se s nimi někde vykoupali?“

A můj manžel se nadechne a spustí: „To bylo tak…“